2 Afs 288/2023 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 288/2023- 35 - text  2 Afs 288/2023 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: ABAPAY s.r.o., se sídlem Ječná 2093/32a, Praha 2, zastoupená Mgr. Janou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Purkyňova 648/125, Brno, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 16. 2. 2023, č. j. 2023/019709/CNB/110, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2023, č. j. 14 A 94/202341, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaná žalobkyni odňala povolení k činnosti poskytovatele platebních služeb malého rozsahu podle § 244 odst. 2 písm. j) zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, protože žalobkyně déle než 6 měsíců neposkytovala platební služby v ČR. Bankovní rada žalované napadeným rozhodnutím zamítla rozklad a rozhodnutí žalované potvrdila. Proti rozhodnutí bankovní rady žalované brojila žalobkyně žalobou, kterou městský soud zamítl. Žalobkyně nerozporuje, že minimálně v období od 10. 11. 2021 do 16. 8. 2022, tedy déle než 6 měsíců neposkytovala žádné platební služby. Důvod odnětí povolení byl tedy naplněn. Na tom nic nemění tvrzení žalobkyně, že aktivně nabízí poskytování platebních služeb v ČR, neboť tato činnost sice souvisí s poskytováním platebních služeb, nicméně není samotným poskytováním, o kterém hovoří § 244 odst. 2 písm. j) zákona o platebním styku. [2] Čtyři platební služby poskytnuté ve dnech 16. 8. 2022, 13. 9. 2022 (2x) a 19. 10. 2022 žalovaná správně posoudila jako služby poskytnuté mimo ČR, neboť ani u jedné z nich nelze vysledovat významnou vazbu na ČR. Žalobkyně odkazovala na rozpor s rozhodovací praxí žalované, která měla v případě jiných poskytovatelů platebních služeb malého rozsahu od odnětí ustoupit, pokud platební služby začali poskytovat v průběhu řízení. Tuto tvrzenou praxi nebylo důvodné podle městského soudu blíže zkoumat, neboť žalobkyně ani v průběhu správního řízení nezačala platební služby na území ČR poskytovat. [3] I když žalobkyně během správního i soudního řízení namítala, že hodlá rozvíjet podnikání v ČR, nedoložila poskytnutí jediné platební služby českému klientovi. Charakter jejího podnikání odpovídá spíše činnosti platební instituce disponující tzv. jednotným pasem opravňujícím k poskytování přeshraničních platebních služeb v rámci Evropského hospodářského prostoru. Cíl žalované, aby povolením nedisponovaly subjekty, které v ČR platební služby malého rozsahu neposkytují, je legitimní a v souladu s účelem § 244 odst. 2 písm. j) zákona o platebním styku. Odnětí povolení nebylo nepřiměřené ani s ohledem na tvrzené potíže se zřízením zvláštního účtu. II. Argumentace účastníků řízení [4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), tedy pro nesprávné posouzení právní otázky soudem. II. a) Kasační stížnost žalobkyně [5] Městský soud podle stěžovatelky nedostatečně vypořádal její námitky, a proto je opakuje. Stěžovatelka upozorňuje, že čtyři platby poskytnuté mezi 16. 8. 2022 a 19. 10. 2022 přijala a následně odeslala ze svého účtu vedeného u české banky. Pokud se dle žalované a městského soudu mělo jednat o poskytování platebních služeb zahraničním subjektům, podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), rozhodným právem bylo právo české. Městský soud opomněl aplikovat nařízení Řím I, a zatížil své rozhodnutí nezákonností. Pokud je právem rozhodným pro tyto platební služby právo české, je nutné použít § 3 odst. 1 písm. c) zákona o platebním styku, ze kterého vyplývá, že k poskytování platebních služeb došlo na území ČR. Pouhá dostupnost internetových stránek stěžovatelky v zahraničí neznamená, že své služby zaměřovala převážně na zahraniční klientelu. [6] Stěžovatelka trvá na tom, že zmíněné čtyři transakce byly platebními službami poskytnutými v ČR. Takové posouzení odůvodňuje to, že stěžovatelka sídlí v ČR, má zde povolení k činnosti poskytovatele platebních služeb malého rozsahu (které ji zároveň neopravňuje poskytovat služby v zahraničí), transakce proběhly prostřednictvím účtu stěžovatelky v ČR. Právní předpisy navíc nestanoví minimální objem transakcí, od kterého se platební služby považují za poskytnuté. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o platebním styku se za platební službu považuje i převod peněžních prostředků z účtu, ke kterému dává příkaz plátce, příjemce nebo plátce prostřednictvím příjemce. Inzerce pod zákonnou definici nespadá, ale provedené převody ano, což ale městský soud nezohlednil. [7] Námitkou porušení legitimního očekávání vyplývajícího z rozhodovací praxe žalované myslela stěžovatelka situaci, kdy v případě provedení platebních služeb po zahájení řízení o odnětí povolení žalovaná povolení neodnímá. [8] Když městský soud posuzoval, co spadá pod platební službu poskytnutou v ČR, opřel svoji argumentaci o výkladové stanovisko žalované ze dne 6. 11. 2013 s názvem „K výkladu pojmu poskytování finančních služeb v České republice“ (výkladové stanovisko), což je právně nezávazný dokument, a neaplikoval žádný právní předpis. I když se u těchto transakcí vyskytoval mezinárodní prvek, neposuzoval tuto situaci ani z pohledu mezinárodního práva. Zároveň nevzal v potaz ty části výkladového stanoviska, které svědčí ve prospěch stěžovatelky [příkladmo bod VI. písm. a) až d), f), g)], zaměřil se pouze na bod VI. písm. d) svědčící v její neprospěch. Není pravda, že stěžovatelka nedoložila, že by s klienty u čtyř zmíněných transakcí uzavřela smlouvy v ČR, když opakovaně uvedla, že platby byly provedeny prostřednictvím účtu na jméno stěžovatelky u české banky, tedy prokazatelně prošly přes území ČR. [9] Městský soud nezohlednil podstatu podnikatelské činnosti a penalizuje stěžovatelku za nedostatek klientů. Soustavnost poskytování služeb jakožto znak podnikání naplnila, neboť dle komentářové literatury i judikatury Nejvyššího soudu k tomu dojde, již pokud se tak stane opakovaně, i když jen jednou v roce. II. b) Vyjádření žalované [10] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry městského soudu. Městský soud při svém výkladu § 244 odst. 2 písm. j) zákona o platebním styku zohlednil i výkladové stanovisko, ale z velké části proto, že stěžovatelka tímto stanoviskem podpořila většinu svých žalobních bodů. Námitka o nutnosti aplikovat nařízení Řím I je jednak nepřípustná, ale také nedůvodná, protože rozhodné právo pro soukromoprávní závazkové vztahy neovlivňuje veřejnoprávní úpravu. Není podstatné, zda stěžovatelka platební služby na území ČR nabízela, ale výhradně to, zda je poskytovala. Služby poskytnuté zahraničním klientům nemají s ČR jakoukoli vazbu. Skutečnost, že stěžovatelka sídlí v ČR, na tomto závěru nic nemění, protože opačný výklad by vyprázdnil § 244 odst. 2 písm. j) zákona o platebním styku. Podstatné také není, kde má stěžovatelka veden účet, ale kde je realizována platba. [11] Nepřípustná je i námitka odkazem na znaky podnikání. Žalovaná navíc zdůrazňuje, že podmínkou odnětí povolení není, že činnost není prováděna podnikatelsky, ale neposkytování platebních služeb. Také námitka odkazující na § 3 odst. 1 písm. c) zákona o platebním styku je nepřípustná. Transakce v období po 15. 8. 2022 nebyly poskytnuty v ČR, přičemž k takovému poskytování platebních služeb nebyla stěžovatelka oprávněna. Stěžovatelka navíc nijak neprokázala, že by žalovaná postupovala v rozporu se svojí rozhodovací praxí. Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [12] Kasační stížnost je přípustná a lze ji projednat. [13] Kasační stížnost není důvodná. [14] Úvodem se NSS musí vypořádat s námitkou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatelka pouze obecně uvádí, že se městský soud s několika jejími námitkami nedostatečně vypořádal. Vadu nepřezkoumatelnosti ovšem nelze důvodně vznášet pokaždé, když se účastníkovi jeví napadené rozhodnutí příliš stručné, nebo se mu dokonce jen nelíbí způsob jeho odůvodnění. Judikatura vyhrazuje tuto vadu jen pro skutečně závažné případy, kdy odůvodnění rozhodnutí trpí takovými nedostatky, které brání jeho věcnému přezkumu. Nepřezkoumatelnost nelze libovolně rozšiřovat, obzvlášť pokud se soud nebo správní orgán sice podrobně nevypořádá s každou dílčí námitkou, ale odpovědi na ně vychází z ucelené argumentace a účastníkovi se dostane vysvětlení, proč jeho argumentace jako celek není správná (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016123, č. 3668/2018 Sb. NSS, bod 29, a dále také např. rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2023, č. j. 10 Afs