7 As 216/2021 — Nejvyšší správní soud

7 As 216/2021- 32 - text  7 As 216/2021 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: M. S., zastoupena JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Křižíkova 56, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Středočeský kraj, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 8 A 205/2017100, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Luboše Chalupy, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 1. 11. 2017, č. j. MK 68985/2017 OLP, ministr kultury zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí žalovaného 7. 3. 2017, č. j. MK 17400/2017 OPP, jímž byla podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 20/1987 Sb.“), za kulturní památku prohlášena zahrada obklopující stavbu č. p. X (tzv. Schnöblingovu vilu), k. ú. S. a V., která je tvořena pozemky parc. č. XA a XB a úseky kamenných tarasních zdí (i se schodišti) na pozemku parc. č. XA, k. ú. S., a pozemky parc. č. XC a XD v k. ú. V. (dále jen „zahrada“ nebo „dotčené pozemky“). II. [2] Žalobkyně podala proti rozkladovému rozhodnutí ministra kultury žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 8 A 205/2017100, zrušil jak žalobou napadené rozkladové rozhodnutí ministra kultury, tak i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [3] Městský soud uvedl, že ministr kultury (a před ním i žalovaný) v napadeném rozhodnutí ignoroval princip minimalizace omezení vlastnických práv žalobkyně, nevypořádal se řádně se závěry znaleckých posudků a napadené rozhodnutí vybočuje z mezí správního uvážení v míře, kterou soud nemůže aprobovat. [4] Podle názoru městského soudu znalecké posudky nejsou ve své podstatě rozporné, pokud jde o odborná zjištění. Znalecké posudky se neliší v popisu stavu zahrady z odborného hlediska, ale v závěru, zda zahrada má parametry kulturní památky. To je však závěr právní, který znalci nepřísluší a který je oprávněn učinit pouze správní orgán. Žalovaný však převzal právní hodnocení skutkového stavu, jak je učinil znalecký ústav, a tím své rozhodnutí zatížil vážnou právní chybou. [5] Městský soud konstatoval, že zahrada je ve stavu odpovídající desetiletí trvajícímu stavu neúdržby a nekoncepčních zásahů. Z původního architektonicko – krajinářského konceptu se nedochovalo téměř nic, co by nebylo třeba obnovit od samotného základu. Tím, že zahrada byla prohlášena za kulturní památku, žalovaný zavázal žalobkyni, aby zejména obnovila dílem vyasfaltované, dílem zcela zaniklé původní písčité cesty, odstranila návoz zeminy a túje a obnovila původní výhled z vily na palouk, zaniklý ovocný sad znovu osázela ovocnými stromy a zeleninou, odstranila chlorinátor, altán, revitalizovala jezírko, znovu vybudovala tenisové kurty, bazén a skalku. Již stručný výčet nezbytných prací nezbytně vede k závěru, že k těmto povinnostem žalobkyni zavázat nelze, neboť by zásah do vlastnických práv žalobkyně byl ve zjevném nepoměru k významu zahrady z hlediska památkové ochrany. [6] Podle městského soudu je napadené rozhodnutí vnitřně rozporné, neboť žalovaný trvá na památkové ochraně zahrady, stavbu bývalé Schnöblingovy vily z této ochrany vyjímá z důvodu ztráty jejího původního architektonického významu a zároveň argumentuje památkovou ochranou Benešovy vily, vily Stiassny nebo vily Tugendhat, ačkoli v uvedených případech je památkově chráněna nemovitost jako celek, tedy krajinářsko – architektonické výjimečné propojení stavby a k ní příslušejících pozemků. Ostatně ze všech znaleckých posudků vyplývá, že architektonicky cenné bylo právě navržení stavby spolu se zahradou, vytvářející harmonickou kompozici. Právě hodnota tohoto organického propojení prvorepublikové vily a rozsáhlé zahrady je vzhledem k devastaci vily i zahrady v podstatě nenávratně ztracena. [7] Rozhodnutí, kterým je chráněna pouze zahrada, bez vily, aniž by si jedno i druhé ponechalo svůj původní vzhled, je v rozporu jak s principem omezení vlastnického práva, tak i s principem ochrany vlastnictví, jehož se žalobkyně dovolává. Zásah do vlastnického práva je přípustný pokud má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod a je