4 As 274/2022 — Nejvyšší správní soud

4 As 274/2022- 38 - text 4 As 274/2022-41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: prof. Ing. V. S., Csc., LL.M., Dr.Sc., zast. JUDr. Vítem Horáčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219/58, Praha 9, proti rozhodnutí předsedkyně Rady žalovaného ze dne 18. 1. 2021, č. j. ČTÚ58 379/2020603, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, č. j. 11 A 163/202162, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč, k rukám jeho zástupce JUDr. Víta Horáčka, Ph.D., advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 11. 2020, č. j. ČTÚ-50 328/2020-611 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), zamítl žalobcovu žádost o uhrazení odměny a náhrady nákladů souvisejících s jeho výslechem jako znalce ve správním řízení (dále jen „znalečné“) v návaznosti na zpracování znaleckého posudku č. 2267/2009 ze dne 28. 11. 2009 (dále jen „znalecký posudek“), které uplatnil vyúčtováním ze dne 3. 10. 2020 ve výši 19.157,50 Kč. [2] Předsedkyně Rady žalovaného (dále jen „předsedkyně Rady“) shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla rozklad žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. II. [3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který je v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Městský soud za spornou považoval otázku, zda lze žalobci uhradit znalečné, ačkoliv jím zpracovaný znalecký posudek, který ve správním řízení před žalovaným předložil účastník správního řízení (společnost T-Mobile Czech Republic a.s.), neobsahoval v době jeho vyhotovení (v roce 2009) ani v době výslechu znalce před správním orgánem (v roce 2020) doložku ve smyslu § 127a o. s. ř. o tom, že si je znalec vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku (dále jen „doložka“). Žalobce totiž namítal, že žalovaný nemůže absenci této doložky ve znaleckém posudku považovat za vadu, pro kterou se na znalecký posudek nebude hledět jako na posudek § 56 ve spojení s § 127a o. s. ř., když v průběhu celého správního řízení k tomuto znaleckému posudku žalovaný přistupoval jako ke znaleckému posudku splňujícímu tyto požadavky a neupozornil jej na tuto jeho vadu. Navíc v době zadání znaleckého posudku § 127a o. s. ř. ani nebyl platný, žalobce následně doložku po vydání napadeného rozhodnutí doplnil a k úkonům, za které požadoval znalečné, jej žalovaný předvolal a vyslechl jako znalce. [5] Městský soud dovodil, že žalobce doložku do znaleckého posudku doplnil až po vydání napadeného rozhodnutí a s ohledem na § 75 odst. 1 s. ř. s. musí vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V té době znalecký posudek doložku neobsahoval. Městský soud se však přesto ztotožnil se žalobcovou argumentací, podle níž absence doložky není v posuzovaném případě s ohledem na skutkové okolnosti případu dostatečným důvodem pro nevyhovění jeho žádosti o úhradu znalečného. [6] S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3020/08 (v němž se zabýval použitelností znaleckého posudku bez uvedené doložky v trestním řízení), a navazující judikaturu Nejvyššího soudu v civilních věcech (rozsudek ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016), jakož i na závěry odborné literatury totiž vysvětlil, že absence uvedené doložky nepředstavuje vadu neodstranitelnou. [7] Podle městského soudu v nynějším případě žalovaný ke znaleckému posudku žalobce přistupoval jako ke znaleckému posudku ve smyslu § 56 správního řádu, nikoliv jako k listinnému důkazu (odbornému vyjádření). Žalovaný totiž dne 28. 8. 2020 provedl výslech žalobce jako znalce poté, co mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 11 A 123/2019-89, bylo uloženo skrze výslech znalce/ů odstranit rozpory v předložených znaleckých posudcích, které ve správním řízení se společností T-Mobile Czech Republic a.s. tvořily podklady rozhodnutí. Městský soud upozornil na to, že z protokolu o ústním jednání konaném ve správním řízení ze dne 28. 8. 