3 Azs 192/2022 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 192/2022- 44 - text  3 Azs 192/2022 - 47 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: F. H. A., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2022, č. j. 22 A 71/2021 – 110, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, ze dne 2. 2. 2021, č. j. KRPB15958828/ČJ2020060022SV, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť je dáno důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl ohrozit bezpečnost státu prováděním činnosti ohrožující základy demokratického státu. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce 5 let. Žalovaná k odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 2. 11. 2021, č. j. CPR78859/ČJ2021930310V243, změnila část výroku výše uvedeného rozhodnutí tak, že část výroku ve znění „[…] vyhošťuje z území České republiky […]“ nahradila zněním „[…] vyhošťuje z území členských států Evropské unie […]“, a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdila. [2] Správní orgán prvního stupně při svém rozhodování vycházel z utajované informace zpravodajské služby evidované pod č. j. V10/2020KRPBKR (dále jen „utajovaná informace“), kterou vyhodnotil jako věrohodnou a přesvědčivou. [3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který jí nejprve vyhověl a rozsudkem ze dne 7. 1. 2022, č. j. 22 A 71/2021 – 58, rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti žalované však Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil rozsudkem ze dne 19. 4. 2022, č. j. 3 Azs 16/2022 – 36 (dále jen „zrušující rozsudek NSS“), a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozsudku NSS soud vyjádřil závazný právní názor, podle něhož příslušná utajovaná informace je přesvědčivá, věrohodná a představuje dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce. [4] V pokračujícím řízení krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 22 A 71/2021 – 110, tak, že žalobu zamítl. Charakter utajované informace posoudil v souladu se závazným právním názorem dle zrušujícího rozsudku NSS. Též konstatoval, že tato informace, klasifikovaná stupněm utajení „vyhrazené“, splňuje zákonné podmínky pro utajení, neboť její vyzrazení a zneužití by mohlo být nevýhodné pro zájmy České republiky. Podle krajského soudu tato informace jasně a zřetelně popisuje jednání žalobce a dalších osob, které je vymezeno věcně i časově. Je zřejmé, proč byly předmětem zájmu zpracovatele informace, a je zřejmé, jaká byla úloha žalobce a v jakém jeho konkrétním jednání je spatřováno nebezpečí pro stát. [5] Poté krajský soud rekapituloval příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), týkající se možnosti účinné obrany proti rozhodnutí o vyhoštění dle čl. 1 protokolu č. 7 (dále jen „Protokol“) k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Žalobce odkázal zejména na rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 10. 2020, ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, stížnost č. 80982/12 (dále jen „rozsudek ESLP ve věci Muhammad a Muhammad“). Krajský soud označil názory žalobce za zjednodušující a konstatoval, že rozhodnutí žalované nelze hodnotit jako nezákonné pouze z toho důvodu, že žalobce nebyl seznámen s konkrétními skutkovými okolnostmi plynoucími z utajované informace. V nynější věci žalovaná nepostupovala tak, že by pouze opsala zákonné ustanovení. Z napadeného rozhodnutí lze zjistit, že podstatnou skutkovou okolností je relevantní kontakt žalobce s osobami, které vyvíjely činnost proti zájmu České republiky, přičemž jejich činnost zpravodajské služby monitorují. Zpravodajskou službou bylo zmapováno spojení žalobce s těmito osobami a zpráva obsahuje popis určitých aktivit žalobce, které mohou být nebezpečné. [6] Ve vztahu k čl. 1 odst. 1 Protokolu mělo dle krajského soudu význam to, že žalobce byl vyrozuměn o průběhu řízení a možnosti uplatňování procesních práv, čehož také v průběhu správního řízení využil. Od počátku byl zastoupen advokátem, kterého si sám zvolil. Žalobce byl informován, že řízení je vedeno na základě konkrétní utajované informace zpravodajské služby. Žalobce také v průběhu správního řízení předkládal tvrzení a důkazy na svou obranu (třebaže se mohl pouze domnívat o jejich souvislosti s předmětem řízení), stejně tak v průběhu jednání před soudem se poměrně obsáhle vyjádřil ke skutkovým okolnostem, které pokládal za podstatné ve vztahu k předpokládanému obsahu utajované informace. [7] K možnosti vycestovat do Libye krajský soud uvedl, že správní orgány vycházely ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra k možnosti vycestování žalobce ze dne 13. 11. 2020, ev. č. ZS51638, podle něhož je vycestování žalobce do Libye možné. Z obsahu závazného stanoviska vyplývá, že bezpečnostní situace v Libyi je problematická, zejména s ohledem na ozbrojené střety přetrvávající od roku 2014. Žalobce nicméně v průběhu správního řízení vypověděl, že v roce 2019 vycestoval s celou rodinou včetně dětí do Libye na dovolenou a chystal se tak učinit i v létě roku 2020. Žalobce ničím nedoložil, že by se situace od té doby změnila. V tomto ohledu proto krajský soud neshledal na straně žalované pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. [8] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [9] Stěžovatel odkazuje na rozsudek ESLP ve věci Muhammad a Muhammad a namítá, že krajský soud nevzal v úvahu, že v jeho případě nedošlo k omezení práva zaručeného v čl. 1 odst. 1 písm. a) Protokolu, ale k upření tohoto práva. Stěžovatel nemohl uplatňovat námitky proti svému vyhoštění, jak je v citovaném článku Protokolu stanoveno, neboť o důvodech vyhoštění se nedozvěděl nic, co by mu umožňovalo proti vyhoštění konkrétně argumentovat. Nebyl ani seznámen s „podstatou důvodů“ (ve smyslu relevantní judikatury), které jsou základem pro rozhodnutí správních orgánů. Stěžovatelův postup se tak omezil pouze na mechanické uplatňování procesních práv. K utajované informaci neměl přístup ani zástupce stěžovatele, takže mu nemohl poskytnout účinnou právní pomoc. Soudní ochrana není v takovém případě dostačující. [10] Krajský soud dle stěžovatele pominul požadavek ESLP zabývat se otázkou, zda má možnost iniciovat nebo sám odtajnit informace, které vedly k vyhoštění, anebo stěžovatele informovat alespoň o jejich obsahu, dojdeli k závěru, že národní bezpečnost znepřístupnění neodůvodňuje. Ustanovení § 172 odst. 9 zákona o pobytu cizinců, které vylučuje použití § 45 odst. 4 s. ř. s., znemožňuje krajskému soudu uvážit, zda utajovanou informaci stěžovateli poskytnout, pokud tím nemůže dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie. Podle stěžovatele je tato úprava protiústavní, protože bezdůvodně omezuje právo na soudní ochranu a neumožňuje, aby alespoň v rámci soudního řízení měl cizinec možnost účinně využít svoje právo zaručené v čl. 1 odst. 1 písm. a) Protokolu. Proto stěžovatel žádá, aby Nejvyšší správní soud podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení § 172 odst. 9 zákona o pobytu cizinců. [11] Stěžovatel též namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. V žalobě uváděl, že rozhodnutí zasahuje do jeho soukromého a rodinného života, přičemž z rozhodnutí správních orgánů nevyplývá, že by se jednalo o zásah nezbytný v demokratické společnosti, jak požaduje čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Připouští, že k této žalobní námitce se krajský soud vyjádřil v odstavci 58 napadeného rozsudku. Ve svých úvahách se však zabýval pouze otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého života stěžovatele a jeho rodiny v důsledku vyhoštění na dobu 5 let, avšak opomenul argument ohledně nesplnění podmínky nezbytnosti dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy. [12] Krajský soud se též nezabýval stěžovatelovou námitkou, že rozhodnutí žalované odporuje i dalším mezinárodním závazkům České republiky, neboť stěžovatel má povolen trvalý pobyt rezidenta v Evropské unii, a proto se na něj vztahuje Směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „Směrnice“). Krajský soud dle stěžovatele též opomněl