3 As 268/2022 — Nejvyšší správní soud

3 As 268/2022- 129 - text  3 As 268/2022 - 134 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Mgr. M. P., zastoupený JUDr. Vratislavem Vlčkem, advokátem se sídlem Běluňská 258/68, Praha 9, proti žalovanému: Policejní prezident, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 9 Ad 8/2021 – 167, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 9 Ad 8/2021 – 167, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ve věcech služebního poměru (dále též „prvostupňový správní orgán ” nebo „služební funkcionář“) ze dne 8. 3. 2021, č. 205/2021, byl žalobce (příslušník Policie České republiky) propuštěn ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 6. 2021, č. j. PPR1264010/ČJ2021990131, na základě odvolání žalobce změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že část výroku ve znění „neboť porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu přijetí úplatku dle ustanovení § 331 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen 'tr. zákoník'), spáchaného ve formě spolupachatelství dle ustanovení § 23 tr. Zákoníku“ nově zní „neboť porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky pokračujícího přečinu přijetí úplatku dle ustanovení § 331 odst. 1 a linei první zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku (dále jen 'tr. zákoní') a spáchaného ve formě spolupachatelství dle ustanovení § 23 tr. zákoníku a pokračujícího přečinu přijetí úplatku dle ustanovení § 331 odst. 2 tr. zákoníku“, v ostatních částech zůstal výrok prvostupňového rozhodnutí beze změn. [2] Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů vyplynulo, že žalobce (bývalý vrchní komisař) nejméně v době od 19. 8. 2019 do 19. 3. 2020 vystavoval spolu s Ing. M. J. a Ing. I. M. (dále také „členové zkušební komise”) osvědčení o získání profesní kvalifikace „strážný, 68008E“ (dále též „osvědčení”) uchazečům, u kterých věděli nebo byli srozuměni s tím, že zkoušku, jejíž úspěšné složení je předpokladem získání osvědčení, nevykonali, neboť se jí nezúčastnili. Za tuto činnost získávali od samotných uchazečů či jiných osob, na jejichž přání osvědčení vystavovali, finanční prostředky ve smluvené výši v konkrétních případech tak, jak jsou specifikovány pod body 1 až 6 prvostupňového rozhodnutí. [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 31. 8. 2022, č. j. 9 Ad 8/2021 – 167, jako nedůvodnou zamítl. [4] Z napadeného rozsudku se podává, že skutkový stav byl mezi stranami nesporný (tedy, že se žalobce dopustil jednání popsaného v odstavci [2] shora). Sporné však bylo, zda žalobce mohl být na základě tohoto jednání propuštěn ze služebního poměru. [5] Městský soud nejprve odkázal na relevantní právní úpravu, zejména pak na § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, který zakotvuje hmotněprávní podmínky pro propuštění policisty ze služebního poměru, jež musejí být splněny kumulativně. Jsou jimi porušení služebního slibu, zavrženíhodnost jednání, které musí mít znaky trestného činu, a ohrožení dobré pověsti bezpečnostního sboru. Městský soud konstatoval, že při splnění těchto podmínek zákon nedává rozhodujícímu služebnímu funkcionáři možnost volby, ale ukládá mu povinnost policistu propustit. [6] Dále městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména pak rozsudek ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 As 87/2014  65, publikovaný pod č. 3426/2016 Sb. NSS, konstatoval, že služební funkcionář při propuštění ze služebního poměru z důvodu dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru neposuzuje (ani nesmí posuzovat), zda byl spáchán trestný čin. Jeho úvaha se soustředí pouze na to, zda jednání má znaky trestného činu. Proto také rozhodnutí vydané v trestním řízení o tom, že nebyl spáchán trestný čin, není bez dalšího způsobilé prokázat nezákonnost rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru z důvodu dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. [7] V projednávané věci dle městského soudu této povinnosti správní orgány dostály; zabývaly se tím, zda jsou kumulativně splněny hmotněprávní podmínky pro propuštění žalobce dle shora uvedeného ustanovení zákona o služebním poměru, tedy i tím, zda jednání žalobce naplňuje znaky trestného činu, resp. pokračujícího přečinu přijetí úplatku dle § 331 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství dle § 23 téhož zákona a pokračujícího přečinu přijetí úplatku dle § 331 odst. 2 trestního zákoníku. Městský soud také uvedl, že prvostupňový správní orgán při posuzování této otázky vycházel spisového materiálu, zejména trestního spisu GIBS (dodal, že přehled relevantních dokumentů je uveden na str. 7 až 36 prvostupňového rozhodnutí), jakož i doplnění spisového materiálu po zrušení prvního prvostupňového rozhodnutí, a vycházel i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. [8] Městský soud přisvědčil žalovanému v jeho závěru, že žalobci (a jiným členům zkušební komise) by náležela přijatá finanční plnění od uchazečů jen v případě, že by představovala úhradu za provedení zkoušky (tj. uchazeč by byl na zkoušku pozván, osobně se jí účastnil, jeho výkon by byl komisaři vyhodnocen atp.), tedy zkouška by skutečně proběhla a zkušebním komisařům by s její realizací vznikly výdaje, k jejichž pokrytí slouží úhrady od uchazečů dle § 17 odst. 7 zákona č. 179/2006 Sb., o uznání výsledků dalšího vzdělávání (dále jen „zákon č. 179/2006 Sb.”), ve spojení s § 6 odst. 1 vyhlášky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 208/2007 Sb., o podrobnostech stanovených k provedení zákona o uznávání výsledků dalšího vzdělávání. Tak tomu v projednávané věci dle městského soudu nebylo, což ostatně ani žalobce nepopřel. Na podkladě zjištěného skutkového stavu tak neobstojí jeho obrana, že výše plnění byla stanovena v rozmezí cenové kategorie jiných autorizovaných osob, plnění byla evidována a zdaněna dle příslušných daňových předpisů a jedná se pouze o kvazideliktní jednání zakládající bezdůvodné obohacení. Městský soud zdůraznil, že žalobci ani ostatním členům zkušební komise žádné výdaje vzniknout nemohly, neboť s uchazeči bylo předem domluveno, že ke zkoušce nedojde, uchazeči se nedostaví a v rozporu s účelem zkoušky jejich vědomosti a znalosti nebudou ověřeny. Ze shora popsaných důvodů tak městský soud přisvědčil žalovanému, že finanční plnění od uchazečů bylo zvláštní formou neoprávněné výhody, na kterou neměl žalobce ani ostatní členové zkušební komise nárok, tedy úplatkem. [9] Správní orgány dle městského soudu postupovaly v souladu se zákonem, jestliže v řízení o propuštění příslušníka podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru vycházely z důkazů, které byly provedeny v trestním řízení, v němž vystupoval žalobce v postavení obviněného (zejména pak z listin v trestním spise GIBS). Podstatné dle městského soudu bylo, že byly pořízeny v souladu se zákonem a do sféry správních orgánů se dostaly zákonným způsobem. [10] Námitce žalobce, že svým jednáním neporušil služební slib a nedopustil se zavrženíhodného jednání ohrožujícího dobrou pověst bezpečnostního sboru, městský soud nepřisvědčil. Odkázal na správní rozhodnutí, v nichž byly tyto otázky detailně rozebrány a městský soud se s tam obsaženými závěry ztotožnil. Uvedl, že od policistů rozhodně nelze očekávat, že budou sami porušovat zákon a dopouštět se jednání, pro které jiné postihují. Takové jednání, které porušuje zákony, je zavrženíhodné o to více, vykazujeli znaky trestného činu. [11] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [12] Stěžovatel městskému soudu vytýká, že opakovaně v napadeném rozsudku uvádí, že přijal úplatek, přestože byl soud dle § 52 odst. 2 s. ř. s. vázán (byť zatím nepravomocnými) rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2022 v jeho trestní věci, z nichž je zřejmé, že posuzované jednání stěžovatele není trestným činem. Dále má stěžovatel za to, že městský soud pochybil, jestliže se nevypořádal s jím odkazovanými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 4, ačkoli z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 87/2014  65 vyplývá, že městský soud byl povinen k nim přihlédnout. Dle stěžovatele se shora uvedeným pochybením souvisí také nesprávný procesní postup městského soudu – zamítnutí stěžovatelova návrhu na přerušení řízení podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř.