5 As 311/2023 — Nejvyšší správní soud

5 As 311/2023- 36 - text  5 As 311/2023 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Mgr. Ing. L. V., Ph.D., zast. opatrovníkem JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1, České Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2023, č. j. 30 A 150/2021-192, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. III. Odměna a náhrada hotových výdajů opatrovníka žalobce JUDr. Josefa Šírka se určuje částkou 3 400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zrušil jeho rozhodnutí ze dne 29. 10. 2021, č. j. KUJI 57779/2021, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [2] Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 5. 2021, č. j. SŘ 197/2015, kterým byla žalobci pro správní řízení ustanovena opatrovnicí advokátka Mgr. Blanka Brychtová. Důvodem ustanovení opatrovníka byla žalobcova duševní porucha, která mu bránila samostatně jednat [§ 32 odst. 2 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)]. Správní orgán I. stupně žalobci opatrovníka ustanovil v rámci řízení o zrušení údaje o jeho místě trvalého pobytu. 2. Řízení před krajským soudem 2.a. Usnesení krajského soudu ze dne 17. 2. 2022, č. j. 30 A 150/2021-52 [3] Žalobce u krajského soudu brojil proti rozhodnutí stěžovatele žalobou, kterou krajský soud usnesením ze dne 17. 2. 2022, č. j. 30 A 150/2021-52, podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. odmítl. Dospěl totiž k závěru, že proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka může opatrovanec brojit v rámci žaloby proti rozhodnutí ve věci samé, a nic tak nebrání tomu, aby se uplatnila výluka ze soudního přezkumu podle § 70 písm. c) s. ř. s., neboť ve vztahu k opatrovanci se jedná o rozhodnutí, kterým se pouze upravuje vedení řízení před správním orgánem. [4] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2022, č. j. 5 As 109/2022-29, uvedené usnesení krajského soudu zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o ustanovení opatrovníka není úkonem, kterým se upravuje vedení řízení před správní orgánem podle § 70 písm. c) s. ř. s., a to ani v případě, že proti němu brojí opatrovanec, a věc tak není vyloučena ze soudního přezkumu, pročež nebyl důvod k odmítnutí žaloby. 2.b. Rozsudek krajského soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. 30 A 150/2021-192 [5] Krajský soud následně rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 30 A 150/2021-192, podle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. [6] Krajský soud konstatoval, že správní orgán může ustanovit opatrovníka podle § 32 odst. 2 písm. g) správního řádu pouze v případě, že účastníku řízení brání v účasti na řízení duševní porucha přechodného rázu. Pokud porucha není toliko přechodná, je nutné rozhodnout o omezení svéprávnosti, přičemž o této otázce rozhoduje výhradně soud. V posuzované věci správní orgány naznaly, že žalobci v účasti na řízení brání duševní porucha, a to po dobu delší než přechodnou. Za takové situace však správní orgány přistoupit k ustanovení opatrovníka podle § 32 odst. 2 písm. g) správního řádu nemohly. [7] K žalobcově výtce, že měl správní orgán I. stupně přerušit řízení, dokud nebude rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích ve věci omezení žalobcovy svéprávnosti, krajský soud uvedl, že přerušení řízení a vyčkání na ukončení řízení bylo žádoucí s ohledem na rovnoprávné uplatňování žalobcových práv v řízení. 3. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [8] Proti rozsudku krajského soudu brojil stěžovatel kasační stížností a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že ve správním řízení již vydal meritorní rozhodnutí, kterým byl údaj o místu trvalého pobytu žalobce zrušen (řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku). Rozsudek krajského soudu je tedy zmatečný, neboť ruší procesní mezitímní rozhodnutí, ačkoliv v dané věci již je pravomocně rozhodnuto meritorně. [9] Podle stěžovatele pouhé vyjádření lékaře o trvalosti duševní poruchy nemůže mít za následek, že nelze postupovat podle § 32 odst. 2 písm. g) správního řádu. Dokud není rozhodnuto o tom, že žalobce trpí trvalou duševní vadou, pro kterou mu je omezena svéprávnost, není postup podle § 32 odst. 2 písm. g) správního řádu vyloučen. Navíc, pokud je správní orgán oprávněn ustanovit opatrovníka osobě stižené přechodnou duševní poruchou, tím spíše musí mít možnost jej ustanovit osobě, která je stižena duševní poruchou trvalou. [10] Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem, že bylo žádoucí, aby správní řízení přerušil a vyčkal rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ve věci omezení žalobcovy svéprávnosti. Krajský soud před vydáním napadeného rozsudku neověřil, v jaké fázi se toto řízení nachází. Řízení o omezení žalobcovy svéprávnosti totiž bylo zastaveno, což krajský soud do svého rozsudku nijak nepromítl. Upozornil, že podle usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2022, č. j. 35 Nc 405/2020-134, se žalobce potýká s rekurentní depresivní poruchou s těžkými fázemi, které v poslední době (před vydáním uvedeného usnesení) téměř vymizely. Žalobce podle tohoto usnesení je schopen hájit svá práva, není stižen duševní poruchou, pro kterou by mohl svým jednáním, jehož smysl není schopen chápat, uškodit sobě či svému okolí. Podle stěžovatele je z uvedeného zřejmé, že žalobce nebyl stižen duševní poruchou trvalého charakteru, ale pouze přechodného. [11] Krajský soud podle stěžovatele též pominul, že v posuzované věci nebyl žalobce jediným účastníkem řízení. Proti žalobcovým procesním právům stála práva navrhovatele ve správním řízení (vlastníka nemovitosti, v níž měl žalobce zapsaný trvalý pobyt), a krajský soud tedy pochybil, pokud neprovedl test proporcionality mezi nerušeným výkonem vlastnických práv k nemovitosti navrhovatele a procesními právy žalobce. [12] Stěžovatel též podotkl, že i kdyby došlo k porušení § 32 odst. 2 písm. g) správního řádu, nemohlo toto porušení dosahovat intenzity, která by znamenala zásadní porušení práva na spravedlivý proces žalobce, neboť ustanovený opatrovník řádně hájil práva žalobce a poskytoval mu právní pomoc. Žalobci bylo ustanovením opatrovníka přiznáno více práv, než kolik mu náleželo, nemůže se tedy domáhat zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. [13] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Připustil, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, tj. o zrušení údaje o místu trvalého pobytu žalobce, bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Pokud však krajský soud zrušil napadené procesní rozhodnutí o ustanovení opatrovníka v téže věci, nic tomuto soudu nebrání, aby pravomocné usnesení o zastavení řízení autoremedurou nebo opravným usnesením zrušil. 4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [14] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, za stěžovatele jedná pověřená osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná – a to přesto, že již jednou v této věci rozhodoval a podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, „jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu“. [15] Možnost stěžovatele napadnout nové rozhodnutí krajského soudu byla omezena citovaným ustanovením, k jehož aplikaci se vyslovil Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, č. 119/37 SbNU 519, poukázal na to, že je jím zajištěno, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát vyslovil svůj právní názor závazný pro nižší soud, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. [16] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud zrušil předchozí usnesení krajského soudu, kterým byla žaloba odmítnuta, a