3 As 316/2021 — Nejvyšší správní soud

3 As 316/2021- 109 - text  3 As 316/2021 - 117 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Svaz vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO, se sídlem Žižkova 1867/93, Jihlava, zastoupený JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: městys Luka nad Jihlavou, se sídlem 1. máje 76, Luka nad Jihlavou, zastoupená JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2018, č. j. KUJI 91722/2018, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021, č. j. 29 A 19/2019  278, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Osoba zúčastněná na řízení je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 4 114 Kč do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, advokáta JUDr. Oldřicha Chudoby. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný jako orgán příslušný podle § 169 odst. 1 písm. b) správního řádu k rozhodnutí sporu z veřejnoprávní smlouvy, poté co mu danou věc postoupil Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 27. 4. 2018, č. j. 8 C 6/2018  96, zamítl v záhlaví specifikovaným rozhodnutím ve sporném řízení vedeném podle § 141 správního řádu návrh žalobce (dále též jen „svazek“) na nahrazení projevu vůle osoby zúčastněné na řízení s uzavřením „Smlouvy o majetkovém vypořádání v souvislosti s vystoupením Městyse Luka nad Jihlavou ze Svazu vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO a dohody o úpravě vzájemných práv a povinností vlastníků provozně souvisejících vodovodů“. Zároveň uložil žalobci povinnost zaplatit osobě zúčastněné na řízení náhradu nákladů řízení ve výši 224 914,80 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. [2] Proti rozhodnutí žalovaného se následně žalobce bránil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který jej v záhlaví označeným rozsudkem zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Nejdříve se krajský soud vyjádřil k námitce nicotnosti napadeného rozhodnutí, kterou shledal nedůvodnou. Na základě předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 14. 2. 2018, č. j. 10 As 258/2017  176) totiž dospěl k závěru, že o nárocích plynoucích z veřejnoprávní smlouvy o založení dobrovolného svazku obcí, jejímž předmětem je zabezpečení zásobování členských obcí a měst pitnou vodou a čištění odpadních vod, rozhoduje správní orgán podle § 141 správního řádu. Pod tuto množinu případů patří přitom i nároky vznikající ze stanov svazku. Ostatně i z usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“) ze dne 25. 2. 2016, Konf 10/2015  11, podle krajského soudu vyplývá, že rozhodování sporů mezi obcí a svazkem obcí o vypořádání vzájemných práv a povinností po vystoupení obce ze svazku obcí je v pravomoci příslušného krajského úřadu. Krajský soud byl toho názoru, že žalovaný byl na základě výše uvedeného věcně příslušný rovněž k vydání rozhodnutí o nahrazení projevu vůle, která má původ ve veřejnoprávní smlouvě; napadené rozhodnutí proto nepovažoval minimálně ve vztahu ke smlouvě o majetkovém vypořádání (dále jen „smlouva“) za nicotné. [3] V rámci posouzení problematiky samotné smlouvy se krajský soud nejdříve zabýval stanovami svazku, které byly přijaty na základě zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), dne 11. 12. 2001. V souladu se svoji předchozí rozhodovací praxí je označil za „ne zcela dokonalé z pohledu jejich terminologie a úplnosti“. V případě existence určité mezery či určité nejasnosti či nejednoznačnosti stanov bylo dle krajského soudu nutné ji překlenout za pomocí analogického použití institutů a principů soukromého práva. Ze stanov byl krajskému soudu zřejmý závazek obou stran uzavřít příslušnou vypořádací smlouvu v případě vystoupení člena svazku. V případě nahrazení projevu vůle bylo tak podle jeho názoru nutné aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku z roku 2012 (dále jen „občanský zákoník“), resp. občanského zákoníku z roku 1964 (tj. zákon č. 40/1964 Sb.), zvláště pak ustanovení upravující smlouvu o smlouvě budoucí. V tomto bodě se tak krajský soud neztotožnil s žalobcem ohledně čistě veřejnoprávního charakteru závazku mezi jednotlivými stranami. Podle krajského soudu se nabízely dvě možnosti řešení. Buďto nebyl obsah