2 As 333/2023 — Nejvyšší správní soud

2 As 333/2023- 44 - text  2 As 333/2023 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Sylvy Šiškeové a Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) prap. O. B., b) prap. J. Č., c) prap. R. K., d) prap. L. M., dříve M., e) prap. M. N., f) prap. M. Š., všichni zast. Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem Rooseveltova 49/16, Plzeň, proti žalovanému: generální ředitel Vězeňské služby České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2023, č. j. VS23399110/ČJ202280000L51ODV, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2023, č. j. 51 Ad 2/202376, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 1 060,83 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce, Mgr. Zdeňka Honzíka, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Tato věc se týká žádosti žalobců o proplacení přiměřené doby na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (zákon o služebním poměru), za období od 12. 4. 2019 do 12. 4. 2022. [2] Žalobci a) až e) sloužili v celém tomto období ve Věznici V. jako dozorci na oddělení výkonu trestu. Žalobce f) sloužil jako dozorce na oddělení výkonu trestu do února 2022 a v březnu a dubnu 2022 sloužil jako strážný na oddělení vězeňské stráže. Společnou žádostí doručenou řediteli věznice dne 13. 4. 2022 se žalobci domáhali proplacení hodin, které jim byly podle jejich názoru nesprávně započítány jako přestávky ve službě na jídlo a odpočinek (§ 60 odst. 1 zákona o služebním poměru), ačkoli měly být zahrnuty do doby služby. Ředitel věznice rozhodnutím ze dne 17. 10. 2022 žádost žalobců zamítl. Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl odvolání žalobců a rozhodnutí ředitele věznice potvrdil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobci bránili u Krajského soudu v Praze, který rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť dospěl k závěru, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav [§ 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Za zásadní nedostatek napadených rozhodnutí považoval především závěr, že na pohyblivých dozorčích stanovištích není třeba příslušníky při čerpání přestávek střídat, neboť odporuje vnitřním předpisům věznice. Nebyla také dostatečně objasněna otázka koordinace čerpání přestávek inspektorem dozorčí služby. Podpisy žalobců na denních rozkazech a měsíčních výkazech stvrzující čerpání přestávek ani absence dřívějších stížností nemohou vyloučit nárok na proplacení nevyčerpaných přestávek. I ve vztahu ke strážní službě a žalobci f) není zřejmé, proč není třeba na pohyblivých stanovištích příslušníky střídat. Naopak poukazy žalobců na nošení výstroje po celou dobu služby a zákonnou zakročovací povinnost neshledal krajský soud důvodnými. Ani nepraktičnost trávení přestávky mimo věznici nezakládá sama o sobě nárok na proplacení vykázaných přestávek jako přiměřených dob na jídlo a odpočinek. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobců [4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku přerušitelnosti služby žalobců. Charakter pohyblivých stanovišť podle stěžovatele implicitně vyplývá z vnitřních předpisů. U civilních zaměstnanců také nelze žádat, aby vnitřní předpisy upravovaly jejich čerpání přestávek, ačkoli není pochyb o tom, že k němu dochází. Obdobně je tomu u příslušníků. [5] Požadavek žalobců na „střídače“, který by pouze čekal, až bude některý z příslušníků čerpat přestávku, je absurdní. Ředitel věznice rozdělením stanovišť na pevná a pohyblivá stanovil, kde je vyžadována přítomnost příslušníků po celou dobu služby (pevná stanoviště) a kde nikoli (pohyblivá stanoviště). Plnění úkolů nebrání, pokud na pohyblivém stanovišti není služba po dobu přestávky vykonávána a případné neodkladné úkoly zastane jiný příslušník. Takové stanoviště však není neobsazené či opuštěné. „Obsazenost“ stanoviště znamená, že je na ně velen příslušník, který na něm plní své služební úkoly. Čerpání přestávek upravuje zákon a nařízení generálního ředitele. Není zapotřebí, aby je upravovaly i interní předpisy pro jednotlivá stanoviště. Stěžovatel odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2023, č. j. 16 Ad 4/2021219. [6] Závěr krajského soudu, podle něhož není citovaný rozsudek č. j. 16 Ad 4/2021219 na věc přiléhavý, je nepřezkoumatelný. Krajský soud pouze konstatuje skutkové odlišnosti obou věcí ohledně tvrzení příslušníků a míry zjišťování skutkového stavu. V nynější věci však krajský soud ještě uvedl, že podání téhož zástupce zastupujícího příslušníky v různých řízeních jsou paušální a nezohledňují individuální specifika jednotlivých věcí. [7] Úkolem dozorců není „střežení“ věznice, ale výkon služebních úkolů souvisejících s denním rozvrhem vězněných osob. Dozorci spadají pod pojem správní služby podle § 3 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky. Dozorci vězněné osoby nestřeží, ale vykonávají kontrolu a dohled nad jejich činností. Pokud tedy dozorce „zaskakuje“ za kolegu na jiném stanovišti, není narušeno plnění služebních úkolů ani bezpečnost věznice, podobně jako když např. odchází na oběd vychovatelé. Pohyblivá dozorčí či strážní stanoviště nejsou při čerpání přestávky opuštěná v rozporu s nařízením ředitele věznice. „Podělení“ se o úkoly příslušníky není v rozporu s jejich povinnostmi ani bezpečností ve věznici. Výklad krajského soudu, podle něhož se lze ze stanoviště vzdalovat za účelem plnění služebních povinností, ale při čerpání přestávky je nutná přítomnost zástupce, je absurdní. [8] Příslušníci čerpající přestávku neopouští své stanoviště svévolně, ale činí tak se souhlasem nadřízeného a v souladu s denním rozkazem vedoucího oddělení. Služba je tím přerušena a nevystřídaní příslušníci na přestávce neodpovídají za své stanoviště. I zde stěžovatel odkázal na již citovaný rozsudek č. j. 16 Ad 4/2021219. Odpovědnost žalobců za stanoviště nebyla v době čerpání přestávky vyvozena. Úvaha, že žalobci při výpovědi užívají pojem „vystřídání“ také v obecnějším významu, podle stěžovatele odporuje obsahu výpovědí, v nichž jej spojují s předáním a převzetím služby a početními prověrkami odsouzených. Proto také zřejmě žalobci při absenci tohoto formálního postupu označili „pouhý“ zástup za nedostatečný. [9] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že žalobci při výsleších potvrdili absenci střídání. Například žalobce b) potvrdil jak možnost čerpání přestávky, tak i její koordinaci ze strany inspektora dozorčí služby. K tomu, že pro možnost čerpání přestávky je stěžejní souhlas nadřízeného, nikoli formální střídání, stěžovatel odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 59 Ad 3/2021101. Pro čerpání přestávky je podle judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS) podstatné, zda je příslušník po dobu přestávky osvobozen od běžných služebních úkolů, nikoli, zda ji tráví na stanovišti či jinde. Žalobci uvedli, že přestávky nemusí trávit na místě určeném zaměstnavatelem a většinou bývají v jídelně nebo zázemí uzavřeného oddílu. Jak uvedl krajský soud, nemají ani zakázáno opustit objekt věznice. Stěžovateli není zřejmé, jak by příslušníci v jídelně či zázemí mohli plnit běžné služební úkoly (opět poukázal na rozsudek č. j. 16 Ad 4/2021219). K tvrzení, že střídání jiným příslušníkem není nezbytné, odkázal stěžovatel na rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2023, č. j. 3 As 256/202237. [10] Žalobci navíc nekonkretizují svá obecná tvrzení. Závěr krajského soudu, podle něhož jejich podpisy stvrzující čerpání přestávek na denních rozkazech sice ztěžují jejich důkazní situaci, ale nemohou vyloučit nárok na proplacení nevyčerpaných přestávek, pokud se jim ho podaří prokázat jinak, považuje stěžovatel za vnitřně rozporný. Žalobci svůj nárok neprokázali a ani netvrdili konkrétní den, kdy jim byla přestávka zkrácena. K otázce zpochybnění podpisů na denních rozkazech odkázal stěžovatel na výslechy žalobců a na rozsudek č. j. 16 Ad 4/2021219. Bez nahlášení je téměř nemožné nečerpání přestávky dohledat. Správní orgány posuzovaly, zda výkon služby obecně umožňuje čerpání přestávek na služebních místech zastávaných žalobci. [11] Stěžovatel odkázal na rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2023, č. j. 1 As 272/202264, a uvedl, že podání zástupce žalobců nezohledňovala zařazení jednotlivých žalobců a vyjadřovala se pouze obecně. Úkolem správního orgánu je sice zjistit stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, ale musí se držet v mantinelech vymezených podáním účastníků řízení, stejně jako posléze soud. Žalobci neunesli břemeno tvrzení spjaté s dispoziční zásadou návrhových řízení. [12] Stěžovatel se domnívá, že skutkový stav byl řádně zjištěn a nárok žal