učiněn v nezbytně nutné míře. Tímto hlediskem se žalovaný vůbec nezabýval, ačkoli ze znaleckého posudku zpracovaného Zahradnickou fakultou Mendelovy univerzity v Brně výslovně vyplývá, že v porostu jsou nevyhnutelné pěstební zásahy a rovněž obnova prvků (vegetačních a technických) zahradní kompozici je žádoucí. Žalovaný nikterak nepoměřil zájem na zachování zahrady jako kulturní památky s ekonomickými možnostmi žalobkyně. Žalobkyně je vlastníkem pouze pozemků, bez ekonomického užitku a prohlášením zahrady za kulturní památku je současně zavázána provádět pěstební činnost a obnovit architektonické prvky. To představuje nepochybně ekonomickou újmu v míře, kterou po žalobkyni spravedlivě požadovat nelze. [8] Městský soud dále konstatoval, že původní stavební návrh pracoval s koncepcí vily umístěné v rozsáhlé zahradě, rozčleněné na předem navržené smysluplné celky: bazén, kurty, stráň pod vilou s výhledem, jezírko, ovocný sad, skalka. Zahrada nebyla navrhována jako samostatný celek, ale jako funkční součást celého areálu, včetně např. promyšlené příjezdové cesty. Zničení původního vzhledu a změna architektonického i umělecko – řemeslného výrazu stavby, důvodně vyloučila stavbu původní vily z památkové ochrany. Ochrana zahrady samotné, která po stejnou dobu jako stavba trpěla nekoncepčními zásahy, které historický návrh architekta (bez ohledu na to, zda šlo o Otokara Fierlingera nebo Tomáše Šaška) naprosto ignorovaly, postrádá smysl a nelze ji rozumně odůvodnit. [9] K závěru žalovaného, který v napadeném rozhodnutí označil úseky kamenných tarasních zdí i se schodišti na pozemku p. č. XA za součást pozemku, které mají památkovou hodnotu, městský soud uvedl, že zeď i schodiště jsou silně poničeny, a pokud v původním návrhu měly svůj estetický i funkční význam, v důsledku devastace zahrady i staveb jej zcela ztratily. [10] Žalovaný rovněž pochybil, když srovnával význam památkově chráněného areálu Benešovy vily s předmětnou zahradou. Památkově chráněná není zahrada Benešovy vily, ale celý objekt. Je věcí obecně známou, kterou není třeba dokazovat, že vila sloužila soukromému životu manželů Benešových, paní Hana Benešová zde dožívala i po smrti svého manžela, nedošlo k devastaci nemovitosti jako v projednávaném případě a Edvard Beneš je na zahradě pohřben. Tyto aspekty napadené rozhodnutí pomíjí a argumentuje pouze velikostí pozemků, která z hlediska památkové ochrany nemůže být rozhodující. Pokud už žalovaný v napadeném rozhodnutí srovnává zahradu bývalé Schnöblingovy vily s jinými objekty, nemůže se jednat o památkově chráněné nemovitosti, zahrnující jak zahradu tak i historicky a architektonicky významnou stavbu. III. [11] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [12] Stěžovatel namítal, že městský soud rozhodl napadeným rozsudkem nezákonně, neboť nahradil správní uvážení uvážením soudním, a to zejména v otázce splnění podmínek pro prohlášení předmětných nemovitostí za kulturní památku a následných podmínek obnovy kulturní památky. Podle ustálené judikatury je otázka vyhodnocení památkových hodnot, které jsou podmínkou podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb. pro prohlášení věci za kulturní památku, otázkou tzv. správního uvážení. Toto uvážení, které bylo správními orgány realizováno v nyní řešeném případě, není v rozporu s obsahem spisového materiálu a je řádně odůvodněno ve smyslu § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V dané věci nelze mít za to, že by závěry správních orgánů nebyly podloženy dostatečně skutkovými zjištěními nebo s nimi byly v rozporu či že by se správní orgán nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně. Závěry, k nimž správní orgány dospěly při hodnocení rozhodujících skutečností, nejsou v rozporu se zásadami logického myšlení a uvažování. Tím jsou zároveň i vymezeny meze přezkumné činnosti soudu ve správním soudnictví, pokud jde o správní uvážení ze strany správního orgánu. V judikatuře je proto v tomto směru opakovaně zdůrazňováno, že úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani správní uvážení nahradit uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v nap