5 As 48/2024 — Nejvyšší správní soud

5 As 48/2024- 40 - text  5 As 48/2024 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudů JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: R. T., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Policejní prezidium, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 11 A 80/2023-37, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalované s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á. O d ů v o d n ě n í : [1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 5. 2023, č. j. PPR-9627-2/ČJ-2023-990115, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatele ze dne 14. 2. 2023 o poskytnutí informací o zpracovaných osobních údajích a jejich výmazu. [2] Národní centrála proti organizovanému zločinu Policie České republiky (dále jen „NCOZ“) požádala dne 19. 6. 2017 o zařazení stěžovatele do evidence nežádoucích osob („ENO“) a do Schengenského informačního systému druhé generace („SIS II“); jako důvod uvedla, že stěžovatel může závažným způsobem ohrozit veřejný pořádek a bezpečnost smluvních států. NCOZ uvedla, že 13. 5. 2017 došlo v Karlových Varech k policejnímu zásahu, jehož cílem bylo eliminovat aktivity tzv. vorů v zákoně. Stěžovatel byl přítomen zásahu jako doprovod vorů v zákoně a NCOZ konstatovala jeho úzký styk s vory v zákoně. Podle NCOZ stěžovatel nemá na území ČR rodinné vazby ani povolen žádný druh pobytu. Zařazení do ENO tedy nebude nepřiměřené (žádost NCOZ je založena v neutajované části správního spisu předloženého žalovaným – pozn. soudu). Žalovaná této žádosti vyhověla a zařadila stěžovatele do ENO a SIS II po dobu jednoho roku od 19. 6. 2017. Konstatovala, že stěžovatel je součástí organizovaného zločinu a nemá na území ČR žádné rodinné vazby ani druh pobytu. Následně na základě žádostí NCOZ žalovaná opakovaně prodloužila evidenci stěžovatele v ENO a SIS II, neboť dospěla k závěru, že důvody označení stěžovatele za nežádoucí osobu nepominuly. Doba evidování stěžovatele v informačních systémech byla prodloužena do 19. 6. 2024. [3] Stěžovatel dne 14. 2. 2023 podal žádost o informace o veškerém zpracování osobních údajů, žádal současně i o výmaz osobních údajů. Žalovaná stěžovateli sdělila, jaké údaje a na jakém základě jsou o něm evidovány, jeho žádosti o výmaz z evidence ENO a SIS II nevyhověla. Žalovaná konkrétně uvedla, že 1. zpracovává údaje ve věci informace centrály SIRENE Francie o kontrole stěžovatele na letišti Roissy CDG ve Francii při příletu z Moskvy, 2. jsou zpracovávány a) osobní údaje ve věci žaloby, b) ve věci informace SIRENE Francie a c) ve věci žádosti o vydání prohlášení; 3. jsou zpracovávány údaje v trestní věci vraždy a vraždy ve stádiu pokusu v různých formách trestní součinnosti; 4. zmínila zpracovávání v SIS dvou záznamů o odcizených neoprávněně užívaných, ztracených nebo neplatných dokladech totožnosti (jedná se o cestovní pasy), vydaných Řeckou republikou, jež byly vydány stěžovateli a jsou hledány zejména za účelem jejich zabavení z důvodu zamezení jejich eventuálního zneužití či neoprávněného užívání stěžovatelových osobních údajů; 5. zpracovává údaje v souvislosti s provozováním informačního systému cizinců. Žalovaná uvedla, že z opakovaných požadavků zadavatele týkajících se zařazení osobních údajů stěžovatele do evidence nežádoucích osob a rovněž do Schengenského informačního systému, v rámci provedených přezkumů podle § 155 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a po posouzení přiměřenosti mezi důvodem zařazení a jeho důsledky, vyplynulo, že existuje důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl při pobytu na území ČR ohrozit bezpečnost státu pácháním činnosti (mimořádně závažné trestné činnosti násilného charakteru), která by vedla k užití síly a k ohrožení jiných osob, resp. jejich života a zdraví, dále prováděním činnosti ohrožující základy demokratického státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana a rovněž by mohl ohrozit bezpečnost státu jiným obdobným způsobem, např. styky s lidmi (kriminálně závadovými osobami) praktikujícími činnosti ohrožující bezpečnost státu a dále např. zastupováním zájmů zločineckých skupin na získání profitu z veřejných zakázek. Důvody, které vedly k zařazení stěžovatele do uvedených informačních systémů, nadále trvají. S