2020 vyplynulo, že účelem tohoto jednání byl právě výslech žalobce jako znalce ve věci jím podaného znaleckého posudku z roku 2009. Zdůraznil též, že žalobci před zahájením jeho výslechu žalovaný připomněl znalecký slib a že u některých položených otázek žalovaný znalci stanovil lhůtu 30 dnů pro písemné doplnění jeho odpovědí, které z důvodu časového odstupu od vypracování původního znaleckého posudku nebyl schopen při výslechu odpovědět. Městský soud proto shledal, že vzhledem k těmto okolnostem nelze žalobci vyčítat absenci doložky a z tohoto důvodu odmítnout uhradit znalečné. III. [8] Proti napadenému rozsudku se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brání kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. [9] Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti zdůrazňuje, že žalobce doplnil doložku do znaleckého posudku až po vydání napadeného rozhodnutí a že judikatura citovaná v napadeném rozsudku míří na problematiku použitelnosti znaleckého posudku jako důkazu při absenci doložky, ale nezabývá se otázkou samotného nároku na přiznání znalečného či tím, zda pozdějším doplněním doložky dojde ke zhojení nedostatečného procesního charakteru znaleckého posudku jako důkazu. Podle stěžovatele je klíčové, že žalobce požaduje znalečné za úkony časově předcházející dodatečnému doplnění znalecké doložky. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 206/2014-48, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 As 194/2016-29, stěžovatel dovozuje použitelnost znaleckého posudku jako posudku zadaného správním orgánem ve správním řízení pouze u znaleckého posudku, který obsahuje doložku podle § 127a o. s. ř. Před zařazení textu uvedeného ustanovení do občanského soudního řádu nebylo možné znalecký posudek objednaný a předložený účastníkem řízení formálně považovat za znalecký posudek ve smyslu § 56 správního řádu, ale toliko za odborné vyjádření, tedy za listinný důkaz. [10] Podle stěžovatele proto, že znalecký posudek doložku v rozhodné době (před vydáním napadeného rozhodnutí) neobsahoval, nelze jej do doby odstranění vady spočívající v absenci doložky považovat za znalecký posudek, na který bylo možno nahlížet jako na znalecký posudek podle § 56 správního řádu. Obdobně je proto třeba nahlížet i na otázku úhrady znalečného. Stěžovatel se dovolává § 31 odst. 2 a § 32 odst. 7 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen „zákon o znalcích“) ve spojení s 25 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících (dále jen „vyhláška č. 37/1967 Sb.“), z nichž dovozuje, že znalečné hradí znalci zadavatel znaleckého posudku a pokud si správní orgán posudek nevyžádal, o znalečném nerozhoduje. Stěžovatel dodává, že odměna za vypracování znaleckého posudku byla dohodnuta smlouvou mezi znalcem a osobou, která si znalecký posudek objednala, tudíž podle § 18 odst. 4 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (dále jen „zákon o znalcích a tlumočnících“) je požadované znalečné součástí této odměny. IV. [11] Žalobce ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Přisvědčuje právnímu posouzení věci, jak jej provedl městský soud. Za zásadní považuje, že v řízení před městským soudem bylo prokázáno, že stěžovatel k posudku žalobce přistupoval jako ke znaleckému posudku ve smyslu § 56 správního řádu a k žalobci jako ke znalci. Žalobce také odkazuje na související rozsudek Městského soudu v Praze, v němž bylo stěžovateli uloženo, aby žalobce vyslechnul jako znalce pro odstranění rozporů ve znaleckých posudcích, kterými se ve správním řízení zabýval. Žalobce opakuje, že absence doložky je podle ustálené judikatury Ústavního soudu pouze formální odstranitelnou vadou. [12] Podle žalobce z argumentace stěžovatele není zřejmé, jaký charakter by měl jeho výslech, pokud by se nejednalo o výslech znalce. Znalec neměl postavení svědka ani účastníka řízení. Rovněž považuje za nepřijatelné stěžovatelovo tvrzení, že odměna dohodnutá mezi žalobcem a zhotovitelem zahrnuje i znalečné za veškeré úkony do budoucna. Závěrem žalobce rekapituluje, že mu za úkony provedené na žádost správního orgánu náleží znalečné podle § 139 odst. 2 o. s. ř., tedy odměna a náhrada hotových výdajů. Ve zbytku odkázal na svoji žalobu, neboť podle jeho názoru stěžovatel neuvádí žádnou novou argumentaci. V. [13] Nejvyšší správní soud posoudil