5 Ads 81/2023 — Nejvyšší správní soud

5 Ads 81/2023- 34 - text  5 Ads 81/2023 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: BLESK Servis s.r.o., se sídlem J. Mařánka 1163/4, Milevsko, zastoupena Mgr. Vladislavem Jirkou, advokátem, se sídlem Václavské nám. 807/64, Praha, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna, se sídlem Orlická 4/2020, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 6 A 49/202188, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který zamítl stěžovatelčinu žalobu proti nezákonnému zásahu, který měl spočívat: 1) v neprovedení opravy evidence o pohledávkách/přeplatku na pojistném a penále stěžovatelky tak, aby tato evidence nezahrnovala nedoplatek pojistného na zdravotní pojištění u zaměstnance E. S., za období 1. 3. 2016 do 31. 5. 2016 ve výši 2.610 Kč za dlužné pojistné a penále, 2) v nevystavení potvrzení o výši nedoplatku k 30. 6. 2017 po provedení opravy evidence a 3) v nevyplacení přeplatku na pojistném ve výši 2.610 Kč a penále z této částky. Stěžovatelka považuje zásahy žalované za trvající, ke dni podání žaloby neukončené, jelikož žalovaná ji vyrozuměla dne 5. 3. 2021, že nevidí důvod pro úpravu své evidence tak, jak navrhuje stěžovatelka. [2] Stěžovatelka požádala dne 9. 2. 2021 žalovanou o opravu evidence o pohledávkách /přeplatku, přičemž zároveň žádala o vydání potvrzení o výši nedoplatků ke dni 30. 6. 2017 (po provedení opravy). Žalovaná přípisem ze dne 5. 3. 2021 sdělila stěžovatelce, že neshledala důvody pro opravu evidence a přiložila vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění ke dni 30. 6. 2017. Následně dne 18. 3. 2021 stěžovatelka požádala o vyplacení přeplatku na pojistném ve výši 2.610 Kč a penále z této částky. Žalovaná sdělila stěžovatelce, že trvá na svém stanovisku, že nejsou dány důvody pro provedení opravy evidence. Dne 4. 5. 2021 požádala stěžovatelka o uplatnění opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 správního řádu, neboť o jejích předchozích žádostech nebylo dosud rozhodnuto. Rozhodčí orgán tuto žádost posoudil jako žádost o vydání rozhodnutí, a to ve věci výše nedoplatků podle § 142 odst. 1 správního řádu a ve věci vrácení přeplatku podle § 14 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistném na veřejné zdravotním pojištění“). Žalovaná dne 8. 6. 2021 rozhodla tak, že ke dni 30. 6. 2017 existoval u stěžovatelky nedoplatek na dlužném pojistném ve výši 284.794 Kč a na penále ve výši 99.870 Kč a zároveň, že žádost plátce o vrácení přeplatku se zamítá, neboť žádný takový přeplatek ke dni 30. 6. 2017 neexistoval. [3] V žalobě stěžovatelka namítala nesprávnou evidenci nedoplatku pojistného u svého zaměstnance E. S. za období od 1. 3. 2016 do 31. 5. 2016; dotčenému zaměstnanci byl přiznán v roce 1985 invalidní důchod, který byl vyplácen ze státního rozpočtu Slovenské republiky. Stěžovatelka u tohoto zaměstnance snížila vyměřovací základ na pojistném dle § 3 odst. 7 zákona o pojistném na veřejné zdravotním pojištění. Namítla, že žalovaná vychází z nesprávného právního názoru, že dotyčný zaměstnanec se pro účely § 3 odst. 7 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění nepovažuje za invalidní osobu podle českých právních předpisů, neboť zaměstnanci byl přiznán invalidní důchod dle tehdejšího (federálního) zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, v rozhodném znění. Stěžovatelka upozornila na skutečnost, že zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, zakotvil kontinuitu českého a československého právního řádu. Navíc, oblast sociálního zabezpečení po celou dobu existence československé federace spadala do federální působnosti, a je proto vyloučeno, aby se ve věci přiznání invalidního důchodu dotčenému zaměstnanci uplatnily specifické „slovenské posudkové kategorie“, které žalovaná zmiňuje. Tudíž dle stěžovatelky daný zaměstnanec splňoval zákonné podmínky a bylo možné u něj snížit vyměřovací základ na pojistném, což dokládala i stanoviskem Ministerstva zdravotnictví, odboru dohledu nad zdravotním pojištěním, ze dne 1. 2. 