odkazem na § 28 odst. 2 písm. a) zákona o zpracování osobních údajů, žalovaná stěžovateli sdělila, že nelze k dané věci poskytnout bližší informace. [4] V žalobě stěžovatel namítl nezákonnost rozhodnutí žalované, poukázal na to, že zařazení do ENO bez dalšího neodůvodňuje zařazení do SIS II. Zdůraznil, že důvody pro zařazení do SIS II jsou kvalitativně závažnější, proto § 154 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti vyžaduje, aby tu existovalo důvodné nebezpečí ohrožení té které chráněné hodnoty. Stěžovatel vytkl žalované, že odůvodnění pro zařazení do obou informačních systémů formulovala v tom smyslu, že by stěžovatel mohl svým pobytem ohrozit bezpečnost České republiky, stejně tak jako bezpečnost jiných smluvních států, a to v důsledku páchání závažné trestné činnosti násilného charakteru, činností ohrožujících základy demokratického státu, kontaktů s osobami představujícími bezpečnostní riziko a hájení ekonomických zájmů organizovaných zločineckých skupin (str. 7 až 8 napadeného rozhodnutí). Tímto postupem fakticky „slila“ dohromady odůvodnění jak ve vztahu k záznamu do ENO, tak ve vztahu k SIS II. Takový postup je podle stěžovatele možný, ale materiálně musí obsahovat kvalifikovanější argumentaci ve prospěch zařazení do SIS II. Taková argumentace musí v prvé řadě respektovat unijní chápání pojmu „veřejná bezpečnost“. [5] Stěžovatel rovněž namítal, že pokud se žalovaná odvolává na bezpečnost státu, resp. veřejnou bezpečnost, musí závadné, trestněprávně relevantní jednání stěžovatele směřovat proti hodnotám, zájmům a statkům, které mají úzkou souvislost se státní bezpečností. Odůvodnění žalované sice uvádí, že zde existuje důvodné podezření o páchání mimořádně závažné trestné činnosti ze strany stěžovatele, co už neříká, je, zda údajná tendence páchat obzvlášť závažnou trestnou činnost ohrožuje fundamentální hodnoty, na kterých stát musí bezvýhradně trvat. Z povahy věci neobstojí argumentace o páchání násilné trestné činnosti, neboť není dále rozvedeno, zda v důsledku takového protiprávního jednání bude ohrožen klid nebo bezpečnost obyvatelstva jako celku. Dále neobstojí argumentace, že svými kontakty nebo zastupováním ekonomických zájmů závadných, s prostředím organizovaných zločinných skupin spojených osob je stěžovatel způsobilý ohrozit základní hodnoty. Muselo by se jednat o natolik intenzivní, pravidelnou a úzkou spolupráci, která nasvědčuje jednoznačnému závěru, že je v zájmu stěžovatele udržovat vztah s těmito osobami. Zdánlivě přiléhavou částí odůvodnění je zmínka o ohrožení základů demokratického státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Zde ovšem žalovaná blíže nerozvádí, jaké konkrétní základy demokratického státu stěžovatel vlastně ohrožuje; hrozí totiž, že žalovaná pod tuto množinu zařadí vše, co se mu jeví jako součást základu demokratického státu, tudíž je hodno ochrany. [6] Stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, neboť neobsahuje žádnou úvahu o tom, že napadené rozhodnutí je skutečně přiměřené (test proporcionality). Přímo použitelný právní předpis Evropské unie vyžaduje individuální posouzení, které zahrnuje vyhodnocení osobní situace cizince a důsledky případného odepření vstupu a pobytu. Ostatně taktéž v kontextu utajovaných informací zákon o pobytu cizinců výslovně vyžaduje, aby příslušný správní orgán uvedl úvahy, kterými se řídil při hodnocení dopadů rozhodnutí, zejména ve vztahu k obsahu utajované informace, má-li podle zákona tuto povinnost (§ 169m odst. 3 zákona o pobytu cizinců). [7] Městský soud žalobě nevyhověl a zamítl ji. Nejprve shrnul relevantní právní úpravu na věc dopadající a dále poukázal na to, že o podobné věci stejných účastníků již rozhodoval, neboť stěžovatel se na žalovanou se svojí žádostí obracel opakovaně. [8] Rozhodující senát městského soudu se v plném složení seznámil s obsahem utajované části spisu, v níž jsou uvedeny skutečnosti odůvodňující závěr, že se v případě stěžovatele jedná o osobu, jejíž přítomnost na území České republiky může představovat ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, respektive že může závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ohrozit bezpečnost smluvních států, ve smyslu článku 24 odstavce 2 nařízení č. 1987/2006 a § 154 zákona o pobytu cizinců jeho zařazení a