5 As 143/2023 — Nejvyšší správní soud

5 As 143/2023- 20 - text  5 As 143/2023 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Mgr. T. T., zastoupený Mgr. Dmitrijem Pavlenko, advokátem se sídlem Husova 635, Jičín, proti žalovanému: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2023, č. j. 11 A 249/2018190, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. III. Ustanovenému zástupci, Mgr. Dmitriji Pavlenko, se odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ani náhrada hotových výdajů nepřiznávají. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze původně domáhal ochrany před zásahem žalovaného [v předcházejících rozsudcích Nejvyššího správního soudu označován jako „žalovaný 1)“], „resp.“ Ministerstva spravedlnosti [v předcházejících rozsudcích Nejvyššího správního soudu označován jako „žalovaný 2)“], který měl dle označení žaloby spočívat v neučinění nezbytných opatření k zajištění možnosti žalobci jakožto odsouzenému ve výkonu trestu odnětí svobody udržovat plnohodnotný kontakt s rodinou. V žalobě žalobce popsal, že se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody na území České republiky, kde nemá blízké osoby. Na základě toho nemá faktickou možnost udržovat dostatečný, plnohodnotný kontakt s blízkými osobami a realizovat nárok na návštěvu dle § 19 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon č. 169/1999 Sb.“). Vzhledem k této skutečnosti se žalobce dle svého tvrzení několikrát obrátil na Ministerstvo spravedlnosti s žádostí o předání k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajinu. Žalobce dále uvedl, že mu není umožněn styk s jinými osobami z České republiky, jestliže o to mají zájem, a návštěvy rodinných příslušníků jsou v podstatě vyloučeny vzhledem ke vzdálenosti, finančním prostředkům rodiny, stáří rodičů žalobce a věku dcery, která je nezletilá. Dále konstatoval, že v této věci podal dne 10. 5. 2018 stížnost ke Generálnímu ředitelství Vězeňské služby České republiky, která byla dne 12. 6. 2018 postoupena k vyřízení Ministerstvu spravedlnosti a v níž tyto skutečnosti dle svého vyjádření uvedl spolu s požadavkem na opatření k zajištění možnosti pravidelného kontaktu s blízkými osobami v zahraničí a realizaci návštěvy cestou „videokonference“. [2] V bodě 1) petitu žaloby žalobce žádal, aby soud zavázal „žalovanou k učinění speciálních opatření pro zajištění zvláštních potřeb vězňů, kteří patří k etnickým menšinám, aby tito měli možnost udržovat vztahy s rodinnými příslušníky mimo území ČR co možná nejrozmanitějším způsobem, tedy měli možnost realizovat nárok na návštěvu prostřednictvím videokonference internetovým spojením“. Současně žalobce žádal v bodě 2) petitu vzhledem k „morální škodě“ údajně způsobené tvrzeným protiprávním jednáním „žalované“ o „příslušné finanční odškodnění“. Dále žalobce požádal městský soud o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení před městským soudem. [3] Městský soud v Praze žalobu usnesením ze dne 10. 6. 2019, č. j. 11 A 249/201815, odmítl a současně zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků i jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů. [4] Proti uvedenému usnesení se žalobce bránil kasační stížností, kterou shledal Nejvyšší správní soud důvodnou a rozsudkem ze dne 6. 12. 2019, č. j. 5 As 153/201944, napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud především poukázal na řadu nedostatků žaloby, které bránily jejímu projednání. Upozornil na rozpor mezi bodem 1) petitu žaloby a obsahem žaloby, kdy žalobce na jedné straně formuloval jakousi (nepřípustnou) „actio popularis“, kterou se domáhal speciálních opatření směřujících k možnosti komunikace prostřednictvím „videokonference“, resp. za pomoci internetu pro všechny odsouzené, kteří patří k „etnickým menšinám“, na straně druhé z obsahu žaloby by bylo možné usuzovat, že se ve skutečnosti domáhá zajištění těchto možností pro svou osobu. Za dané situace měl městský soud žalobce v prvé řadě vyzvat, aby dostatečně specifikoval, jaký akt pokládá za nezákonný zásah, kterému správnímu orgánu tento zásah přičítá a čeho se v této souvislosti přesně domáhá. Dále Nejvyšší správní soud poukázal na nejasnosti týkající se toho, koho žalobce označil a kdo má být v posuzované věci žalovaným správním orgánem, a na nejednoznačnou formulaci petitu, v jehož bodě 1 byla zmíněna pouze „žalovaná“, aniž by bylo jasné, kterému ze subjektů označených za žalovaného mají být uloženy tam zmiňované povinnosti. Až po odstranění popsaných nedostatků žaloby mohl městský soud posuzovat, zda se pojmově může jednat o zásah správního orgánu. