9 As 23/2021 — Nejvyšší správní soud

9 As 23/2021- 38 - text  9 As 23/2021 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobce: Ústecké šrouby, z. s., se sídlem Velká Hradební 322/53, Ústí nad Labem, zast. JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2017, č. j. 2063/ZPZ/2017/ODV487, JID: 100622/2017/KUUK, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) obec Řehlovice, se sídlem Řehlovice 1, a II) Stop tunelům, z. s., se sídlem Na Valech 813/3, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 15 A 191/201763, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 15 A 191/201763, se zrušuje. II. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 11. 7. 2017, č. j. 2063/ZPZ/2017/ODV487, JID: 100622/2017/KUUK, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 21 600 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Petry Humlíčkové, Ph.D., advokátky se sídlem Panská 895/6, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. V. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] V projednávané věci se řeší rozsah povinnosti vodoprávních úřadů zjišťovat možnosti zhoršení nebo zamezení dosažení zlepšení vodních útvarů při povolování nakládání s vodami (zde konkrétně odvod vody z dálnice D8 přes sedimentační a retenční nádrže do blízkých potoků) podle § 23a odst. 7 a 8 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). I. Vymezení věci [2] Ředitelství silnic a dálnic České republiky požádalo dne 28. 12. 2016 o povolení k jinému nakládání s vodami dle § 8 odst. 1 písm. a) bodu 5. vodního zákona, které mělo spočívat v převodu povrchových vod z tělesa dálnice D8 přes sedimentační a retenční nádrže do Žimského a Radejčínského potoka. Této žádosti Magistrát města Ústí nad Labem vyhověl rozhodnutím ze dne 7. 3. 2017, č. j. MM/OŽP/VHO/86534/2016ReK/L40. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl. [3] Podanou žalobu žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl výše uvedeným rozsudkem. Dospěl totiž k závěru, že nebylo nutné žádat o výjimku podle § 23a odst. 7 vodního zákona, jelikož záměr nezpůsobí zhoršení žádné z kvalitativních složek dotčených potoků ani nezabrání zlepšení jejich stavu, k čemuž správní orgány dospěly oprávněně. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností se dvěma kasačními námitkami, na základě kterých požaduje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [5] V první kasační námitce stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost několika částí napadeného rozsudku. Krajskému soudu vytýká, že v žalobě důrazně upozornil na absenci zhodnocení škodlivých látek, a závěr krajského soudu o nezpochybnění je tak nesprávný. Zároveň se krajský soud nevyjadřuje (či vyjadřuje nedostatečně) k otázce konkretizace množství škodlivin v odváděné vodě, kvalifikaci odváděné vody jako vody odpadní, namítané neexistenci odlučovače lehkých kapalin, nepřezkoumatelnosti stanoviska Povodí Ohře, na které se opakovaně odkazuje, a současné kvalitě vody v řece Bílina (do které se oba potoky vlévají). [6] Druhá kasační námitka se týká rozsahu povinnosti vodoprávních úřadů zjišťovat dopady záměru na kvalitu vody v řekách a její naplnění v projednávaném případě. Stěžovatel nejdříve s poukazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie uvádí, že správní orgány nesmí povolit takový záměr, který může vést k ohrožení stavu povrchových vod nebo vést k nedosažení jejich dobrého stavu. Toto posouzení musí učinit z vlastní iniciativy, a to před povolením záměru. Krajský soud přitom v rozporu s tímto uzavřel, že stěžovatel dostatečně konkrétně netvrdil a nepodložil své obavy o kvalitu vypouštěné vody. [7] V projednávaném případě má stěžovatel za to, že správní orgány těmto povinnostem nedostály a krajský soud takový postup nesprávně aproboval. Nebylo totiž zjištěno, jaké konkrétní složení má voda odváděná z dálnice a jaký konkrétní vliv bude mít její vypouštění na dotčené povrchové vody. To je zvláště problematické u toku Bílina, který obsahuje velké