4 As 179/2022 — Nejvyšší správní soud

4 As 179/2022- 40 - text 4 As 179/2022-43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobce: P. N., zast. Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem, se sídlem 28. října 3390/111a, Ostrava, proti žalované: Vězeňská služba České republiky - Věznice Mírov, se sídlem Mírov 27, o žalobě na ochranu před nezákonnými zásahy žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 5. 2022, č. j. 60 A 12/2022-16, takto: I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 5. 2022, č. j. 60 A 12/2022-16, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Vladimíru Soukupovi se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 8.151 Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát. Odůvodnění: I. Obsah předcházejícího řízení [1] Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 10. 5. 2022, č. j. 60 A 12/2022-16, odmítl žalobu na ochranu před nezákonnými zásahy žalované, které měly spočívat v zařazení žalobce do oddílu se zesíleným stavebně technických zabezpečením (dále jen „zásah č. 1“), v umístění žalobce na celu s vícekrát trestaným spoluvězněm P. R. K. (dále jen „zásah č. 2“) a v podmínkách panujících na cele č. 3, konkrétně ve snímání kamerou, dvou prohlídkách denně a oddělení WC od cely poloprůhledným závěsem (dále jen „zásah č. 3“). [2] V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud uvedl, že k zásahu č. 1 došlo na základě rozhodnutí Vězeňské služby České republiky, Věznice Mírov, ze dne 10. 12. 2021, č. j. VS-219214-2/ČJ-2021-803632-OZSTZ (dále jen „rozhodnutí ze dne 10. 12. 2021“), kterým byl žalobce zařazen do oddílu se zesíleným stavebně technických zabezpečením (dále jen „OZSTZ“) jako velmi nebezpečný odsouzený z důvodu jeho odsouzení pro trestný čin vraždy k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí. Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno rozhodnutím Vězeňské služby České republiky, Generálního ředitelství, ze dne 22. 12. 2021, č. j. VS-219214-5/ČJ-2021-803632-OZSTZ, a následně Vězeňská služba České republiky, Věznice Mírov rozhodnutím ze dne 29. 12. 2021, č. j. VS-48636-5/ČJ-2020-803632-OZSTZ, žalobce vyřadila z OZSTZ. Rozhodnutí ze dne 10. 12. 2021 přitom mělo povahu rozhodnutí ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť bylo písemně vyhotoveno správním orgánem v oblasti veřejné správy a došlo jím ke změně práv žalobce jako osoby ve výkonu trestu odnětí svobody. Ochrana proti tomuto individuálnímu správnímu aktu přitom byla žalobci poskytnuta již na úrovni veřejné správy, neboť na základě jeho stížnosti bylo rozhodnutí ze dne 10. 12. 2021 zrušeno nadřízeným správním orgánem, v důsledku čehož došlo k vyřazení žalobce z OZSTZ. S ohledem na subsidiaritu správního soudnictví zakotvenou v § 5 s. ř. s. by tak byl žalobce oprávněn podat žalobu ke správnímu soudu je tehdy, pokud by rozhodnutí ze dne 10. 12. 2021 nebylo zrušeno Generálním ředitelstvím Vězeňské služby. Z těchto důvodů krajský soud odmítl žalobu směřující vůči zásahu č. 1 za použití § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [3] Z podané žaloby nebylo podle krajského soudu zřejmé, jak konkrétně do práv žalobce zasáhlo jednání žalované spočívající v ubytování žalobce na jedné cele s odsouzeným K. Žalobce totiž pouze uvedl, že spoluvězeň dříve ve výkonu trestu odnětí svobody spáchal vraždu a může ohrozit bezpečnost jiných osob. Proto byl žalobce usnesením vyzván k tomu, aby uvedenou skutečnost soudu sdělil, přičemž byl poučen o následcích nevyhovění této výzvě. Na ni žalobce reagoval podáním, ve kterém uvedl, že jednání žalované je záměrné a porušilo jeho právo na to být umístěn odděleně od narušených a vícekrát trestaných osob. Dále žalobce uvedl, že mu předmětné jednání narušilo Vánoce, nicméně konflikt se svým spolubydlícím neměl. Žalobce tedy ani na výzvu soudu nekonkretizoval následek tvrzeného zásahu, a proto nebylo možné posoudit existenci jedné z podmínek úspěšnosti zásahové žaloby (existenci zásahu do právní sféry žalobce) a v žalobním řízení pokračovat. Žalobce sice uvedl řadu tvrzení, z nichž je zřejmá jeho nespokojenost s postupem žalované, nicméně nedoplnil žádné tvrzení, ze kterého by vyplývalo, že byl zasažen na svých veřejných subjektivních právech. Z