3 Ads 146/2023 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 146/2023- 38 - text  3 Ads 146/2023 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Aleše Smetanky a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: Mgr. S. V., zastoupena JUDr. Patrikem Matyáškem Ph.D., advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti žalovanému: zástupce generálního ředitele Generálního finančního ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2022, č. j. 74162/22/740011195051443, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2023, č. j. 31 Ad 3/2023 – 68, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Patrika Matyáška, Ph.D., advokáta, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 10. 2022, č. j. 74162/22/740011195051443 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí ředitele Finančního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen „ředitel“) ze dne 27. 7. 2022, č. j. 1595622/22/330011450708856 (dále jen „rozhodnutí ředitele“), o tom, že žalobkyně nemá právo na náhradu škody ve formě ušlého výdělku v částce 539 869 Kč a nárok na nemajetkovou újmu ve výši 350 000 Kč. Tyto nároky měly žalobkyni vzniknout v důsledku tvrzené šikany její osoby od nadřízené na Finančním úřadu pro Zlínský kraj, Územním pracovišti ve Valašském Meziříčí, kde byla ve služebním poměru. Ředitel dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení o nerovném zacházení, šikaně, bossingu a o snaze nadřízené přinutit ji k odchodu z oddělení. [2] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 31 Ad 3/2023 – 68, vyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí ředitele. [3] Krajský soud v úvodu konstatoval, že žalobkyně nejprve podala dne 1. 9. 2020 žalobu, jíž se uvedených nároků domáhala v civilním řízení u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočce ve Valašském Meziříčí. Okresní soud usnesením ze dne 5. 5. 2021, č. j. 19 C 180/2020  102, zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 10. 2021, č. j. 16 Co 149/2021  115, usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně uplatňuje nároky ze služebního poměru; k jejich projednání a rozhodnutí nemají pravomoc soudy v občanském soudním řízení, nýbrž příslušný služební orgán. Okresní soud vázán názorem odvolacího soudu následně usnesením ze dne 5. 1. 2022, č. j. 19 C 180/2020  119, řízení o žalobě zastavil a věc postoupil řediteli, který o nárocích žalobkyně vedl správní řízení a poté i meritorně rozhodl již zmíněným prvostupňovým rozhodnutím. Žalovaný následně odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil, a to poté, co se odvoláním žalobkyně meritorně zabýval. [4] Krajský soud se nejprve zabýval otázkou pravomoci správních orgánů k rozhodnutí o nárocích žalobkyně uplatňovaných na základě tvrzení o šikaně – bossingu ze strany její nadřízené. Krajský soud vymezil pojem bossing s odkazem na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „Zvláštní senát“) ze dne 24. 9. 2021, č. j. Konf 8/2020 – 21, č. 4265/2021 Sb. NSS, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3858/2020. Bossing není zákonný termín, nicméně dle judikatury se jím rozumí jednání nadřízeného spočívající v systematickém psychickém pronásledování nebo šikanování podřízeného, které zpravidla směřuje k tomu, aby postižený sám skončil služební poměr; chybíli některý z diskriminačních důvodů, může být toto chování posouzeno jako porušení povinnosti zaměstnavatele zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci v zákonem upravené oblasti. [5] Krajský soud poté odkázal na § 98 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „zákon o státní službě“), dle kterého se na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve služebním poměru § 16 a § 17 zákoníku práce použijí obdobně. Zákoník práce pak v § 17 stanovuje, že právní prostředky ochrany před diskriminací v pracovněprávních vztazích upravuje antidiskriminační zákon (zákon č. 198/2009 Sb.), který v § 10 konstituuje v případech, kdy dojde k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, právo dotčené osobě se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle krajského soudu správní orgány posuzovaly nárok žalobkyně podle § 124 zákona o státní službě upravující odpovědnost služebního úřadu za škodu vzniklou státnímu zaměstnanci, ovšem žalobkyně své nároky zjevně zakládá na porušení práva na rovné zacházení ve formě bossingu. V jejím případě se tak uplatní speciální úprava v § 98 zákona o státní službě, jež prostřednictvím zákoníku práce odkazuje na antidiskriminační zákon, dle kterého je v případě nároků vyplývajících z porušení zásady rovného zacházení příslušný rozhodnout soud v občanském soudním řízení ve smyslu § 7 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Krajský soud přitom odkázal na usnesení Zvláštního senátu ze dne 24. 1. 2022, č. j. Konf 1/2021 – 13. [6] Poté krajský soud uzavřel, že služební orgány rozhodující o nárocích žalobkyně nebyly k jejich vyřízení příslušné, tudíž jejich rozhodnutí jsou nicotná ve smyslu § 77 odst. 1 správního řádu. Krajský soud proto ex officio vyslovil nicotnost těchto rozhodnutí dle § 76 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a žalobními námitkami se již pro nadbytečnost nezabýval. Ředitele pak zavázal k podání návrhu Zvláštnímu senátu na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním na straně jedné a uvedenými civilními soudy na straně druhé (srov. usnesení Zvláštního senátu ze dne 17. 1. 2022, č. j. Konf 32/2021 – 9). [7] Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [8] Stěžovatel ve vztahu ke kasačnímu důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nejprve podrobně rekapituluje důvody, pro které civilní soudy v posuzovaném případě dovodily, že nemají pravomoc o nárocích žalobkyně rozhodnout a věc postoupily služebnímu orgánu, tj. řediteli, který se s odůvodněním civilních soudů ztotožnil, neboť bylo souladné s tehdejší judikaturou. Stěžovatel poté odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, a ze dne 12. 8. 2003. sp. zn. 21 Cdo 683/2003, a dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 As 29/2003  97. Rovněž upozorňuje, že již v řízení před civilními soudy namítal, že žalobkyně konkrétně neuvedla, „podle jakého právního předpisu by měla náhrada škody být posuzována“. Poté konstatuje, že s ohledem na tuto judikaturu a na názor civilních soudů rozhodujících v daném případě žalobkyně tento se „důvodně domníval, že je dána pravomoc správního orgánu pro rozhodnutí ve věci žalovaného“ (zřejmě myšleno žalobkyně – pozn. NSS). [9] Stěžovatel dále uvádí, že „bere na vědomí“ rozhodnutí Zvláštního senátu ze dne 24. 1. 2022, č. j. Konf 1/2021 – 13 a „nijak nesnižuje jeho závaznost“, neboť je mu znám nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1734/10, stanovující závaznost rozhodnutí Zvláštního senátu pro orgány veřejné moci. Upozorňuje, že zmíněné rozhodnutí Zvláštního senátu č. j. Konf 1/2021 – 13 se do dispozice veřejnosti dostalo až jeho zveřejněním dne 1. 11. 2022, zatímco správní orgány v dané věci rozhodly již dne 27. 7. 2022, resp. dne 26. 10. 2022. Poté konstatuje, že uvedené rozhodnutí Zvláštního senátu „se týká především diskriminace v oblasti odměňování a šikanózního jednání v rámci služebního hodnocení státního zaměstnance, zatímco v řešeném případě se žalobcem tvrzená diskriminace těchto oblastí netýkala“. S ohledem na to, že správní orgány v dané věci rozhodovaly ve světle tehdejší judikatury, která zakládala pravomoc správnímu orgánu v rámci řízení správního, stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že správní rozhodnutí neměla být „prohlášena“ krajským soudem za nicotná, neboť „příslušným k rozhodnutí v dané věci byl v I. stupni služební orgán a dále pak žalovaný jako orgán odvolací. Služební orgán postupoval zcela v souladu s právními předpisy a judikaturou, a proto meritorně rozhodl ve věci.“ [10] Ve vztahu ke kasačnímu důvodu dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s nákladovým výrokem napadeného rozsudku, v němž krajský soud označil za podstatné to, že žalobou napadená rozhodnutí byla „odstraněna“, tudíž měl žalobkyni za procesně plně úspěšnou. Stěžovatel naproti tomu má za to, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení je