5 As 44/2023 — Nejvyšší správní soud

5 As 44/2023- 29 - text  5 As 44/2023 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Z. Š., zastoupena Mgr. Janem Bučkem, advokátem, se sídlem V. Nezvala 604, FrýdekMístek, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2023, č. j. 22 A 82/202062, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2020, č. j. MSK 58055/2020 (ve znění opravného rozhodnutí ze dne 7. 9. 2021, č. j. MSK 105007/2021); tímto rozhodnutím žalovaný pro nepřípustnost zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, odboru životního prostředí (dále jen „vodoprávní úřad“) ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. MUFOS 5160/2017 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), ve věci povolení k vypouštění předčištěných odpadních vod do vod podzemních na pozemku parc. č. X k. ú. N. V. F. O. a schválení záměru stavby vodního díla čistírny odpadních vod na témže pozemku. Proti rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, jelikož se považovala za opomenutého účastníka řízení podle § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). [2] Krajský soud žalobu původně shledal důvodnou a rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 22 A 82/202028. Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2022, č. j. 5 As 284/202125, rozsudek krajského soudu pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení rozhodnutí Nejvyšším správním soudem byla skutečnost, že krajský soud si ve svých závěrech do určité míry protiřečil, když ve vztahu k řízení o stavebním povolení došel k závěru, že vlastnická práva stěžovatelky nebudou dotčena, avšak ve vztahu k řízení o povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních konstatoval, že s ní mělo být jednáno jako s opomenutým účastníkem. Dále se krajský soud vyjádřil poměrně nejednotně k tomu, zda považuje stanovení účastníků na základě hydrogeologického posouzení za správné. [3] Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku poukázal na § 9 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o vodách“), dle kterého je hydrogeologické posouzení vypracované osobou s odbornou způsobilostí (tj. hydrogeolog podle zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, ve znění pozdějších předpisů) v zásadě obligatorním podkladem pro vydání povolení k vypouštění odpadních vod do vod podzemních. Konstatoval, že ze se správního spisu vyplývá, že hydrogeologické posouzení bylo součástí žádosti žadatelů o povolení k vypouštění vod do vod podzemních a stavebního povolení k domovní čistírně odpadních vod. Okruh účastníků řízení byl stanoven již v oznámení o zahájení vodoprávního řízení ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. MUFOS5160/2017, a to jak pro řízení o povolení k nakládání s vodami, tak pro řízení o povolení ke stavbě vodního díla. Žádost byla kladně vyřízena prvostupňovým rozhodnutím, v němž vodoprávní úřad na základě hydrogeologického posouzení konstatoval, že nedojde k negativnímu ovlivnění podzemních ani povrchových vod; zároveň se znovu zabýval okruhem účastníků řízení, kde explicitně uvedl, že vlastnická ani jiná věcná práva k dalším nemovitostem nemohou být tímto rozhodnutím s ohledem na rozsah stavby a účel jejího užívání přímo dotčena. Právní moc tohoto rozhodnutí nastala dne 13. 2. 2018. Do té doby stěžovatelka do řízení nevstoupila, resp. účastenství v řízení se nijak výslovně nedomáhala. Pokud by totiž tomu tak bylo, byl by povinen správní orgán nejprve rozhodnout o tom, zda jí postavení účastníka řízení svědčí či nikoli. Podle Nejvyššího správní soudu krajský soud relativizoval bez řádného odůvodnění názor žalovaného (i správního orgánu prvního stupně), který neměl pochybnosti o tom, že stěžovatelka postavení účastníka řízení nemá. Krajský soud ve svém původním rozhodnutí nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu stěžovatelka by mohla být opomenutým účastníkem řízení dle § 28 odst. 1 správního řádu, pouze žalovanému uložil, aby opět tuto skutečnost posoudil, což již však žalovaný učinil v rozhodnutí o přípustnosti odvolání stěžovatelky. Posouzení osoby s odbornou způsobilostí z oboru hydrogeologie bylo předloženo hned na začátku řízení a na jeho základě byl stanoven okruh účastníků řízení již v oznámení o zahájení vodoprávního řízení ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. MUFOS 5160/2017, a to jak pro řízení o povolení k nakládání s vodami, tak pro řízení o povolení ke stavbě vodního díla; od samého zahájení řízení nebylo ze strany vodoprávního úřadu a žalovaného pochyb o tom, že stěžovatelka nemá být účastníkem řízení. To bylo stěžovatelce sděleno rovněž přezkumným orgánem ve sdělení ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. ŽPZ/205075/2018/Ada, ve kterém na základě podnětu stěžovatelky přezkumný orgán důvod k přezkumu prvostupňového rozhodnutí neshledal. Stejně tak účastenství stěžovatelky posuzoval žalovaný ve svém rozhodnutí o přípustnosti odvolání, ve kterém dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla účastníkem řízení. [4] V novém řízení krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu přezkoumal rozhodnutí žalovaného a ve shodě s vodoprávním úřadem i žalovaným dospěl k závěru, že vlastnická práva stěžovatelky nebudou ani stavebním záměrem stavby čistírny odpadních vod, ani vypouštěním odpadních vod do vod podzemních přímo dotčena. Krajský soud poukázal na to, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto ve dvou nedílně souvisejících věcech, a to ve věci povolení k nakládání s vodami a ve věci schválení záměru stavby vodního díla. Ve smyslu § 9 odst. 5 a § 15 odst. 1 zákona o vodách jsou výroky o povolení k nakládání s vodami a schválení záměru stavby vodního díla vzájemně podmíněny a doplňují se. Podle tohoto principu tzv. dvojí prevence nelze nakládat s vodami na základě povolení, když nebude existovat vodní dílo, a obráceně, vodní dílo nemůže být užíváno bez povolení k nakládání s vodami. Vzhledem k rozsahu prací a provádění stavby a vzdáleností pozemků stěžovatelky od samotné stavby vodního díla nemohou být její práva dotčena. Dále jedním z podkladů pro jejich vydání je hydrogeologické vyjádření osoby s odbornou způsobilostí v oboru hydrogeologie, které stanoví okruh dotčených osob; v důsledku toho pak stanoví správní orgán okruh účastníků správního řízení již od samého počátku řízení. Stěžovatelka v žalobě ani netvrdila konkrétní rozpory s vodním zákonem či obecnými požadavky na výstavbu, ani netvrdila žádné pochybení ve vypracování hydrogeologického vyjádření a neuvedla žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru o možném dotčení jejich práv. [5] V kasační stížnosti stěžovatelka uvádí obecně kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.); namítá, že krajský soud rozhodoval ve tříčlenném senátu, který měl jiného předsedu senátu než senát, který v její věci rozhodoval poprvé a vydal rozhodnutí ze dne 31. 8. 2021, č. j. 22 A 82/202028. Dále namítá, že se krajský soud nevypořádal s její žalobní námitkou uplatněnou v podání ze dne 23. 1. 2023, nazvaném „omluva z jednání“, že vypouštěním odpadních vod bude ovlivněna studna nacházející se na jejím pozemku. [6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozhodnutím krajského soudu a navrhl kasační stížnost zamítnout. [7] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je přípustná (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009165). [8] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Nejvyšší správní soud nepovažuje za nutné opětovně rekapitulovat dosavadní řízení, neboť podstata věci byla již dostatečně popsána jak v rozhodnutí žalovaného, které má oporu ve správním spise, tak v předchozím soudním řízení a je oběma účastníkům známa. [11] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval zcel