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že ačkoliv městský soud dovodil, že se v posuzovaném případě nemůže jednat o nezákonný zásah, ve skutečnosti posuzoval spíše to, zda tvrzeným zásahem (který ovšem navíc nebyl v žalobě jednoznačně vymezen) nebyl žalobce zkrácen na svých právech. Nejvyšší správní soud dodal, že pokud by měl tvrzený zásah spočívat v neumožnění komunikace žalobce s blízkými osobami za pomoci audiovizuální technologie, nelze dospět k závěru, že se pojmově nemohlo jednat o zásah správního orgánu, resp. takový závěr není zjevný ani nepochybný, a neměl tedy vést k odmítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud dále zohlednil, že žalobce současně s podáním žaloby uplatnil i žádost o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů za účelem případného doplnění a upřesnění žaloby. Městský soud žádost o osvobození od soudních poplatků i návrh na ustanovení zástupce zamítl s tím, že s ohledem na odmítnutí žaloby, a tedy zjevnou bezúspěšnost návrhu, nejsou splněny podmínky dle § 36 odst. 3 a § 35 odst. 10 s. ř. s. pro osvobození od soudních poplatků ani ustanovení zástupce. Takový postup by však byl možný pouze v případě, že by skutečně bylo možné žalobu odmítnout bez dalšího; tato podmínka ovšem v posuzované věci splněna nebyla. Následně Nejvyšší správní soud popsal, jakým způsobem měl městský soud postupovat v dalším řízení. Nejprve měl rozhodnout o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce a následně žalobce vyzvat, aby odstranil vady žaloby. Poté měl městský soud, v případě odstranění vad žaloby, posoudit splnění podmínek přípustnosti žaloby dle § 85 s. ř. s. Pokud by zjistil, že se jedná o žalobu přípustnou, bylo by na místě posuzovat splnění dalších podmínek řízení a následně případně důvodnost žaloby. [5] V dalším řízení městský soud žalobce osvobodil od soudních poplatků a ustanovil mu zástupce, advokáta Mgr. Dmitrije Pavlenko. Následně městský soud žalobce vyzval k odstranění vad žaloby uvedených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2019, č. j. 5 As 153/201944. Žalobce na uvedenou výzvu reagoval prostřednictvím ustanoveného zástupce (resp. jeho substituta) vyjádřením, v němž především uvedl, že nezákonný zásah spatřuje v tom, že mu není umožněno využívat ke komunikaci s jeho rodinou na Ukrajině „videokonferenčních technologií“ (jako např. Skype), kterými daná věznice (pozn. NSS: žalobce byl v průběhu řízení přemístěn z Věznice Valdice do Věznice Mírov) prokazatelně disponuje, čímž dochází k porušování jeho práva na přijímání návštěv podle § 19 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb. Orgánem, který daný nezákonný zásah provedl, je dle názoru žalobce žalovaný, žaloba tedy dále směřovala pouze vůči němu. V této souvislosti žalobce rovněž změnil žalobní petit. Původní bod 1) petitu žalobce změnil tak, že nově žádal, aby soud uložil „žalované“ (v tomto případě je již z kontextu zřejmé, že tím myslel žalovaného) povinnost zajistit žalobci takové podmínky, aby své právo na přijímání návštěv mohl vykonávat pomocí „videokonferenční technologie“. V rozsahu bodu 2) původního petitu vzal žalobce podanou žalobu výslovně zpět. K výše uvedenému zásahu docházelo dle žalobce dlouhodobě v podstatě již od jeho nástupu k výkonu trestu odnětí svobody, a to až do doby, kdy mu komunikace prostřednictvím videohovorů byla umožněna v rámci kompenzačních opatření přijatých v souvislosti s pandemií onemocnění COVID19. Žalobce se však obával, že po skončení nouzového stavu bude daný zásah pokračovat. [6] Městský soud následně o věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 11 A 249/2018127. Výrokem I. tohoto rozsudku městský soud zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal, aby mu Ministerstvo spravedlnosti vyplatilo finanční odškodnění za vzniklou morální újmu, výrokem II. zamítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,