2 As 228/2021 — Nejvyšší správní soud

2 As 228/2021- 38 - text  2 As 228/2021 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Bc. E. S., zast. JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem tř. V. Klementa 203/9, Mladá Boleslav, proti žalovanému: Krajský úřad Královehradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2019, č. j. KUKHK-8414/DS/2019/Kj, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2021, č. j. 31 A 18/2019-228, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2021, č. j. 31 A 18/2019228, se zrušuje. II. Rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 30. 4. 2019, č. j. KUKHK-8414/DS/2019/Kj, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti 38 554 Kč k rukám JUDr. Martina Klímy, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dne 5. 5. 2008 vydal Městský úřad Dobruška (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutí, jímž byla schválena technická způsobilost silničního vozidla tovární značky Škoda Octavia, VIN X (dále jen „předmětné vozidlo“) ve vlastnictví stěžovatelky. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 7. 2014 byl Ing. R. A., bývalý zaměstnanec správního orgánu prvního stupně, shledán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (mj. schvaloval technické způsobilosti vozidel, i když věděl, že vozidla nesplňují podmínky pro schválení, zejména k nim nebyly předloženy požadované dokumenty). [2] S ohledem na vazbu mezi trestnou činností úřední osoby a vydáním uvedeného rozhodnutí o schválení technické způsobilosti vozidla rozhodl dne 31. 10. 2016 správní orgán prvního stupně stupně v souladu s § 100 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále „správní řád“) a z moci úřední nařídil obnovu řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný zamítl. Správní orgán prvního stupně usnesením ze dne 19. 6. 2017 nové řízení zastavil. Žalovaný toto rozhodnutí k odvolání žalobkyně zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. V navazujícím řízení správní orgán prvního stupně vyzval žalobkyni k předložení Osvědčení o registraci vozidla vydaného k předmětnému vozidlu ve Spolkové republice Německo. Tento doklad se však nepodařilo zajistit ani žalobkyni, ani správnímu orgánu prostřednictvím systému EUCARIS. Správní orgán prvního stupně tak usnesením ze dne 22. 8. 2018 řízení znovu zastavil. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. [3] Dne 22. 1. 2019 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí č. j. MUD 3803/2016 ODSVV/RP-27, kterým byl zápis předmětného vozidla do registru silničních vozidel zrušen s právními účinky ke dni 4. 1. 2019. I proti tomuto podala žalobkyně odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Proti napadenému rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou u krajského soudu. [4] Krajský soud rozsudkem označeným v záhlaví (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu zamítl. Podle soudu je v technickém průkazu k předmětnému vozidlu sice uvedeno, že původní doklady k němu byly odebrány, tento zápis však byl součástí protiprávního postupu Ing. A., který prováděl registrační úkony pro jednotlivě dovezená vozidla, aniž by pro to byly splněny podmínky. [5] Krajský soud dále uvedl, že námitky žalobkyně, v nichž používá lidskoprávní a ústavněprávní argumentaci, by bylo možné použít v řízení o obnově řízení o žádosti o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného silničního vozidla, nikoliv v řízení o zrušení zápisu předmětného vozidla do registru silničních vozidel. Nastínil, že ani v takovém případě by však nebylo bez dalšího možné usuzovat o úspěchu žalobkyně v řízení, neboť dle jeho názoru veřejný zájem na tom, aby se provozu na pozemních komunikacích neúčastnilo vozidlo, které nesplňuje podmínky pro technickou způsobilost, převáží nad zájmy žalobkyně. Závěrem krajský soud vyjádřil pochopení pro situaci žalobkyně, uvedl však, že nápravy se může domoci pouze v řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem. II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného [6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s., požaduje jej zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení krajskému soudu. [7] Stěžovatelka v první řadě namítá nesprávnost poučení o opravných prostředcích krajským soudem. Krajský soud na jedné straně posuzuje věc stěžovatelky ryze formalisticky, na druhé straně neuvedl v poučení o možnosti podat opravný prostředek, podle jakého odstavce § 103 s. ř. s. může podat kasační stížnost. V napadeném rozsudku krajského soudu také chybí označení žalovaného prostřednictvím IČ. [8] Stěžovatelka dále uvádí, že se krajský soud vůbec nevypořádal s její argumentací, podpořenou i judikaturou Ústavního soudu. Krajský soud tak upozadil šetrnost k stěžovatelce coby nositelce práv nabytých v dobré víře. V jejím případě nemělo být odhlédnuto od geneze celého problému. Nadto krajský soud ani neodkázal ve své argumentaci na žádné rozhodnutí vrcholných soudů, jejichž názor by na věc bylo možné aplikovat. Konečně stěžovatelka uvádí, že krajský soud měl přihlédnout k mimořádným okolnostem případu a přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení. [9] Žalovaný se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [11] Kasační stížnost je důvodná [§ 110 odst. 1 s. ř. s.]. [12] Nejvyšší správní soud nejprve stručně vypořádá zjevně nedůvodné námitky stěžovatelky. [13] První z nich je námitka nesprávného poučení krajským soudem. Poučení o důvodech přípustnosti kasační stížnosti odkazem na § 103 s. ř. s. je zcela dostačující. Zmíněný paragraf má dva odstavce, přičemž druhý odstavec pouze odkazuje na přiměřené použití prvního odstavce v řízení o pořádkové pokutě. Důvody pro podání kasační stížnosti by tak musely být zjevné i laikovi, natož profesionálovi, kterým advokát jako zástupce v řízení o kasační stížnosti nepochybně je. [14] K neoznačení žalovaného takzvaným IČ postačí poznamenat, že žalovaný byl v rozsudku označen zcela jasně a jednoznačně uvedením názvu a sídla. [15] Další nedůvodná námitka se vztahuje k náhradě nákladů řízení o žalobě. Náhrada nákladů řízení o žalobě se řídí § 60 s. ř. s., závisí tedy zásadně na procesním úspěchu ve věci (viz jeho odst. 1); některé výjimky stanoví další odstavce zmíněného paragrafu. Stěžovatelka byla v řízení před krajským soudem procesně zcela neúspěšná. Nebylo tedy vůbec možné zvažovat případné použití § 60 odst. 8 s. ř. s., neboť u něho je jako nezbytná vstupní podmínka vyžadováno, aby účastník, na nějž má být uvedené ustanovení k jeho prospěchu užito, měl ve věci alespoň částečný úspěch. Podle § 60 odst. 7 s. ř. s. pak lze toliko „prominout“ povinnost nahradit náklady řízení účastníkovi, který ve věci neměl úspěch, vůči účastníkovi, který ve věci úspěch měl. V řízení před krajským soudem stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení žalovanému stanovena nebyla, takže nebylo co „prominout“. S ohledem na akcesoritu výroku o nákladech řízení k výroku o žalobě samotné však je vypořádání této stěžovatelčiny námitky spíše akademické povahy, neboť – jak je dále vyloženo – v řízení o kasační stížnosti neobstál výrok krajského soudu o žalobě a jeho osud sdílel (sám o sobě správný) výrok o náhradě nákladů řízení o žalobě. [16] Konečně je nedůvodná námitka, že krajský soud neodkázal na žádné rozhodnutí vrcholného soudu, který by jeho právní názor potvrzoval. Krajský soud je způsobilý zcela samostatně posoudit předmět řízení a rozhodnout o něm v souladu s právem, aniž by musel odkazovat na jakékoliv jiné soudní rozhodnutí. Soudy mohou na podporu své argumentace odkázat na již vydaná rozhodnutí jiných soudů, zejména vrcholných, není to však nezbytnou podmínkou zákonnosti jejich rozhodnutí, může to mít však vliv na jejich přesvědčivost. [17] Stěžovatelce je však třeba přisvědčit, že krajský soud se nedostatečně zabýval poměřováním újmy, jež by mohla stěžovatelce vzniknout, vůči veřejnému zájmu, který je chráněný možností přezkumu a následného zrušení nezákonného rozhodnutí, resp. v tomto pří