6 As 30/2024 — Nejvyšší správní soud

6 As 30/2024- 42 - text  6 As 30/2024 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: Svaz vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO, sídlem Žižkova 1867/93, Jihlava, zastoupený JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, za účasti: obec Kozlov, sídlem Kozlov 68, Velký Beranov, zastoupená JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou, sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2019, č. j. KUJI 34259/2019, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2024, č. j. 29 A 100/2019221, takto: I. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení se zamítá. II. Osoba zúčastněná na řízení a žalovaný nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Oldřicha Chudoby, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Obec Kozlov (osoba zúčastněná na řízení) byla spolu s dalšími obcemi členkou Svazu vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO (žalobce). Obce založily tento svazek v 90. letech minulého století, aby v návaznosti na privatizační plán zabezpečily zásobování pitnou vodou a odvádění a čištění odpadních vod. Za tímto cílem svazek obcí hospodařil s rozličným vodohospodářským majetkem. Členské obce začaly po roce 2014 postupně ze svazku vystupovat, čímž započala série sporů a vedených správních a soudních řízení. [2] V nyní posuzovaném případě žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku rozhodl na návrh obce Kozlov dle § 141 a § 169 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve sporu z veřejnoprávní smlouvy (zakladatelské smlouvy svazku). Výrokem II rozhodnutí žalovaný zamítl návrh obce Kozlov na určení vlastnického práva k majetku specifikovanému v přejímkovém listě č. 1/96 připojeném jako příloha k dohodě o převodu movitého majetku ze dne 20. 12. 1996 (tento majetek bude nadále označován jako „vodovodní řady a veřejné části vodovodních přípojek“). Výrokem III žalovaný rozhodl, že svazek obcí (žalobce) je povinen (předat) ve smyslu převést vlastnické právo zpět na obec Kozlov k vodovodním řadům a veřejné části vodovodních přípojek a výrokem IV mj. rozhodl, že svazek obcí (žalobce) je povinen vydat osobě zúčastněné na řízení originály majetkové a provozní evidence vodovodních řadů a veřejných částí vodovodních přípojek. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že obec Kozlov se nestala vlastníkem vodovodních řadů a veřejných částí vodovodních přípojek „automaticky“ již okamžikem vystoupení ze svazku ani později (promítnuto do výroku II), ze stanov svazku však vyplývá, že svazek obcí (žalobce) je povinen převést vlastnické právo k majetku, který nabyl od obce Kozlov (výrok III), a je povinen vydat rovněž majetkovou a provozní evidenci jako příslušenství věci hlavní (výrok IV). [3] Výrok II rozhodnutí žalovaného nebyl žádným z účastníků sporného řízení napaden žalobou, výroky III a IV rozhodnutí žalovaného (stejně jako jeho další výroky, které však nejsou pro posouzení Nejvyšším správním soudem v této věci podstatné) napadl žalobce žalobou, které Krajský soud v Brně v této části vyhověl, rozhodnutí žalovaného ve výroku III a jemu odpovídající části výroku IV zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Krajský soud provedl výklad příslušných pasáží stanov svazku obcí a s odkazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu uzavřel, že v případě majetku vloženého do svazku (před 1. 1. 2001) sice stanovy pro případ vystoupení obce ze svazku zakládají nárok na vrácení tohoto majetku, avšak musí se tak stát výhradně smlouvou uzavřenou mezi obcí a svazkem, přičemž bráníli se některá ze smluvních stran uzavření takové smlouvy, je žalovaný oprávněn toliko rozhodnout o nahrazení jejího projevu vůle (tedy o povinnosti uzavřít smlouvu). Krajský soud proto výrokem II rozsudku zrušil výrok III žalobou napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný nemohl obci Kozlov konstitutivně přiznat nárok na vydání (předání) majetku. S ohledem na akcesorickou povahu krajský soud zrušil také část výroku IV žalobou napadeného rozhodnutí, která zavazovala svazek obcí (žalobce) k vydání majetkové a provozní evidence majetku specifikovaného pod výrokem III rozhodnutí žalovaného. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [5] Obec Kozlov (osoba zúčastněná na řízení, dále též „stěžovatelka“) podala proti výroku II rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž se vymezila proti dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka odmítla právní názor, že by vypořádání vloženého majetku (pozn. soudu: rozuměj majetku, jehož vlastnictví po vzniku svazku obcí smluvně přešlo z obce na svaz) bylo možné toliko smluvní cestou. Při akceptování tohoto názoru po devíti letech vedených sporů mezi obcemi a žalobcem (svazkem obcí) by dle stěžovatelky správní orgány i soudy nadále zaměstnávala otázka, jakou podobu má mít taková smlouva (smlouva o založení svazku ani stanovy její obsah nevymezují), přičemž konečné vypořádání majetku by se tím pouze oddalovalo. Dle stěžovatelky žalobce nemá poctivé úmysly a ochotu k jednání o vypořádání pouze předstírá. Ve skutečnosti žalobce požaduje uzavření smlouvy o vypořádání pouze v jím předložené podobě, jinak smlouvu neuzavře. [6] Stěžovatelka připustila, že vypořádání smlouvou stanovy skutečně zmiňují, jedná se však o neúplná a neurčitá ustanovení. Jinou formu vypořádání stanovy ani zákon nezakazují. Rovněž nezmiňují, že by o vypořádání nemohl rozhodnout správní orgán ve sporu z veřejnoprávní smlouvy. Tento způsob vypořádání vyplývá dle stěžovatelky ze zákona. [7] Dále stěžovatelka obsáhle popsala historii vzájemných vztahů se žalobcem, mj. uvedla, že žalobce si započal přivlastňovat také další majetek vybudovaný pro něj obcemi. Nejvyšší správní soud však již předem na tomto místě podotýká, že tyto stěžovatelčiny úvahy není třeba podrobně rekapitulovat, neboť pro vyřešení otázek nastolených kasační stížností nejsou rozhodující. [8] Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila také námitku absolutní neplatnosti dohody o převodu majetku uzavřené dne 20. 12. 1996 mezi ní a žalobcem, kterou v rozporu s dobovou právní úpravou podepsal starosta bez schválení zastupitelstvem obce a bez zveřejnění záměru dohodu uzavřít. Alternativně (ve shodě s dříve učiněným vyjádřením k žalobě) však v kasační stížnosti rovněž tvrdí, že dohoda o převodu majetku uzavřená dne 20. 12. 1996 nebyla smlouvou, která by převáděla vlastnické právo k vodovodním řadům a veřejným částem vodovodních přípojek, nýbrž tento majetek toliko svěřovala svazku (žalobci) do správy a hospodaření, jak vyplývá z přejímkového listu č. 1/96, který byl přílohou dohody. [9] Z absolutní neplatnosti dohody o převodu majetku a z obsahu přejímkového listu pak stěžovatelka dovozuje, že vodovodní řady a veřejné části vodovodních přípojek, které svazek obcí převzal před rokem 2001, podléhají stejném právnímu režimu jako majetek převzatý později. Svazek obcí (žalobce) k nim tedy nikdy nenabyl vlastnické právo, a je proto povinen je bez dalšího stěžovatelce vrátit. Výrok III žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného proto dle stěžovatelky obstojí již z tohoto důvodu a stejně tak obstojí rovněž akcesorická část výroku IV rozhodnutí žalovaného. Krajský soud tedy dle stěžovatelky věc nesprávně právně posoudil. [10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že stěžovatelka ve sporném řízení před žalovaným neuplatnila argumentaci absolutní neplatností dohody o převodu majetku ze dne 20. 12. 1996. Spis žalovaného proto logicky neobsahuje žádné skutečnosti, na jejichž základě by mohla být tato námitka posouzena. Zejména však dle žalobce není tato námitka v nyní posuzované věci relevantní. O vlastnictví žalobce k vodovodním řadům a veřejným částem vodovodních přípojek totiž žalovaný pravomocně rozhodl výrokem II rozhodnutí, který nebyl napaden žalobou, a tedy nebyl učiněn předmětem soudního přezkumu. Žalobce v této souvislosti odkázal na obdobný případ řešený Nejvyšším správním soudem ve věci sp. zn. 8 As 224/2021 (viz dále). [11] Žalobce se ztotožnil také se závěry krajského soudu, že žalovaný neměl a nemá pravomoc přímo vypořádat majetek po vystoupení obce ze svazku, nýbrž může toliko nahradit projev vůle jedné ze smluvních stran, bráníli se tato strana uzavření smlouvy. Tyto závěry žalobce pokládá za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. [12] Žalovaný práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [14] Obce mají právo být č