2021, č. j. MZDR 1346/20212/DZP (dále jen „stanovisko Ministerstva zdravotnictví“). V tomto stanovisku bylo sděleno, že z dikce § 3 odst. 7 zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění nelze dovodit, že by pro uplatnění odpočtu musela být splněna podmínka, že invalidní důchod pobírá pojištěnec z prostředků českého systému sociálního zabezpečení, ministerstvo přitom současně zdůraznilo, že však není příslušné k výkladu daného zákonného ustanovení. [4] Dále stěžovatelka namítla, že evidence předložená žalovanou se neopírá o platební výměr, výkaz nedoplatků ani o rozhodnutí učiněné dle správního řádu, ale pouze o interní evidenci VZP. Výkaz nedoplatků, kterým byl stěžovatelce předepsán k úhradě dluh na pojistném na zdravotním pojištění zahrnující i dluh u dotčeného zaměstnance, byl k námitkám stěžovatelky zrušen a nebyl nahrazen jiným správním rozhodnutím. V této souvislosti poukázala na věc řešenou Městským soudem v Praze ze dne 26. 4. 2019, č. j. 8 Ad 16/201848, a následně také Nejvyšším správním soudem, který rozhodl rozsudkem dne 13. 5. 2020, č. j. 1 Ads 201/201937. Nejvyšší správní soud v bodě 56 rozsudku upozornil, že výkaz nedoplatků, na jehož základě stěžovatelce vznikl dluh na zdravotním pojištění, byl dne 30. 8. 2017 zrušen dle § 53 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a uvedl, že stěžovatelce tudíž na jeho základě nemohl vzniknout dluh, s jehož placením by byla v prodlení. Stěžovatelka rovněž namítala uplatnění zásady in dubio mitius, jelikož dle judikatury jak správních soudů, tak i Ústavního soudu, pokud je k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec či co nejméně zasahuje do základního práva či svobody na straně příjemce právní normy (například nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007). Závěrem stěžovatelka namítala, že provedení opravy v nesprávně vedené evidenci a vydání na tuto opravu navazujícího potvrzení je pro ni zásadní vzhledem k dalším správním řízením, které stěžovatelka vede. [5] Městský soud rozhodoval o zásahové žalobě stěžovatelky podruhé, jelikož poprvé odmítl žalobu stěžovatelky usnesením ze dne 20. 7. 2021 č. j. 6 A 49/202143 jako nepřípustnou. Dovodil, že stěžovatelka se může domáhat ochrany podáním žaloby proti rozhodnutí dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), která by směřovala právě proti rozhodnutí rozhodčího orgánu žalované, resp. proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 6. 2021. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2022 č. j. 5 Ads 237/202152, usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud shledal, že z odůvodnění usnesení městského soudu nelze seznat, zda byl závěrem o možnosti uplatnit námitky v rámci žaloby proti rozhodnutí o určení právního vztahu, resp. rozhodnutí o (ne)vrácení přeplatku, vyčerpán celý obsah žaloby; uložil městskému soudu zvážit, zda správní rozhodnutí ze dne 8. 6. 2021 a 22. 7. 2021 (alespoň) implicitně vyčerpalo všechny tři okruhy vznesených námitek, resp. jestli je vůbec vyčerpat mohlo. [6] Městský soud předeslal, že stěžovatelkou poté, co byla podána tato tzv. zásahová žaloba (§ 82 s. ř. s.), byla podána i žaloba proti rozhodnutí žalované ve věci samé, kde bylo rozhodnuto o žádostech stěžovatelky jako plátce pojistného na veřejné zdravotní pojištění ze dne 9. 2. 2021 a ze dne 18. 3. 2021 týkajících se provedení opravy evidence o pohledávkách (přeplatku na pojistném a penále na zdravotním pojištění) a vydání deklaratorního rozhodnutí o výši nedoplatků. [7] Městský soud konstatoval, že přestože otázka žádostí stěžovatelky o provedení opravy evidence o pohledávkách přeplatku na pojistném a penále a o vystavení potvrzení o opravě se stala předmětem řízení před soudem ve věci sp. zn. 9 Ad 9/2021, a přestože o žádostech stěžovatelky ze dne 9. 2. 2021 a ze dne 18. 3. 2021 již bylo pravomocně rozhodnuto nejen žalovanou, ale též městským soudem v rozsudku ze dne 7. 12. 2022 č. j. 9 Ad 9/202158, výrok rozsudku dle přesvědčení soudu nelze přímo ztotožnit s požadavkem stěžovatelky v této žalobě na uložení povinnosti žalované opravit evidenci o pohledávkách / přeplatku na pojistném a penále stěžovatele (ad I.), vystavit potvrzení o opravě (ad II.) a vyplatit (vrátit) přeplatek na pojistném stěžovateli (ad III). Městský soud poznamenal, že v projednávané věci není napadáno nevydání jakéhokoli roz