jeho vyjádření navíc plyne, že se spoluvězněm neměl konflikt. Kromě toho ze znění § 7 ani z jiného ustanovení zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), nevyplývá, že by žalobci svědčilo veřejné subjektivní právo na to, aby nebyl ubytován na jedné cele s velmi nebezpečným odsouzeným. Z těchto důvodů krajský soud odmítl žalobu směřující vůči zásahu č. 2 za použití § 37 odst. 5 s. ř. s. [4] Podmínky panující na cele č. 3, kterou žalobce v době podání zásahové žaloby stále obýval, představují podle krajského soudu trvající zásah, který nebyl ukončen. Ochrany proti němu se tak lze domáhat pouze zápůrčí žalobou, kterou je však možné podat až po vyčerpání jiných prostředků ochrany práv ve smyslu § 85 s. ř. s. Podle ustálené judikatury správních soudů je to na prvním místě státní zástupce, který vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů v prostorách, kde se vykonává trest odnětí svobody. Jestliže u něho odsouzený se svým podáním neuspěje, může se následně obrátit na nejbližší vyšší státní zastupitelství s žádostí o přezkoumání způsobu jeho vyřízení. Žalobce se sice ohledně režimu cely č. 3 obrátil na krajské státní zastupitelství, avšak aniž by vyčkal na vyřízení svého podání v zákonné dvouměsíční lhůtě, odeslal soudu zásahovou žalobu. Nesplnil podmínku bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany, a proto krajský soud odmítl žalobu směřující vůči zásahu č. 3 podle § 46 odst. 1 písm. d) a § 85 s. ř. s. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [5] Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou blanketní kasační stížnost. [6] V jejím doplnění učiněném ve lhůtě stanovené soudem stěžovatel ve vztahu k zásahu č. 1 namítl, že krajský soud oddělil otázku nezákonného zařazení do OZSTZ na základě rozhodnutí ze dne 10. 12. 2021 od zásahu spočívajícího ve faktickém setrvání v OZSTZ i po formálním vyřazení z tohoto režimu. V žalobě přitom stěžovatel nebrojil proti rozhodnutí o svém zařazení do OZSTZ, které bylo zrušeno, a jen podrobně uvedl relevantní okolnosti včetně všech důvodů nezákonnosti tohoto rozhodnutí. Krajský soud se tak nadbytečně podrobně vypořádal s domnělou žalobou proti přeřazení stěžovatele do OZSTZ a opomenul tvrzený zásah o jeho setrvání v tomto režimu i po formálním vyřazení z něho. [7] Ve vztahu k zásahu č. 2 stěžovatel namítl, že v rámci období, kdy byl protiprávně umístěn v OZSTZ, byl k němu na celu od 21. 12. 2021 přiřazen odsouzený K., u něhož byl na základě incidentu z předchozího dne důvodný předpoklad nebezpečnosti pro jiné osoby a který již v minulosti spoluvězně napadl nebo jim vyhrožoval. Zcela pochopitelný strach a obava, že se stane terčem agresivity ze strany tohoto odsouzeného, a to navíc v čase Vánoc, přitom pro stěžovatele představovaly konkrétní i důvodnou újmu. Proto je nesprávný závěr krajského soudu o tom, že stěžovatel ani přes výzvu nedoplnil následek tvrzeného zásahu do jeho právní sféry a v žalobním řízení nebylo možné pokračovat. Rovněž tak neobstojí úsudek krajského soudu o tom, že stěžovatel nemá veřejné subjektivní právo na to nebýt ubytován společně s osobami velmi nebezpečnými, neboť je v rozporu s účelem zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který spočívá v diferenciaci mezi odsouzenými a ochraně odsouzených před osobami, které by mohly ohrožovat jejich bezpečnost. Nelze přitom argumentovat absencí konfliktu mezi stěžovatelem a odsouzeným K., neboť ze samotné koncepce zásahové žaloby nevyplývá, že by musel mít zásah hmotný výsledečný charakter. [8] Ve vztahu k zásahu č. 3 stěžovatel zásadně nesouhlasí se závěry krajského soudu ohledně ustálenosti judikatury správních soudů k otázce povahy podání žádosti o výkon dozoru státního zástupce a přezkoumání vyřízení takové žádosti jako nezbytné podmínky bezvýsledného vyčerpání právních prostředků ochrany či nápravy ve smyslu § 85 s. ř. s. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2020, č. j. 2 As 263/2020-22, v němž mu bylo doporučeno vůči tehdy posuzovanému zásahu brojit správní žalobou i stížností ke státnímu zástupci. Dále je dozorová funkce státního zastupitelství jako součásti exekutivy v oblasti výkonu trestu odnětí svobody konstruována obdobně jako dozorová funkce ministerstev a jejím úče