2 As 368/2020 — Nejvyšší správní soud

2 As 368/2020- 49 - text 2 As 368/2020 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: JUDr. Kateřina Vltavská, soudkyně Okresního soudu v Chomutově se sídlem Na příkopech 663/29, Chomutov, zastoupená prof. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, PhD., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti žalovanému: ministr spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného (výtce) ze dne 7. 10. 2019, č. j. MSP-6/2019-ODKA/KN/1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 10 A 191/2019-76, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 10 A 191/2019–76, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně jako samosoudkyně Okresního soudu v Chomutově rozhodovala v trestní věci sp. zn. 3 T 19/2019, v níž byli zastupitelé města Postoloprty obžalováni ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 trestního zákoníku. Skutek měl spočívat v tom, že v důsledku jejich jednání došlo dne 15. 1. 2016 k uzavření kupní smlouvy, jíž byla nemovitost ve vlastnictví města prodána soukromým osobám za cenu 1 000 000 Kč, ačkoliv její cena v daném místě a čase obvyklá činila 1 502 840 Kč. Obžalovaní tedy měli městu svým postupem způsobit značnou škodu, konkrétně ve výši 502 840 Kč. [2] Žalobkyně nejprve všechny obžalované uznala vinnými ze skutku uvedeného v obžalobě s totožnou kvalifikací trestním příkazem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 3 T 19/2019-958. Všichni obžalovaní proti tomuto trestnímu příkazu podali odpor, načež po provedení hlavního líčení žalobkyně všechny (až na jednoho, jehož trestní stíhání bylo přerušeno v důsledku získání poslanecké imunity) zprostila obžaloby rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 3 T 19/2017-1492, proti němuž nebyly žádnou stranou trestního řízení podány opravné prostředky. [3] Obžaloba byla původně založena na znaleckém posudku ohledně ceny sporné nemovitosti, který sice dospěl k částce 1 502 840 Kč, avšak jednalo se o cenu stanovenou podle předpisů o oceňování majetku, tedy nikoliv o cenu obvyklou v daném místě a čase, podle níž se posuzuje způsobená škoda dle § 137 trestního zákoníku. Po podání obžaloby sami obvinění předložili posudek jiného znalce, který obvyklou cenu stanovil na 1 100 000 Kč. Žalobkyně následně v hlavním líčení přibrala znalecký ústav, který ve svém posudku uzavřel, že obvyklá cena činila pouze 950 000 Kč. Na základě tohoto skutkového zjištění bylo zřejmé, že obvinění městu nemohli prodejem nemovitosti za cenu 1 000 000 Kč žádnou škodu způsobit, a proto byli nakonec zproštěni obžaloby. [4] V této věci uplatnila svou disciplinární pravomoc tehdejší ministryně spravedlnosti Mgr. Marie Benešová, která také vystupovala v pozici žalované v řízení před městským soudem. Žalovaná měla za to, že se v uvedené věci dopustily pochybení jak dozorová a dohledová státní zástupkyně, tak žalobkyně jako soudkyně. Podle názoru žalované měly státní zástupkyně i žalobkyně (soudkyně) okamžitě rozpoznat, že znalecký posudek, na jehož základě byla podána obžaloba, není pro posouzení viny použitelný, a tomu uzpůsobit své kroky. V postupu státních zástupkyň žalovaná spatřovala kárné provinění, a podala proti nim proto kárný návrh, o němž rozhodl kárný senát Nejvyššího správního soudu rozhodnutím ze dne 17. 6. 2020, č. j. 12 Ksz 7/2019-196; v případě dozorující státní zástupkyně dospěl, zjednodušeně řečeno, k závěru, že sice pochybila tím, že včas neodhalila použití nesprávného znaleckého posudku, její pochybení však hraničně nedosáhlo závažnosti kárného provinění; obě státní zástupkyně byly kárného obvinění zproštěny. [5] Žalobkyni uložila žalovaná výtku podle § 88a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Měla za to, že žalobkyně se dopustila pochybení vydáním trestního příkazu, avšak toto pochybení nedosahovalo závažnosti kárného provinění. Žalobkyně neměla vydat trestní příkaz, neboť vina obviněných nebyla prokázána spolehlivě, jak to požaduje § 314e trestního řádu. Závěr o vině byl evidentně založen na znaleckém posudku o ceně nemovitosti, který byl pro trestní řízení nepoužitelný. Ohledně zvoleného opatření žalovaná uvedla, že obvinění v důsledku pochybení žalobkyně po státu nárokují náhradu újmy ve výši přesahující 21 milionů Kč, a jednalo se tak o pochybení relativně závažné. Na druhé straně však