2 As 321/2023 — Nejvyšší správní soud

2 As 321/2023- 76 - text  2 As 321/2023 - 80 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Sylvy Šiškeové a Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. G., zast. Mgr. Janem Palečkem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: E. G., zast. JUDr. Editou Lebedovou, advokátkou se sídlem Špitálka 113/41, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2022, č. j. JMK 42197/2022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2023, č. j. 31 A 58/202247, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Magistrát města Brna rozhodnutím ze dne 17. 1. 2022 na návrh osoby zúčastněné na řízení zrušil podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), údaj o místu trvalého pobytu žalobce na adrese B., P. X. Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí magistrátu potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil u Krajského soudu v Brně, který žalobu zamítl. Podle krajského soudu byly splněny zákonné podmínky pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu žalobce. Závěr o zániku užívacího práva žalobce k bytu plyne především z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2019, č. j. 94 C 68/201939, a z potvrzení Úřadu městské části BrnoKrálovo Pole. Podmínka faktického neužívání bytu žalobcem byla také naplněna, což vyplývá zejména z výslechu svědkyně (dcery žalobce a osoby zúčastněné na řízení). Další důkazy navrhované žalobcem správní orgány oprávněně odmítly provést pro nadbytečnost. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení [3] Žalobce (dále „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítl, že zánik jeho nájemního práva plyne jen z odůvodnění rozsudku městského soudu č. j. 94 C 68/201939 a nikoli z jeho výroku. Výpověď svědkyně nebyla důvěryhodná ani relevantní. Šlo o nezletilou osobu materiálně závislou na osobě zúčastněné na řízení. Závěry krajského soudu nemají oporu ve spisech. [4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační námitky jsou v podstatě shodné s těmi, které stěžovatel uplatnil v žalobě. Odkázal proto na svá dřívější vyjádření. [5] Stěžovatel následně v doplnění kasační stížnosti odkázal na řízení o určení existence svého nájemního práva k bytu vedené u městského soudu pod sp. zn. 21 C 32/2022. V tomto řízení vyšly při výslechu zaměstnankyň úřadu městské části najevo nesrovnalosti v jejich postupu, jež ukazují na protiprávnost potvrzení vydaného tímto úřadem, které stěžovatel popsal. Úřad městské části tedy nebyl oprávněn rozhodnout o změně nájemní smlouvy a nedodržel svá vnitřní pravidla pro pronájem bytů. Stěžovatel odkázal na protokol z jednání u městského soudu ze dne 16. 8. 2023 a na další přiložené listiny. Správní orgány si měly obstarat podklady a informace od úřadu městské části. [6] K rozsudku městského soudu č. j. 94 C 68/201939 stěžovatel uvedl, že jeho odůvodnění není závazné, a shrnul své procesní i hmotněprávní námitky vůči němu. Až v evidenčním listu ze dne 1. 2. 2020 je jako uživatel bytu uvedena osoba zúčastněná na řízení. To prokazuje, že stěžovatel byl nájemcem bytu nejméně do rozvodu manželství. Stěžovatel opakovaně deklaroval svůj záměr se do bytu po návratu ze Spojených států amerických vrátit a měl v něm své věci. Úvahu městského soudu o dohodě o ukončení společného soužití zpochybňuje to, že osoba zúčastněná na řízení návrh na zrušení údaje o místě trvalého pobytu podala až dne 1. 12. 2021. V emailové komunikaci v roce 2018 stěžovatel informoval osobu zúčastněnou na řízení, že se po rozvodu bude muset z bytu odstěhovat. Náklady spojené s bytem nebyly hrazeny z prostředků osoby zúčastněné na řízení, ale hradil je stěžovatel správci bytu a dodavatelům služeb. O tuto částku bylo sníženo výživné placené stěžovatelem. Stěžovatelovy námitky nebyly ve správním ani soudním řízení přesvědčivě vypořádány. [7] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že městský soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 21 C 32/2022177, zamítl žalobu na určení existence nájemního práva stěžovatele a v odůvodnění vypořádal jeho argumenty. Osoba zúčastněná na řízení nedosáhla změny v osobě nájemce bytu protiprávním jednáním. Soudy i správní orgány vypořádaly všechny stěžovatelovy námitky. Náklady spojené s bytem byly hrazeny z výživného na základě jejího souhlasu. Dále uvedla, že v době podání vyjádření nebylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu č. j. 21 C 32/2022177. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná, není však důvodná. [9] Podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel ohlašovna rozhodne o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, zanikloli užívací právo občana k objektu nebo vymezené části objektu, jehož adresa je v evidenci obyvatel uvedena jako místo trvalého pobytu občana a neužíváli občan tento objekt nebo jeho vymezenou část. [10] Podle § 12 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel ohlašovna rozhodne o zrušení údaje o místě trvalého pobytu podle odstavce 1 písm. c) jen na návrh vlastníka objektu nebo jeho vymezené části nebo na návrh oprávněné osoby uvedené v § 10 odst. 6 písm. c). Navrhovatel je v takovém případě povinen existenci důvodů uvedených v odstavci 1 písm. c) ohlašovně prokázat. [11] Podle § 10 odst. 6 písm. c) věty druhé zákona o evidenci obyvatel, ve znění účinném do 31. 12. 2023, se za oprávněnou osobu považuje osoba starší 18 let, svéprávná, která je oprávněna užívat objekt uvedený v odstavci 1 nebo jeho vymezenou část (např. byt nebo obytnou místnost), anebo je provozovatelem ubytovacího zařízení, kde se občan hlásí k trvalému pobytu [pozn. Nejvyššího správního soudu (NSS) – novelou provedenou zákonem č. 414/2023 Sb. byla slova „starší 18 let, svéprávná“ od 1. 1. 2024 vypuštěna; srov. čl. VI bod 3 tohoto zákona]. [12] Nejvyšší správní soud (NSS) se ztotožnil se závěry správních orgánů i krajského soudu. Ve shodě s nimi konstatuje, že splnění zákonných důvodů pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu žalobce bylo v průběhu správního řízení spolehlivě prokázáno. Jelikož smyslem soudního přezkumu není podrobně opakovat již správně vyřčené (rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/200686), v podrobnostech odkazuje na závěry obsažené v předcházejících rozhodnutích a níže pouze vypořádá jednotlivé stěžovatelovy námitky. [13] Stěžovatel namítá, že závěr o zániku jeho nájemního práva není obsažen ve výroku rozsudku č. j. 94 C 68/201939, ale jen v odůvodnění. Jak uvedl krajský soud (bod 12 napadeného rozsudku), stěžovatel má v obecné rovině pravdu, že podle § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), platí, že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Stěžovatel však pomíjí některá specifika vztahu mezi rozhodnutími o určovacích žalobách a žalobách na plnění podle současné úpravy občanského soudního řízení. [14] Žalobou, o níž městský soud rozhodl rozsudkem č. j. 94 C 68/201939, osoba zúčastněná na řízení usilovala o zrušení práva společného nájmu (§ 768 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a dále o to, aby byla stěžovateli uložena povinnost byt vyklidit. Jak vyplývá ze stejnopisu tohoto rozsudku, který je součástí správního spisu, městský soud prvním výrokem zamítl žalobní návrh, aby bylo právo nájmu stěžovatele zrušeno. Dospěl k závěru, že původním nájemcem bytu byl stěžovatel a po uzavření manželství vzniklo jemu a osobě zúčastněné na řízení společné nájemní právo k bytu. Městský soud nicméně shledal, že ještě před rozvodem manželství zanikla jejich rodinná domácnost. Opuštění rodinné domácnosti vede k obdobným právním následkům, jako kdyby jeden z nájemců zemřel. Opuštěním bytu stěžovatelem tak zaniklo společné nájemní právo a jediným nájemcem se stala osoba zúčastněná na řízení (bod 12 citovaného rozsudku; § 743 odst. 3 ve spojení s § 766 odst. 1 občanského zákoníku per analogiam). [15] Městský soud uzavřel, že nemohl zrušit právo společného nájmu, neboť již dříve zaniklo ze zákona, a proto tento návrh zamítl. Dalším výrokem stěžovateli uložil povinnost byt vyklidit, jelikož dospěl k závěru, že mu již nesvědčilo k bytu žádné právo (bod 14 rozsudku č. j. 94 C 68/201939). [16] Na tomto místě NSS zdůrazňuje, že současná úprava občanského soudního řízení neobsahuje institut tzv. mezitímního určovacího návrhu, resp. rozsudku, pomocí něhož by bylo možné pravomocně rozhodnout o prejudiciálních otázkách. Ř