1 Ads 201/2023 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 201/2023- 69 - text  1 Ads 201/2023 - 73 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Michala Bobka, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Konfederace odborových organizací bezpečnostních sborů, z. s., se sídlem Nádražní 2437/2, Plzeň, zast. Mgr. Martinem Janákem, advokátem se sídlem Sedláčkova 212/11, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, v řízení proti rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí ze dne 12. 11. 2021, č. j. MPSV2021/130616513/4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 6 A 8/2022  52, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 6 A 8/2022  52, se ruší. II. Rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí ze dne 12. 11. 2021, č. j. MPSV2021/130616513/4, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 20 342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Martina Janáka, advokáta se sídlem Sedláčkova 212/11, Plzeň. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce je odborovou organizací působící u Policie ČR. Dne 6. 8. 2019 požádal žalovaného o určení zprostředkovatele pro řešení sporu o uzavření kolektivní dohody se svým zaměstnavatelem. Žalobce konkrétně usiluje o uzavření dodatku o přistoupení ke kolektivní dohodě ze dne 20. 3. 2012, sjednané dle § 199 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), jejíž není smluvní stranou z důvodu svého vzniku až po okamžiku sjednání uvedené kolektivní dohody, resp. o uzavření separátní kolektivní dohody stejného obsahu. Žalovaný nicméně žádost zamítl z důvodu, že žalobce neměl souhlas ostatních odborových organizací působících u Policie ČR. Toto rozhodnutí následně k podanému rozkladu potvrdila ministryně práce a sociálních věcí v záhlaví označeným napadeným rozhodnutím. [2] Rozhodnutí ministryně napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze. V ní zejména namítl, že žalovaný chybně vymezil okruh účastníků řízení; pochybil, pokud nenařídil ústní jednání; a nesprávně posoudil důvodnost jeho žádosti o určení zprostředkovatele. Rovněž navrhl, aby městský soud přerušil řízení a předložil Ústnímu soudu návrh na zrušení § 24 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, pro rozpor s ústavním pořádkem. [3] Městský soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 6 A 8/2022  52, žalobu zamítl. Shledal sice, že žalovaný v řízení pochybil při vymezení účastníků řízení, jelikož neprověřil seznam odborových organizací předložených žalobcem a v řízení jednal jen s několika z nich. Podle městského soudu se však nejedná o závažnou procesní vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V rovině věcné totiž městský soud dospěl k závěru, že žádosti žalobce nelze vyhovět, neboť není dána shoda všech odborových organizací. V řízení před správními orgány přitom vyšlo najevo, že ze strany přinejmenším jedné z nich není takový souhlas dán. Žádosti žalobce proto nemohlo být vyhověno, na což nemůže mít pochybení při určování okruhu účastníků řízení vliv. Ze stejného důvodu městský soud nepřisvědčil ani námitce týkající se nenařízení ústního jednání. S ohledem na nesouhlas jedné z odborových organizací bylo zřejmé, že by ústní jednání nemohlo směřovat k účelu sledovanému žalobcem, tedy k udělení souhlasu ostatních odborových organizací. Městský soud navíc zdůraznil, že nařízení ústního jednání je na úvaze správního orgánu. [4] V rámci samotného věcného posouzení městský soud především odkázal na § 24 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Podmínkou uzavření kolektivní smlouvy je úplná shoda všech odborových organizací působících u zaměstnavatele na celém obsahu kolektivní smlouvy. Princip obligatorní vzájemné shody se přitom podle městského soudu uplatňuje ve všech fázích procesu kolektivního vyjednávání. Je vyžadován již za účelem zahájení kolektivního vyjednávání předložením návrhu na uzavření kolektivní smlouvy. Jelikož odborová organizace Nezávislý odborový svaz Policie České republiky vyjádřila nesouhlas s přistoupením žalobce ke kolektivní dohodě ze dne 20. 3. 