3 As 13/2022 — Nejvyšší správní soud

3 As 13/2022- 27 - text 3 As 13/2022 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce doc. MUDr. F. V., CSc., zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem České Budějovice, Radniční 489/7, proti žalovanému Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích, se sídlem České Budějovice, Goethova 1949/2, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2021, č. j. 57 A 38/2021  24. takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaný usnesením ze dne 14. 9. 2021, č. j. KZV 15/2021  112, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost žalobce proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen „policejní orgán“) ze dne 16. 8. 2021, č. j. KRPC54848223/TČ2021020070. [2] Posledně uvedeným usnesením policejní orgán rozhodl dle § 110b trestního řádu ve spojení s § 31 odst. 7 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen „zákon o znalcích“) a vyhláškou Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 504/2020 Sb., o znalečném, o odměně za výkon znalecké činnosti žalobce tak, že shodně s jeho vyúčtováním žalobci přiznal částku v celkové výši 13 431 Kč včetně DPH jako odměnu a ve zbytku požadované částky (2 300 Kč) návrh žalobce zamítl. Žalobce byl ustanoven jako znalec v oboru soudního lékařství dle § 105 trestního řádu ve spojení s § 115 odst. 1 téhož zákona k prohlídce a pitvě mrtvoly a vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví ve věci zločinu vraždy dle § 140 odst. 1, 3 písm. j) trestního zákoníku. [3] Proti usnesení žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který ji usnesením ze dne 14. 12. 2021, č. j. 57 A 38/2021 – 24, odmítl pro nepřípustnost. [4] Krajský soud odkázal na § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Konstatoval, že usnesení žalovaného je vyloučeno z přezkumu správními soudy, neboť se jedná o rozhodování o znalečném v rámci trestního řízení dle trestního řádu. Usnesení žalovaného proto není rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 s. ř. s. Posouzení otázek spjatých s průběhem trestního řízení spadá dle krajského soudu výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. [5] Pokud by krajský soud přisvědčil názoru žalobce, měl by takový postup za následek „dvojkolejnost“ při řešení obdobných otázek, neboť by tatáž věc byla posuzována nejdříve orgány činnými v trestním řízení a následně správními soudy. Dle krajského soudu spadá rozhodnutí o znalečném a náhradách znalců v trestním řízení do působnosti orgánů činných v trestním řízení a trestních soudů. Nadto nejsou správní soudy pro posouzení otázky znalečného v trestním řízení odborně vybaveny. [6] Krajský soud neužil na věc usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 360/03 (dále jen „usnesení ÚS z října 2003“), na něž žalobce odkázal v žalobě, neboť od jeho vydání se soudní praxe vyvinula a závěry tohoto usnesení byly soudní praxí překonány. Krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že správní soudy nemají pravomoc k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o znalečném podle § 110b trestního řádu je spjato s úkony trestního řízení, nelze toto rozhodnutí považovat za rozhodnutí správní. [7] Proti usnesení krajského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. [8] Stěžovatel zpochybňuje závěr krajského soudu, že usnesení ÚS z října 2003 je soudní praxí překonané. Uvádí, že na toto usnesení Ústavní soud odkázal v nedávném usnesení ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3583/15. Podle stěžovatele nedošlo ke změně příslušné právní úpravy, a neexistuje ani pozdější judikatura, která by závěry usnesení ÚS z října 2003 překonala. [9] Stěžovatel považuje za nepřiléhavý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2016, č. j. 10 As 11/2016  153, ve věci policejního zákroku v areálu usedlosti Cibulka v Praze 5 – Košířích (dále jen „rozsudek NSS ve věci Cibulka“), na který odkázal krajský soud v napadeném usnesení. Kasační soud tehdy posuzoval pravomoc správních soudů ve věci přezkumu postupu policejních orgánů podle § 157a trestního řádu, přičemž konstatoval, že správní soudy takovou pravomoc nemají. Takový přezkum však nelze dle názoru stěžovatele ztotožnit s přezkumem rozhodnutí o znalečném. Přezkum postupu podle § 157a trestního řádu není přezkumem ve věci konkrétního majetkového nároku (jako je tomu naopak v nyní projednávané věci). [10] Za nesprávnou považuje stěžovatel tezi, že stanovení znalečného se v trestním řízení řídí trestním řádem, neboť znalečné je stanoveno na základě zákona o znalcích a jeho prováděcí vyhlášky. Stěžovatel též nesouhlasí se závěrem, že rozhodování o znalečném v trestním řízení je vyhrazeno trestním soudům. Stěžovatel nemá možnost domoci se soudního přezkumu, neboť rozhodnutí policejního orgánu o znalečném v přípravném řízení nemůže trestní soud přezkoumat v řízení podle trestního řádu, a krajský soud (jako soud správní) vyslovil v napadeném usnesení nedostatek své pravomoci. Krajský soud dle názoru stěžovatele postupoval v rozporu s právní větou nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3173/16, též ve věci policejního zákroku v prostoru areálu usedlosti Cibulka (dále jen „nález ÚS ve věci Cibulka“), podle níž není možné, aby orgány veřejné moci vzájemně popíraly svoji pravomoc, aniž by se zabývaly podstatou tvrzeného zásahu do základních práv. [11] Stěžovatel dále uvádí, že znalecká činnost je vykonávána v trestním i ve správním řízení shodně podle zákona o znalcích a jeho prováděcí vyhlášky. Za nelogické považuje, že by rozhodnutí o znalečném ve správním řízení podléhalo soudnímu přezkumu, zatímco v trestním řízení nikoli, i když v obou případech vystupuje vůči znalci orgán veřejné moci jako zadavatel znaleckého posudku. Neobstojí ani argument krajského soudu, že správní soudy nejsou odborně vybaveny pro posouzení otázky znalečného v trestním řízení, neboť ta je posuzována podle stejných předpisů (tj. dle zákona o znalcích a prováděcí vyhlášky). [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že žaloba není přípustná pro nedostatek pravomoci soudů, neboť v projednávané věci nejednal jako správní orgán. [13] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [14] Kasační stížnost není důvodná. [15] Úvodem je třeba konstatovat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že v případě, kdy je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu, lze kasační stížnost podat pouze z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a), c) a d) téhož ustanovení důvodem speciálním (viz například rozsudky ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, č. 625/2005 Sb. NSS, či ze dne 14. 8. 2012, č. j. 4 As 57/2012 – 13; všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Nesprávné označení kasačního důvodu v kasační stížnosti [stěžovatel podřadil kasační důvody i pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] ovšem nebrání jejímu meritornímu projednání, neboť právní subsumpce kasační argumentace pod konkrétní literu ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. je věcí právního hodnocení Nejvyššího správního soudu. [16] Jádrem sporu v nyní projednávané věci je otázka, zda je dána pravomoc soudů ve správním soudnictví k přezkumu usnesení státního zástupce, jímž rozhodl o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o výši znalečného podle § 110b trestního řádu. [17] Podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. rozhodují soudy ve správním soudnictví o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnost