6 As 124/2024 — Nejvyšší správní soud

6 As 124/2024- 36 - text  6 As 124/2024 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: S. I., zastoupená JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem, sídlem Sedlčanská 1044/18, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, sídlem Maltézské náměstí 1, Praha 1, proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 19. 9. 2023, č. j. MK 28604/2023 OLP, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 14 A 160/202370, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 14 A 160/202370, se ruší. II. Rozhodnutí ministra kultury ze dne 19. 9. 2023, č. j. MK 28604/2023 OLP, se ruší avěc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti ve výši 24 456 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Ladislava Salveta, advokáta. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobkyně je vlastníkem souboru staveb a pozemků „zámek Petrovice“ v Praze  Petrovicích (dále též zjednodušené „zámek“ nebo „soubor“) a dne 26. 1. 2022 požádala žalovaného podle § 8 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, o zrušení prohlášení tohoto souboru za kulturní památku. [2] Žalovaný žádosti rozhodnutím ze dne 9. 11. 2022, č. j. MK 61535/2022 OPP, nevyhověl. Zrušení památkové ochrany nedoporučil Národní památkový ústav (dále jen „NPÚ“) ani odbor památkové péče Magistrátu hl. města Prahy (dále jen „magistrát“). Dle žalovaného tato dvě stanoviska i ohledání na místě a pořízená fotodokumentace prokazují pokračující významné památkové hodnoty souboru ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Stavby souboru (hlavní obytná budova a tři přilehlé hospodářské budovy) jsou sice ve špatném technickém stavu, avšak vykazují řadu dochovaných uměleckých a uměleckořemeslných prvků nejen ve výzdobě fasád. Nesporný špatný technický stav je řešitelný v režimu obnovy kulturní památky. K odbornému vyjádření, které žalobkyně připojila k žádosti, žalovaný podotkl, že neobsahuje výpočty ani zkoušky materiálů. Dle žalovaného neprokazuje zásadní statické narušení, které by znemožňovalo celkovou obnovu staveb. Rozklad žalobkyně ministr kultury rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku zamítl a prvostupňové rozhodnutí žalovaného potvrdil. [3] Žalobkyně napadla rozhodnutí ministra kultury žalobou, kterou Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Městský soud připomněl, že řízení podle § 8 odst. 1 zákona o státní památkové péči bylo zahájeno na žádost žalobkyně, důkazní břemeno k existenci mimořádně závažných důvodů pro zrušení památkové ochrany tedy nesla žalobkyně. Žalovaný dle městského soudu shromáždil dostatečný důkazní materiál v podobě stanovisek NPÚ a odboru památkové péče magistrátu a provedl také ohledání objektů. Podle městského soudu se správní orgány řádně vypořádaly také s rozpory mezi uvedenými stanovisky a odborným vyjádřením předloženým žalobkyní. Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že závěry odborného vyjádření předloženého žalobkyní ohledně nenapravitelné statiky objektů nejsou podloženy a jsou v rozporu s jinými odbornými stanovisky a poznatky zjištěnými při místním šetření. Žalobkyně zároveň v rozkladu další důkazy nenavrhla. Městský soud neshledal důvody pro doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku či provedením ohledání na místě. Sporným není dle městského soudu ani to, jaké budovy jsou předmětem památkové ochrany, jelikož to vyplývá z ústředního seznamu kulturních památek České republiky (dále jen „ústřední seznam“). Žalovaný dle městského soudu správně vycházel z toho, že zámek je veden jako kulturní památka podle § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Podstatné je v této souvislosti pouze to, že byl zapsán k 1. 1. 1988, nikoliv to, kdy přesně k zápisu došlo. Městský soud přisvědčil správním orgánům i v tom, že zámek není v natolik špatném technickém stavu, aby neumožňoval jeho zachování a opravu. Zopakoval, že závěry ohledně zásadního narušení statiky objektů plynoucí z odborného vyjádření předloženého žalobkyní nejsou podloženy. K chybějící soše sv. Jana Nepomuckého soud podotkl, že uvedená socha není určující pro to, zda má stavba významnou památkovou hodnotu. Žalovaný i ministr kultury ve vydaných rozhodnutích vysvětlili, v čem spatřují pokračující památkovou hodnotu souboru, nevybočili z mezí správního uvážení ani nerozhodovali arbitrárně. Na zákonnost vydaných správních rozhodnutí neměla dle městského soudu vliv ani délka správního řízení. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. V obecně poukázala na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a dále namítala nesprávné zjištění skutkového stavu věci. Městský soud dle stěžovatelky pochybil v tom, že neprovedl jí navržené důkazy. Stanoviska NPÚ a magistrátu jsou dle názoru stěžovatelky tendenční a nevyjadřují se dostatečně odborně k tomu, zda lze památku skutečně obnovit a zda je skutečně možné s ohledem na její havarijní stav a zásadní statické narušení dostát požadavku za zachování či obnovení historických hodnot. Stěžovatelka k prokázání svých tvrzení doložila odborné vyjádření Ing. Ladislava Bukovského, které tuto možnost vylučuje. Žalovaný proto měl rozpory ve skutkovém stavu vyvrátit důkazem stejné nebo vyšší odborné hodnoty. Dle stěžovatelky byl žalovaný v takovém případě povinen opatřit znalecký posudek, což však neučinil, a ani městský soud mu toto pochybení nevytkl. Správní orgány tedy nedostály povinnosti zjistit v řízení skutečný stav věci. Rovněž městský soud pochybil tím, že za účelem náležitého zjištění skutkového stavu věci nezadal v řízení vypracování znaleckého posudku či sám neprovedl navrhované ohledání na místě. Namísto toho nepřípustně akceptoval skutkový stav zjištěný žalovaným. [5] Stěžovatelka se neztotožnila s městským soudem ani v tom, že řízení dle § 8 zákona o státní památkové péči neslouží k posouzení, zda zápis památky proběhl v souladu s právními předpisy. V této souvislosti podotkla, že usilovala pouze o to, aby po vyjasnění pochybností žalovaný zrušil památkovou ochranu do budoucna. Stěžovatelka taktéž nesouhlasila se závěrem, že v daném řízení není prostor pro zjišťování stavu zámku ke konkrétnímu datu v minulosti. Dle jejího názoru se jedná o předběžnou otázku. Dle stěžovatelky došlo ke zjevnému omylu již při samotném zápisu památky, protože zámek už v době, kdy měl být údajně jako památka zapsán, žádné památkové hodnoty neměl. Dnes se bez zavinění stěžovatelky jedná o ruinu, nikoli o dominantu Petrovic. Stěžovatelka rozporovala také to, zda v případě zámku vůbec došlo ke vzniku kulturní památky, resp. k naplnění definice podle § 2 zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách. K tomu stěžovatelka poukázala na rozpory ve vymezení data vzniku kulturní památky. Metainformační systém NPÚ v této souvislosti uvádí v rubrice datum vzniku údaj „01. 04. 196830. 11. 2015 (neověřeno)“ a zároveň odkazuje vedle zápisu zámku a sochy sv. Jana Nepomuckého do státního seznamu kulturních památek ze dne 1. 4. 1968 také na zápis ze dne 31. 12. 1966. Památkový katalog obsahuje též poznámku „chráněno od 3. 5. 1958“. Podle stěžovatelky tak již samotný údaj o vzniku uváděný jako časové rozpětí o délce 47 let a 8 měsíců vzbuzuje závažné pochybnosti o tom, zda a z jakého důvodu byl zámek zařazen mezi kulturní památky. Stěžovatelka dodala, že nemá k dispozici ani jeden ze správních aktů, na jejichž základě mělo dojít k zápisu, a domnívá se, že je nemají k dispozici ani správní orgány. Neshody namítala také ohledně zápisu tří hospodářských budov s tím, že tzv. generální aktualizace nemůže být sama o sobě relevantním důvodem pro prohlášení souboru za kulturní památku. Městský soud se podle stěžovatelky se souvisejícími žalobními námitkami vypořádal nedostatečně, anebo vůbec, a nijak se nezabýval ani důkazy, které v řízení navrhla. [6] Městský soud dle názoru stěžovatelky rovněž nesprávně dovodil, že havarijní stav zámku není důvodem pro zrušení památkové ochrany. Stěžovatelka připustila, že sám o sobě tento důvod sice nepostačuje, avšak v daném případě bylo nutno u dotčených objektů zohlednit také další skutkové okolnosti, a sice prokázanou nemožnost zachovat jejich historickou hodnotu či ohrožení života osob uvnitř objektů a v jejich okolí. Stěžovatelka upozornila, že zámek převzala v říjnu 2021 ve stavu způsobeném destrukčním působením státního statku, za který nenese odpovědnost. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že není dán důvod pro vyhovění kasační stížnosti. Ve vztahu ke konkrétním námitkám odkázal především na odborná stanoviska NPÚ a magistrátu založená ve správním