budoucí smlouvy, o jejíž uzavření žalobce usiloval, dostatečně určitý a žalovanému nezbývalo než návrh na nahrazení projevu vůle zamítnout, anebo při respektování čl. 12.4. a následně čl. 12.6 až 12.8 stanov bylo třeba dále vycházet z podrobnější úpravy občanského práva, včetně lhůt pro uplatnění takového návrhu. Krajský soud tak shledal závěr žalovaného, že stanovy nenaplňují „podmínku dostatečné určitosti budoucího právního jednání“ za předčasný, neboť dostatečnou určitost právního jednání bylo možné provést až při konfrontaci s konkrétním návrhem žalobce. Žalovaný v případě čl. 12.6 až 12.8 stanov totiž jistou určitost jednání připustil. Dle krajského soudu bylo proto třeba posoudit, zda žalobcův návrh smlouvy odpovídá závazkům o budoucím vypořádání, které strany na sebe vztáhly přijetím zakladatelské smlouvy (včetně stanov). Krajský soud rozhodnutí žalovaného vyhodnotil jako nepřezkoumatelné, a to z toho důvodu, že se konkrétně nezabýval tím, u jakých nároků vyplývajících ze stanov bylo v souvislosti s návrhem smlouvy možné uvažovat o dostatečné konkretizaci a u kterých již nikoliv. Detailní posouzení této otázky bylo na žalovaném a jeho rozhodnutí mělo obsahovat přezkoumatelné závěry. [4] Krajský soud se dále obiter dictum blíže vyjádřil k otázce smlouvy o smlouvě budoucí ve vztahu k úpravě lhůt pro podání příslušného návrhu. S ohledem na přechodná ustanovení občanského zákoníku by se na čl. 12.4 stanov podle něj aplikoval § 50a občanského zákoníku z roku 1964. Vzhledem k tomu, že vypořádací smlouvy měly být uzavřeny do 31. 1. 2015 a že v daném případě uplynula roční promlčecí lhůta (krajský soud upozornil, že námitku promlčení osoba zúčastněná na řízení vznesla ve svých vyjádřeních), mohl být podle krajského soudu návrh žalobce na nahrazení projevu vůle opožděný. K těmto otázkám se však dle něj žalovaný přezkoumatelně nevyjádřil, neboť neposoudil jak otázku určitosti „smlouvy o smlouvě budoucí“, tak ani případné promlčení nároku na její uzavření. Krajský soud ovšem nevyloučil, že bylo možné rozhodovat o nahrazení projevu vůle jen u části nároků žalobce. [5] Krajský soud se dále vyjádřil k otázce dohody o úpravě vzájemných práv a povinností vlastníků provozně souvisejících vodovodů (dále jen „dohoda“) upravené v § 8 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů. Narozdíl od návrhu smlouvy k návrhu dohody žalovaný uvedl pouze to, že ze stanov povinnost jejího uzavření nevyplývá, „natož aby její obsah byl alespoň obecně vymezen“. Z rozhodnutí žalovaného však krajskému soudu již nebylo nijak zřejmé, zda považoval danou problematiku za spor z veřejnoprávní smlouvy, tedy zda uznal svou věcnou příslušnost (pravomoc) ve věci rozhodnout. Pokud by se žalovaný domníval, že je k rozhodnutí věcně příslušný, měl se podle krajského soudu k dané problematice věcně a podrobně vyslovit. Rovněž by přitom musel s ohledem na veřejný zájem na fungování vodovodů a kanalizací zvážit, jak se na danou věc aplikuje institut promlčení. Na druhou stranu, pokud by svoji pravomoc rozhodnout o dohodě popíral, bylo namístě iniciovat řízení o kompetenčním sporu podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, neboť již dříve mu danou věc postoupil civilní soud. Krajský soud tedy ponechal celou řadu sporných otázek na vyřešení žalovanému, neboť nepovažoval za vhodné, aby v těchto věcech nahrazoval jeho úvahy. [6] Krajský soud dále žalovanému vytknul, že se ve svém rozhodnutí nevyslovil k nároku na finanční vypořádání, který žalobce vznesl v čl. VII svého návrhu. Žalovaný si totiž zcela nesprávně vyložil žalobcův návrh, který byl specifikován v části II, čl. 5.1 přílohy č. 1 návrhu, a jeho úvahy tak krajský soud vyhodnotil jako nepřezkoumatelné. [7] Dále krajský soud uvedl, že nyní projednávanou věc bylo nutné posuzovat v kontextu institutu smlouvy o smlouvě budoucí, bylo proto namístě se podrobně zabývat tím, zda byly splněny podmínky pro vyhovění takovému návrhu. Existence předchozího souhlasu jedné ze stran s návrhem smlouvy, kterou následně nepodepsala, nebyla pro danou věc vůbec relevantní. Neexistence projevu vůle s uzavřením navrhované smlouvy totiž byla předpokladem pro podání návrhu na nahrazení projevu vůle a nikoliv důvodem pro