5 As 63/2022 — Nejvyšší správní soud

5 As 63/2022- 29 - text  5 As 63/2022 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: E. H., zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2022, č. j. 56 A 28/202029, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2022, č. j. 56 A 28/202029, se ruší. II. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 29. 9. 2020, č. j. 156794/2019/KUSK/HRO, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Václava Voříška, advokáta se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2020, č. j. 156794/2019/KUSK/HRO. [2] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Poděbrady (dále jen „správní orgán I. stupně) ze dne 14. 10. 2019, č. j. MEUPDY/0060808/DOPP/2019/SMi, kterým byl stěžovatel uznán vinným z přestupků podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, jichž se žalobce dopustil tím, že dne 26. 5. 2019 v 15:09 hod. na dálnici D11 v km 47 ve směru jízdy na Hradec Králové při řízení osobního automobilu i) překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 30 km/h a více (konkrétně o 31 km/h), čímž porušil ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu, ii) při řízení motorového vozidla neměl u sebe platný řidičský průkaz, čímž porušil ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu. Stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 3 500 Kč [§ 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu], zákaz činnosti řízení motorových vozidel na dobu 1 měsíce [§ 125c odst. 6 písm. c) bod 1 zákona o silničním provozu] a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. II. Řízení před krajským soudem [3] Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného u krajského soudu žalobou, v níž tvrdil, že přestupek řízení bez řidičského průkazu je fakticky konzumován přestupkem spočívajícím v nepožádání o vydání nového řidičského průkazu po uplynutí platnosti starého řidičského průkazu. Dále podle stěžovatele žalovaný vycházel v rozhodnutí z neprokázané skutečnosti hustého provozu v době spáchání přestupku. Správní orgány ani nepřihlédly ke všem okolnostem, které zákon pro určení výše sankce předvídá, a navíc hodnotily nesprávně formu zavinění jako nedbalost vědomou namísto nedbalosti nevědomé. Stěžovatel brojil též proti způsobu vyřízení námitky podjatosti založené na finanční motivaci pracovníků žalovaného k vybírání vyšších pokut, kterou vznesl v odvolacím řízení a o které nebylo samostatně rozhodnuto, a proti formulaci výroku správního orgánu I. stupně, z něhož není patrno, zda byly přestupky spáchány v jednočinném či vícečinném souběhu. [4] Krajský soud žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. [5] Ohledně námitky faktické konzumpce krajský soud uvedl, že nepožádáním o nový řidičský průkaz stěžovatel žádný přestupek nespáchal, a tedy není žádný přestupek, kterým by mohlo být předložení neplatného řidičského průkazu konzumováno. Krajský soud přisvědčil argumentaci stěžovatele, že správní orgány vycházely při určení výše sankce z neprokázané skutečnosti – hustoty provozu ve směru stěžovatelovy jízdy; v tomto ohledu krajský soud dovodil, že v nedělních odpoledních hodinách (tj. v čase spáchání přestupku) bývá provoz na dálnici směrem od Prahy zpravidla řídký, neboť se po víkendu „všichni vracejí“ z regionů do Prahy, a provoz je tak hustý pouze v opačném směru. Nicméně vzhledem k tomu, že se uložená sankce ve světle ostatních okolností nejevila jako nerozumná (především v kontextu stěžovatelovy pestré přestupkové minulosti), dospěl k závěru, že tato vada nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Správní orgány též přihlédly ke všem relevantním okolnostem, které v řízení vyšly najevo. Otázka, zda došlo ke spáchání přestupku v nedbalosti vědomé, či nevědomé, podle krajského soudu není relevantní, neboť pro vyvození odpovědnosti za spáchání přestupku by postačovalo i spáchání v nedbalosti nevědomé. Vzhledem k tomu, že se sankce nejevila jako nepřiměřená, nemá tato otázka vliv ani na přiměřenost uložené