5 As 1/2022 — Nejvyšší správní soud

5 As 1/2022- 125 - text  5 As 1/2022 - 132 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lukáše Hloucha v právní věci žalobce: Jindřichohradecké místní dráhy, a. s., se sídlem Nádražní 203, Jindřichův Hradec, zast. Mgr. Ivo Suchomelem, advokátem se sídlem Durychova 101/66, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, za účasti: I) Kraj Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, zast. Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, a II) JUDr. Daniela Urbanová, insolvenční správkyně žalobce, se sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 11 A 126/201997, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 11 A 126/201997, se ruší. II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 31. 5. 2019, č. j. MV145728/ODK2019, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Osoba zúčastněná na řízení I) nemá právo na náhradu nákladů řízení. V. Osoba zúčastněná na řízení II) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Žalobce podal u žalovaného dne 3. 1. 2019 návrh na zahájení sporného řízení mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení I). Uvedeným návrhem se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle k uzavření dodatků č. 17 a 18 ke Smlouvě o závazku veřejné služby v drážní dopravě ze dne 19. 10. 2009 (dále jen „Smlouva“) uzavřené s odkazem na § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodník zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), a § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dráhách“), ve znění dodatku č. 16 ze dne 22. 12. 2017. Žalobce v návrhu uvedl, že ze Smlouvy ve znění dodatku č. 16 vyplývá povinnost uzavřít dodatky na období od 10. 12. do 31. 12. 2018 a na rok 2019, přičemž v dosavadním znění je Smlouva navíc v rozporu s legislativou upravující poskytování náhrady za ztrátu ze závazku veřejné služby. Žalobce tedy v návrzích dodatků č. 17 a 18 požadoval změny některých smluvních ujednání, která by ve srovnání s ujednáními obsaženými ve Smlouvě ve znění dodatku č. 16 vedla ke zvýšení kompenzace prokazatelné ztráty vzniklé plněním závazku veřejné služby, neboť dosavadní kompenzaci považoval za nezákonně nízkou. Osoba zúčastněná na řízení I) reagovala na návrh žalobce vyjádřením, v němž zejména uvedla, že mezi stranami je uzavřena platná Smlouva, přičemž není důvod měnit v ní upravenou koncepci úhrady prokazatelné ztráty. V návaznosti na uvedené vyjádření vznesla osoba zúčastněná na řízení I) ve věci protinávrh na uzavření dodatků, který vycházel z dosavadního znění Smlouvy. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 5. 2019, č. j. MV145728/ODK2019, zamítl jak návrh žalobce, tak protinávrh osoby zúčastněné na řízení I), neboť dospěl k závěru, že Smlouva ve znění dodatku č. 16 sice předpokládá uzavření dodatků, jejich obsah však neformuluje natolik konkrétně, aby ji bylo možné považovat za smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu § 1785 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v relevantním znění (dále jen „nový občanský zákoník“). Z obsahu Smlouvy ve znění dodatku č. 16 nelze dle žalovaného dovodit právně vymahatelnou povinnost osoby zúčastněné na řízení I) předmětné dodatky uzavřít. Žalovaný poukázal na to, že dle čl. II. odst. 1 Smlouvy ve znění dodatku č. 16 má být rozsah dopravní obslužnosti na další rok sjednán dodatkem uzavřeným „v souladu s příslušným usnesením Zastupitelstva Kraje Vysočina“, žádná ze smluvních stran však netvrdila, že by takové usnesení zastupitelstva, které by de facto aktivovalo závazek stran k uzavření dodatku, bylo přijato. Za daných okolností žádnou ze smluvních stran nelze nutit k tomu, aby uzavřela dodatek ke Smlouvě, který neodpovídá její vůli. Jednalo by se o nezákonný zásah do principu autonomie vůle, resp. smluvní svobody a rovnosti smluvních stran. Neshody mezi smluvními stranami shledal žalovaný zejména v otázce výše kompenzace prokazatelné ztráty vzniklé plněním závazku veřejné služby. Současně se žalovaný neztotožnil s názorem žalobce, podle něhož byla původně sjednaná kompenzace nezákonná, a nevyhověl tedy ani podnětu ke zrušení některých částí Smlouvy. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou shledal městský soud důvodnou a shora uvedeným rozsudkem tedy zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud považoval za nesporné, že Smlouva je veřejnoprávní smlouvou ve smyslu § 159 a násl. správního řádu a žalovaný tedy byl orgánem příslušným k rozhodnutí o sporu z této smlouvy. Dodal, že za spor z veřejnoprávní smlouvy je třeba považovat vedle sporů o jednotlivé dílčí nároky ze smlouvy rovněž řízení o návrhu na nahrazení projevu vůle při uzavření veřejnoprávní smlouvy. [4] Městský soud se neztotožnil se závěrem žalovaného, podle něhož ze Smlouvy ve znění dodatku č. 16 nevyplývá dostatečně určitá povinnost k uzavření zmiňovaných dodatků tak, aby tato ujednání měla povahu smlouvy o smlouvě budoucí a povinnost uzavřít dodatky tak byla právně vymahatelná. Městský soud konstatoval, že ze Smlouvy ve znění dodatku č. 16 je patrné, že smluvní strany předpokládaly uzavření dodatků na další období, přičemž pokud se jedná o vymezení předmětu dodatku pro rok 2019, dohodly se smluvní strany, že tímto dodatkem se bude řídit rozsah v základní dopravní obslužnosti, resp. dopravního výkonu a poměr výše měsíční úhrady za plnění závazku veřejné služby. Žalobce tedy dle městského soudu měl oprávněné očekávání, že k uzavření dodatků na další období dojde tak, jako tomu bylo již dříve za předcházející období. Ze Smlouvy ve znění dodatku č. 16 dle městského soudu rovněž vyplývalo, že jednotlivými dodatky se každý rok měnil pouze počet vlakových kilometrů v závazku veřejné služby a částka, která byla určena na úhradu tohoto závazku. Z návrhů dodatků navržených žalobcem i osobou zúčastněnou na řízení I) je patrné, že ohledně počtu vlakových kilometrů pro období části roku 2018 i pro rok 2019 se smluvní strany shodly, neshodly se tedy pouze v míře kompenzace, která žalobci přísluší. [5] Městský soud zdůraznil, že dle § 1785 nového občanského zákoníku nemusí být smlouvou o smlouvě budoucí stanoven konkrétní obsah budoucí smlouvy, postačí, pokud bude stanoven její obsah v obecných rysech. V posuzovaném případě je navíc dle městského soudu zapotřebí zohlednit, že ujednání, jejichž uzavření se žalobce domáhá, nezáleží pouze na vůli smluvních stran, neboť míra kompenzace, která je mezi smluvními stranami sporná, je předmětem unijní i vnitrostátní právní úpravy a byla takto regulována již v době uzavírání původní Smlouvy v roce 2009. Smlouva přitom přímo odkazuje na zákon o dráhách a smluvní strany tedy projevily vůli uzavřít dodatek na nesporné množství vlakových kilometrů a na kompenzaci vycházející z uvedené právní úpravy. [6] Městský soud shledal pochybení žalovaného rovněž v tom, že rezignoval na svou povinnost vést účastníky řízení k uzavření smíru. V této souvislosti městský soud poukázal na skutečnost, že smluvní strany projevily zájem uzavřít smír alespoň ohledně dodatku č. 17 ve znění navrženém osobou zúčastněnou na řízení I), v posuzované věci tedy mohlo dojít k uzavření smíru alespoň o části předmětu sporu. [7] Ve vztahu k žalobním námitkám týkajícím se vypořádání podnětu k zahájení přezkumného řízení městský soud pouze uvedl, že se těmito námitkami nezabýval, neboť podle ustálené judikatury je přípis, jímž správní orgán sděluje, že neshledává důvody k zahájení přezkumného řízení, pouhým sdělením správního orgánu, nikoliv rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., přičemž je vyloučen ze soudního přezkumu. Část napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný vypořádal daný podnět žalobce, je tedy svou podstatou pouhým sdělením, které nepodléhá soudnímu přezkumu. II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání ve věci [8] Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž namítá, že městský soud nesprávně interpretoval § 1785 nového občanského zákoníku ve vazbě na obsah Smlouvy ve znění dodatku č. 16. Stěžovatel trvá na tom, že se smluvní strany ve Smlouvě ve znění dodatku č. 16 nedohodly na obsahu budoucích dodatků v míře konkrétnosti požadované § 1785 nového občanského zákoníku a dané ujednání tedy nemá povahu smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu tohoto ustanovení. [9] Pokud se jedná o určitost sjednání počtu vlakových kilometrů, namítá stěžovatel, že ze Smlouvy ve znění dodatku č. 16 není patrné, v jakém rozsahu (vyjádřeném počtem vlakových kilometrů) měl být ve smluvním období od 9. 12. 2018 dopravní výkon v závazku veřejné služby realizován. Dosavadní praxe smluvních stran byla taková, že rozsah objednaného dopravního výkonu byl vždy ujed