nesprávný postup žalobkyně nebyl jedinou příčinou celé situace, a proto postačilo uložení výtky. II. Rozsudek městského soudu [6] Městský soud v Praze (dále „městský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl žalobě a výtku zrušil. Za jádro sporu považoval jediný žalobní bod, a to že žalovaná výtkou nepřípustně zasáhla do soudcovské nezávislosti žalobkyně a že je a priori nepřípustné, aby ministryně jako orgán moci výkonné vlastním rozhodnutím sankcionovala jednání soudce záležející v jeho rozhodovací činnosti. [7] Podle městského soudu nesmí být v zájmu dodržování ústavního principu dělby moci připuštěna možnost moci výkonné či zákonodárné posuzovat nebo hodnotit správnost nebo zákonnost rozhodování soudů. Aby byla zaručena nezávislost justice, může k přezkumu rozhodovací činnosti soudců docházet jen v rámci soudní moci, prostřednictvím řádných i mimořádných opravných prostředků. Pokud zákon o soudech a soudcích ministrovi svěřuje pravomoc uložit výtku za „drobné nedostatky v práci nebo drobné poklesky v chování“, musí se jednat pouze o takové nedostatky, které nespočívají v rozhodovací činnosti soudce. Výtkou lze soudce postihnout tedy pouze pro jednání, jež nelze podřadit pod rozhodovací činnost. Tento výklad opřel městský soud o ústavní garance nezávislosti soudní moci a rovněž o záruky plynoucí z práva Evropské unie. [8] Městský soud akcentoval, že svévole či nezákonný postup konkrétního soudce či soudu je vyloučena prostřednictvím víceinstančního rozhodování ve spojení s principem vázanosti soudce sjednocujícím výkladem nadřízených soudů. Nápravu nezákonného rozhodnutí lze zajistit pomocí opravných prostředků stanovených procesním předpisem. Pouze pokud je pochybení soudce záležející v nezákonném postupu či svévoli závažné nebo opakované, může být namístě i uložení disciplinární sankce, ovšem nezávislým orgánem v rámci kárného řízení. Soudce nemůže za jeho rozhodování trestat přímo orgán moci výkonné, šlo by o obcházení popsaných principů. Přestože není uspořádání státní správy soudů protiústavní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 18/06, část VII.), je třeba pravomoci moci výkonné vůči soudcům vykládat restriktivně, a to především tak, aby na rozhodovací činnost soudce nemohl být vyvíjen politický tlak a ani nebyl vyvoláván dojem, že takový tlak vyvíjen být může. [9] Je třeba vzít v úvahu také čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce Smlouvy o Evropské unii (dále jen „SEU“) a principy nezávislosti justice, které z něj vyplývají. Podle uvedeného ustanovení „[č]lenské státy stanoví prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie“. To se podle městského soudu vztahuje na kteréhokoliv soudce, který je způsobilý rozhodovat o otázkách týkajících se uplatňování nebo výkladu unijního práva (rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 24. 6. 2019, C-619/18, Komise proti Polsku (Nezávislost Nejvyššího soudu), bod 51. Žalobkyně jako trestní soudkyně českého soudu nepochybně je v obecné rovině způsobilá rozhodovat o otázkách uplatňování a výkladu unijního práva, které prozařuje celým právním řádem členských států, včetně práva trestního. Unijní garance nezávislosti soudců se na ni tedy aplikují. Z čl. 19 odst. 1 SEU a čl. 47 Listiny základních práv EU vyplývají tytéž standardy nezávislosti a nestrannosti soudců, proto městský soud zohlednil judikaturu Soudního dvora k oběma těmto ustanovením. Z ní akcentoval povinnost zabránit riziku použití režimu disciplinárního postihu soudců jako systému politické kontroly obsahu soudních rozhodnutí a nutnost ukládání sankce nezávislým orgánem. Nezávislost nemůže být zaručena u ministra spravedlnosti coby člena vlády jako vrcholného orgánu moci výkonné. Ministerstvo sleduje a hodnotí postup soudů v řízení a rozhodování pouze z hlediska dodržování zásad důstojnosti jednání a soudcovské etiky, a zda v řízení nedochází ke zbytečným průtahům (§ 123 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), tzn. hodnocení rozhodovací činnosti soudů úkolem státní správy soudů není. Kromě ministra spravedlnosti nelze považovat za nezávislé orgány ani jiné orgány státní správy, které mají pravomoc uložit soudci výtku. [10] Ačkoli je výtka nejmírnější sankcí, její význam nelze bagatelizovat. Představuje podstatný zásah do profesní pověsti i osobnostní sféry soudce, obzvlášť je-li t