2012 a uvedla, že její dohoda s žalobcem není možná, nebylo možné rozhodnout o určení zprostředkovatele. Nebyla splněna již prvotní podmínka řádně předloženého návrhu na uzavření kolektivní smlouvy jednou ze stran druhé smluvní straně, neboť odborové organizace nejednaly společně, ani se neshodly na jiném postupu. [5] Městský soud nevyhověl ani návrhu na předložení věci Ústavnímu soudu ke zrušení § 24 odst. 2 zákoníku práce. Podle jeho názoru uvedené ustanovení není protiústavní. Návrat k principu shody odborových organizací je navíc následkem plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, kterým došlo ke zrušení znění ustanovení, jež zavedlo princip majority, a to pro rozpor se principem rovnosti odborových organizací. Právo na stávku, na které žalobce poukazoval, je konečně zaručeno pouze v mezích zákona. II. Kasační stížnost a další podání účastníků řízení [6] Rozsudek městského soudu napadá žalobce (stěžovatel) kasační stížností. Její důvody spatřuje v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud (dále též jen „NSS“) napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [7] Za prvé, stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu, že se městský soud řádně nevypořádal se všemi žalobními body. [8] Za druhé, stěžovatel namítá, že nesprávně vymezený okruh účastníků řízení je vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Odkazuje na rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 96/2013  109, podle něhož správní orgán nese odpovědnost za správné zjištění a vymezení účastníků řízení ve všech fázích správního řízení. Tímto pochybením došlo rovněž k porušení základních zásad činnosti správních orgánů. [9] Za třetí, podle stěžovatele je správní řízení zatíženo vadou z důvodu nenařízení ústního jednání, na kterém mohlo dojít ke zjištění příčin neshody na straně odborových organizací, jak vyžaduje § 5 správního řádu. Za tím účelem provedení ústního jednání stěžovatel navrhoval. Bez zjištění důvodů pro neudělení souhlasu nelze totiž zjistit, zda se nejedná ze strany ostatních odborových organizací o šikanózní jednání, resp. o zjevné zneužití práva. Podle stěžovatele tak nařízení ústního jednání bylo vhodné, účelné a potřebné. [10] Za čtvrté, stěžovatel zpochybňuje samotný závěr městského soudu, podle něhož návrh na určení zprostředkovatele vyžaduje jednání všech odborových organizací ve shodě (resp. souhlas všech ostatních odborových organizací). Jádro kasační argumentace spočívá v tom, že stěžovatel usiluje o uzavření kolektivní smlouvy stejného znění jako je již existující dohoda, která se automaticky prodlužuje, což správní orgány i městský soud pomíjí. Trvat v takovém případě na souhlasu všech odborových organizací zkracuje stěžovatele a jím zastupované zaměstnance na právu kolektivně vyjednávat a právu na stávku, čímž nabourává smysl odborové činnosti a dochází k porušení čl. 6 Evropské sociální charty. Článek 12 odst. 1 kolektivní dohody ze dne 20. 3. 2012, jež stanoví, že je uzavřena na dva roky a její platnost se vždy prodlužuje o 1 rok, pokud žádná ze stran nevyrozumí druhou stranu o ukončení, je podle stěžovatele absolutně neplatný. Postup ostatních odborových organizací, které odmítají nyní udělit souhlas, ačkoli v minulosti s kolektivní dohodou stejného obsahu vyslovily souhlas, resp. byly ohledně ní ve vzájemné shodě, poté považuje za nezákonný, rozporný s dobrými mravy a zjevně zneužívající právo. Ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, je přitom podle stěžovatele lex specialis vůči § 24 odst. 2 zákoníku práce zakotvujícímu princip obligatorní shody, a tudíž každá strana sporu může podat návrh na určení zprostředkovatele (oproti § 13 odst. 1 zákona o kolektivním vyjednávání, podle něhož tak může učinit každá „smluvní strana“). Z § 24 odst. 2 zákoníku práce přitom nevyplývá, že by veškeré kroky v kolektivním vyjednávání musely nutně být činěny ve shodě všech odborových organizací. Stěžovatel namítá, že pokud již v minulosti odborové organizace vyslovily s kolektivní dohodou souhlas, musí být jejich souhlas s pozdějším přistoupením nově vzniklé odborové organizace k takové kolektivní dohodě předpokládán. [11] Závěrem stěžovatel opětovně navrhl, aby NSS přerušil řízení a podle čl. 95 odst. 2 Ústavy podal návrh k Ústavnímu soudu na zrušení § 24 odst. 2 zákoníku práce v části za středníkem. Protiústavnost tohoto ustanovení spatřuje ve stejných důvodech, které již vymezil v žalobě a replice, na které stěžovatel nyní v plném rozsahu odkázal. [12] Žalovaný navrhl kasač