sankce. Krajský soud dále konstatoval, že se stěžovatel sice dle svých slov dozvěděl o skutečnosti, které nasvědčují existenci systému odměňování, pomocí kterého správní orgány motivují své zaměstnance k tomu, aby zisk z pokut byl co nejvyšší, ale o tuto skutečnost se se správními orgány ani soudem nepodělil, a jeho argumentace je tak ryze spekulativní. Krajský soud proto přisvědčil názoru žalovaného, že námitka podjatosti byla odůvodněna jen pracovním poměrem zaměstnanců žalovaného, přičemž taková námitka je nepřípustná. Pokud jde o formulaci výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, podle krajského soudu sice není možno z rozhodnutí správních orgánů seznat, zda pokládají jednání stěžovatele za jeden či dva skutky, nicméně se jedná o akademickou otázku bez dopadu do stěžovatelových práv. III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností a navrhl, aby jej Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Podle jeho názoru krajský soud nesprávně posoudil právní otázku faktické konzumpce přestupku spočívajícího v řízení bez řidičského průkazu. Souhlasil s krajským soudem, že pouhé nepožádání o nový řidičský průkaz není přestupkem, nicméně je přestupkem, že stěžovatel řidičský průkaz nevrátil v souladu s § 113 odst. 2 zákona o silničním provozu. Jednání stěžovatele, který předložil ke kontrole neplatný řidičský průkaz, mělo původ právě v tom, že tento průkaz nevrátil – právě tímto jednáním bylo konzumováno, že stěžovatel jel bez řidičského průkazu, za což již nemohl být postižen. [7] Stěžovatel dále brojil proti závěru krajského soudu, že sankce byla uložena v rozumné výši. Takovým závěrem krajský soud zcela nahradil správní uvážení, což mu však činit nenáleží – jeho úkolem je pouze ověřit, že nebylo učiněno nezákonným způsobem. Pokud tedy krajský soud dospěl k závěru, že jedna z přitěžujících okolností – vysoká hustota provozu v době spáchání přestupku byla založena na pouhé domněnce bez jakéhokoliv důkazu, bylo na místě žalobě vyhovět. Pokud jde o určení výše sankce, rozhodnutí správních orgánů jsou ostatně nepřezkoumatelná, neboť se nezabývají veškerými zákonnými kritérii, zejména nepřihlíží k tomu, že v důsledku překročení rychlosti nebyla způsobena dopravní nehoda. Tím, že krajský soud nepřezkoumatelná rozhodnutí aproboval, zatížil své rozhodnutí rovněž vadou nepřezkoumatelnosti. [8] Podle stěžovatele je dále rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný, co se týče vypořádání námitky nesprávného určení formy zavinění. Správní orgány formu zavinění určily jako nedbalost vědomou na základě nelogické úvahy, že stěžovatel musel vědět, že překračuje rychlost, protože jel v levém pruhu dálnice, přičemž levý pruh dálnice není vyhrazen pouze pro řidiče překračující rychlost. Krajský soud se této otázce nevěnoval, neboť dle jeho názoru posouzení konkrétní formy zavinění nemohlo mít vliv na vznik stěžovatelovy odpovědnosti za přestupek a sankce byla uložena v přiměřené výši. [9] Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil rovněž žalobní bod týkající se námitky podjatosti vznesené v řízení o odvolání. Námitka podjatosti nebyla odůvodněna tím, že jsou úřední osoby zaměstnanci samosprávného celku, jak tvrdí žalovaný i krajský soud, nýbrž tím, že jsou finančně motivovány k vydání rozhodnutí, kterými se ukládají správní tresty. Krajský soud stěžovateli vyčetl, že své tvrzení o odměňování úředníků ničím nedoložil. V tomto ohledu jde však o zcela jinou otázku, než jaká byla předmětem žaloby a která reflektovala způsob, kterým s námitkou naložil žalovaný. Otázka dokazování tvrzených důvodů podjatosti je předmětem řízení o námitce podjatosti. V souzené věci však žalovaný o námitce podjatosti vůbec nerozhodl. [10] Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem ani co do posouzení žalobního bodu poukazujícího na nesprávnost výroku správního orgánu I. stupně. Podle krajského soudu je irelevantní, že z rozhodnutí nelze seznat, zda byl přestupek spáchán jedním či více skutky. Stěžovatel se domní