množství těžkých kovů. Vypouštění jakýchkoliv těžkých kovů do tohoto toku, do kterého se oba dotčené potoky vlévají, je bez dalšího zhoršením stavu. K tomu ovšem dojde, jelikož voda odtékající z dálnice obsahuje těžké kovy. Jakkoliv z části bude vypouštěná voda těžkých kovů vyčištěním zbavena, určité množství v ní zůstane. Za problematické považuje stěžovatel v této rovině také nezohlednění dopadů zimní údržby, v důsledku které se do vody také mohou dostat škodlivé látky. Pro zhodnocení dopadů na ochranu vody tak stěžovatel považuje za nedostatečné, pokud se správní orgány opřely pouze o to, že odvedená voda bude vyčištěna. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze stručně poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Připomíná, že předmětem řízení jsou běžným způsobem znečištěné srážkové vody, které se čistí ustáleným adekvátním postupem. Kasační stížnost tak navrhuje zamítnout. [9] Osoby zúčastněné na řízení se nevyjádřily. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Následně přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti, namítaných důvodů, včetně důvodů, ke kterým přihlíží z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. [11] Kasační stížnost je důvodná. III.a K přezkoumatelnosti napadeného rozsudku [12] V první kasační námitce stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost několika částí napadeného rozsudku. Námitka není důvodná. [13] K tomu soud připomíná, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit samotný obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/200674, č. 1566/2008 Sb. NSS). Konstatování nepřezkoumatelnosti by mělo být v soudní praxi vyhrazeno výjimečným případům, kdy není z odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec patrno hodnocení podstatných důvodů či skutečností uplatněných v žalobě. Naopak nepřezkoumatelné není rozhodnutí soudu, ze kterého je zřejmé, jaký názor zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nemůže být založena tím, že odůvodnění krajského soudu je pouze stručné či argumentačně chudé, popř. že krajský soud nevyvracel každý dílčí argument uplatněný účastníky (usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016123, č. 3668/2018 Sb. NSS, odst. [29]). [14] K námitce týkající se neposouzení odváděné vody jako vody odpadní Nejvyšší správní soud uvádí, že takovou námitku žaloba neobsahuje. Obdobné platí i pro namítanou nepřezkoumatelnost stanoviska správce povodí. V tomto rozsahu tedy krajský soud neměl co vypořádávat. Nejvyšší správní soud uzavírá, že v těchto ohledech je napadený rozsudek přezkoumatelný. [15] Námitky nepřezkoumatelnosti týkající se vypouštěných škodlivých látek a existence odlučovače lehkých kapalin úzce souvisí s kasační námitkou ohledně povinnosti správních orgánů zjišťovat skutkový stav, a proto je soud vypořádá dohromady s druhou kasační námitkou. III.b K posuzování dopadů záměru na ochranu vod [16] Podstatou druhé kasační námitky je otázka, jak se musí vodoprávní úřady zabývat možným zhoršením kvality vody při povolování nakládání s vodami. [17] Před jejím vypořádáním považuje kasační soud za důležité uvést obecná východiska, která se při posuzování záměru z pohledu ochrany vod uplatní. [18] Zákon o vodách implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES ze dne 23. října 2000, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky (dále jen „směrnice 2000/60/ES“). Z této směrnice členským státům vyplývají dvě povinnosti ohledně ochrany vod – jednak zajistit zlepšení, a jednak zabránit zhoršení stavu vodních útvarů (v projednávaném případě jde o povrchové vody, tj. řeky, jezera apod.). Tím je myšleno zachování nebo obnovení dobrého stavu, dobrého ekologického potenciálu a dobrého chemického stavu. Z toho je dovozeno, že stát nesmí schválit jakýkoliv projekt, pokud jeho provedení může zhoršit stav nebo ohrozit dosažení dobrého stavu vodního útvaru, neníli splněna výjimka podle čl. 4 odst. 7 citované směrnice (rozsudek SDEU ze dne 1. 7. 2015, Bund für Um