1 Afs 92/2023 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 92/2023- 64 - text  1 Afs 92/2023 - 69 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Kateřiny Štěpánové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobce: Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zastoupeného Mgr. Martinem Kramářem, LL M., advokátem, se sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: DPÚK a.s., se sídlem Rotavská 2656/2b, Praha 5, zastoupené JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem, se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2021, č. j. MF28279/2016/120325, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 15 Af 9/202153, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 15 Af 9/202153, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem přezkumu je rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2021, které uložilo Krajskému úřadu Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) povinnost uhradit osobě zúčastněné na řízení úrok z částky 16 453 000 Kč z titulu neoprávněného jednání správce daně dle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v relevantním znění (dále jen „daňový řád“). Úrok byl vypočten za období od 6. 10. 2010 do 22. 2. 2016 v souhrnu ve výši cca 13 0000 000 Kč. Odpovídal výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné ke dni 1. 7. 2010, zvýšené o 14procentních bodů. [2] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) předně dovodil aktivní legitimaci žalobce k podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2021. Věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost; konkrétně pro nevyčerpání celého předmětu řízení. Žalovaný dle krajského soudu opomněl rozhodnout i o žádosti osoby zúčastněné na řízení dle § 155 daňového řádu (vrácení vratitelného přeplatku), byť předtím řízení o odvolání proti rozhodnutí vydaným ve smyslu § 254 i § 155 daňového řádu spojil ke společnému řízení. II. Skutkový základ věci [3] S ohledem na komplexní charakter projednávané věci shrne Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) úvodem skutkový základ věci, jak plyne z obsahu správních spisů. [4] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatelka“) provozovala regionální linkovou autobusovou dopravu na základě smlouvy o závazku veřejné služby uzavřené s žalobcem v roce 2003. Žalobce smlouvu vypověděl, ta zanikla ke konci dubna 2006. Po zániku smlouvy stěžovatelka provozovala nadále autobusovou dopravu na základě veřejnoprávních licencí. [5] Po skončení smlouvy o závazku mohla stěžovatelka přerušit či omezit provoz. Dle čl. 14 odst. 4 nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 ze dne 26. června 1969 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách, ve znění nařízení Rady (EHS) č. 1893/91 ze dne 20. června 1991 (dále jen „Nařízení“) byla však povinna záměr (přerušení či omezení provozu) oznámit žalobci s minimálně tříměsíčním předstihem. To neučinila. Od 1. 8. 2006 přerušila provoz celkem 2 135 spojů veřejné linkové dopravy. [6] Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) proto dne 7. 8. 2006 jako věcně příslušný dopravní úřad rozhodl (v samostatné působnosti) o zachování dopravy dle čl. 14 odst. 5 Nařízení (dále též i „Rozhodnutí o zachování dopravy“). Výrokem II. tohoto rozhodnutí stanovil, že o vyrovnání finančního břemene za zachování provozu (dále jen „Vyrovnání finančního břemene“ či jen „Vyrovnání“) bude rozhodnuto ve zvláštním správním řízení. Výrokem III. stěžovatelce přiznal zálohu na Vyrovnání finančního břemene ve výši 16 453 000 Kč. Výši zálohy stanovil jako přiměřenou očekávanému Vyrovnání na základě průměrné výše prokazatelné ztráty, kterou hradil Ústecký kraj stěžovatelce v období od ledna do dubna 2006, a to ve výši 90 % takto odvozené prokazatelné ztráty. [7] Platbu zálohy následně poukázal žalobce (zvýrazněno soudem) na účet stěžovatelky, která ji použila na úhradu nákladů spojených s plněním povinnosti uložené výrokem I. Rozhodnutí o zachování dopravy. [8] Dne 31. 7. 2008 rozhodl krajský úřad (v samostatné působnosti) o Vyrovnání finančního břemene za zachování dopravy (dále jen „Rozhodnutí o Vyrovnání“). Dle jeho výroku I. náleží Vyrovnání finančního břemene stěžovatelce ve výši 0 Kč. Uvedl, že stěžovatelce sice Rozhodnutím o zachování dopravy přikázal dopravu provozovat, usoudil však, že tímto jí žádné dodatečné náklady nevznikly, neboť měla povinnost v daném období dopravu provozovat již na základě licence, kterou držela; samotnou licenci nelze vnímat jako závazek veřejné služby. Výrokem II. uložil stěžovatelce zaplatit na účet žalobce (zvýrazněno soudem) částku 16 453 000 Kč. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla odvoláním, které zamítlo dne 1. 9. 2010 Ministerstvo vnitra. [9] Stěžovatelka poukázala na účet žalobce dne 15. 9. 2010 částku 16 453 000 Kč. [10] Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 9. 2010 podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl. Jeho rozsudek, jakož i rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 9. 2010, zrušil NSS rozsudkem ze dne 2. 10. 2015, č. j. 1 As 97/2015  164. Dovodil, že v případě, kdy krajský úřad uloží dopravnímu podniku (stěžovatelce) závazek zachovat dopravní služby, je povinen dopravnímu podniku vyrovnat závazkem vzniklá finanční břemena (čl. 14 odst. 4, 5 a 6 Nařízení). Při výpočtu výše vyrovnání nelze zohlednit, že dopravní podnik byl povinen poskytovat totožné dopravní služby i na základě vnitrostátní licence, jejímž byl dobrovolným držitelem. Ministerstvo vnitra návazně dne 11. 1. 2016 zrušilo Rozhodnutí o Vyrovnání ze dne 31. 7. 2008. [11] Dne 22. 2. 2016 poukázal žalobce ze svého účtu na účet stěžovatelky částku 16 453 000 Kč. [12] Dne 23. 3. 2016 stěžovatelka podala ke krajskému úřadu námitku proti postupu správce daně dle § 254 odst. 5 daňového řádu. Měla za to, že krajský úřad v postavení správce daně spolu s vrácením částky 16 453 000 Kč neuhradil stěžovatelce současně i příslušný úrok z přeplatku na platební povinnosti zaviněného správcem daně dle § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., zákona o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“), resp. úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu. Krajský úřad námitku zamítl dne 28. 4. 2016. O odvolání žalovaný (Ministerstvo financí jako nadřízený správce daně) rozhodl dne 8. 6. 2017; rozhodnutí krajského úřadu ze dne 28. 4. 2016 prohlásil za nicotné. Měl za to, že je vydal věcně nepříslušný správní orgán (správce daně) a že poskytnutá záloha na Vyrovnání finančního břemene nemá charakter daně ve smyslu § 2 odst. 3 daňového řádu. [13] Dne 12. 4. 2016 stěžovatelka podala ke krajskému úřadu rovněž i žádost dle § 155 daňového řádu o poukázání vratitelného přeplatku ve výši úroku (žádost není obsahem správního spisu – poznámka soudu). Žádost krajský úřad zamítl dne 12. 5. 2016. O odvolání stěžovatelky žalovaný rozhodl dne 8. 6. 2017. Prohlásil rozhodnutí krajského úřadu ze dne 12. 5. 2016 rovněž za nicotné (z obdobných důvodů, jak byly specifikovány v předchozím odstavci). [14] Obě rozhodnutí žalovaného stěžovatelka napadla správními žalobami. Krajský soud v Ústí nad Labem věci spojil ke společnému projednání a rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 15 Af 107/2017  71, napadená rozhodnutí zrušil a vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dovodil, že krajský úřad byl věcně příslušný k projednání námitky jako správce daně a měl postupovat podle daňového řádu, neboť Rozhodnutí krajského úřadu o Vyrovnání ze dne 31. 7. 2008, jímž stěžovatelce uložil povinnost vrátit částku 16 453 000 Kč (zálohu na Vyrovnání finančního břemene) bylo rozhodnutím stanovujícím povinnost k peněžitému plnění do veřejného rozpočtu, které dle § 106 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podléhá exekuci v režimu daňového řádu, resp. ZSDP. Šlo tedy dle krajského soudu o rozhodnutí o stanovení daně a částka odpovídající záloze představovala daň ve smyslu § 3 odst. 3 písm. c) daňového řádu, tedy o peněžité plnění v rámci dělené správy. Ze stejných důvodů lze tuto zálohu považovat za platební povinnost ve smyslu § 1 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Krajský úřad vystupoval v dané věci jako exekuční správní orgán dle § 106 odst. 2 věty první zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), což z něj současně činí správce daně nadaného pravomocí rozhodnout jak o žádosti o vrácení vratitelného přeplatku dle § 155 daňového řádu, tak o námitce podle § 254 odst. 5 téhož zákona. [15] Žalovaný dne 19. 4. 2021 vydal rozhodnutí, jehož výrokem I. spojil řízení o odvolání proti rozhodnutí o námitce i o žádosti. Výrokem II. rozhodnutí o námitce změnil tak, že námitce stěžovatelky ze dne 23. 3. 2016 vyhověl a krajskému úřadu (zvýrazněno soudem) uložil povinnost uhradit stěžovatelce