7 As 268/2023 — Nejvyšší správní soud

7 As 268/2023- 32 - text  7 As 268/2023 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: K. V., zastoupen Mgr. Michaelou Dumbrovskou, LL.M., advokátkou se sídlem Vinohrady 43, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2023, č. j. 47 A 24/202250, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2023, č. j. 47 A 24/202250, se zrušuje. II. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 20. 1. 2022, č. j. 010938/2022/KUSK/OLPPS/ZAV, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 24 456 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Michaely Dumbrovské, LL.M., advokátky do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 20. 1. 2022, č. j. 010938/2022/KUSK/OLPPS/ZAV (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Lysá nad Labem (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 1. 2021, č. j. MULNLOD/44724/2020/Go (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) pro opožděnost. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále též „zákon o silničním provozu“). Přestupku se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, stanovená zákonem o silničním provozu. Konkrétně tím, že dne 18. 6. 2020 v 8:10 h nezjištěný řidič v obci Starý Vestec, ve směru na obec Sadská, při řízení motorového vozidla RZ X překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou zákonem o silničním provozu na 50 km/h a v měřeném úseku byla vozidlu naměřena rychlost 81 km/h, resp. 78 km/h po odečtu toleranční odchylky měření 3 km/h. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost náhrady nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. II. [2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Soud zdůraznil, že správní orgány posuzují podání účastníků dle jejich obsahu, bez ohledu na to, jak jsou označena. Správní orgán není oprávněn domýšlet, co účastník asi chtěl nebo mohl chtít učinit. V případě využívání obstrukčních praktik dochází k tomu, že se snižuje standard požadavků na některé úkony činěné správními orgány, neboť správní orgány nejsou povinné činit zjevně zbytečné úkony. Krajskému soudu bylo z jeho úřední činnosti známo, že se žalobce opakovaně dopouští obstrukčních praktik. Soudní ochrana je však poskytována veřejným subjektivním právům a nemůže být poskytována případnému zjevnému zneužití práva. O zneužití práva se jedná v případě, pokud někdo vykonává své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti. Takové chování není výkonem práva, ale protiprávním jednáním, které nepožívá právní ochrany. [3] Vzhledem k tomu, že inkriminované podání žalobce bylo blanketním odvoláním a bylo současně skryto v jiném nesouvisejícím podání, dospěl krajský soud k závěru, že materiálně podání není odvoláním a je v rozporu se smyslem a účelem právní normy. Účelem takového podání bylo toliko zkomplikovat správní řízení, resp. generovat problémové situace, které mohly ve svém důsledku vést k prekluzi. S ohledem na kumulaci postupů žalobce vyhodnotil krajský soud jeho jednání jako zneužití práva. U „ukrytého“ blanketního odvolání účastník spoléhá na to, že si jej správní orgán včas nevšimne a na odstranění vad a následné projednání v prekluzivní lhůtě nezbude již dostatek času. Za situace, kdy žalobce, jakožto zkušený účastník přestupkových řízení, ukryl do obsáhlejšího nesouvisejícího podání jednu větu, kterou by bylo možné interpretovat jako blanketní odvolání, nelze považovat takovou větu za řádně a včas podané odvolání, tj. za prostředek vedoucí k uplatnění procesního práva, v jehož důsledku by měla být přezkoumána správnost prvostupňového rozhodnutí. Bylo navíc představitelné, aby věta, kterou žalobce do podání ze dne 18. 2. 2021 vložil, byla interpretována jako součást daného podání vztahující se ke včasnosti odporu, tj. obsahující toliko písařskou chybu ve spisové značce. Upozornil přitom na opakované zaměňování a uvádění mylných spisových značek v průběhu řízení. Žalovaný proto dle krajského soudu postupoval správně, pokud zamítl (následné) odvolání žalobce ze srpna 2021 jako opožděné. III. [4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [5] Upozornil, že dosud neměl žádnou šanci uplatnit jakékoliv námitky k otázce zneužití práva. Odkaz krajského soudu na nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, byl nepřípadný (a nepřípustný), neboť ten směřuje do oblasti civilního práva, přičemž pokud už na něj krajský soud odkázal, neuvedl, o jakou „výhodu nepředpokládanou procesním právem“ by se stěžovatel měl pokoušet. Správní řízení vede správní orgán ve vrchnostenském postavení, a proto zásady občanského práva hmotného nebo civilního procesu nelze volně promítat do řízení o přestupku. Pro přestupkové řízení je typické, že se obviněný snaží získat co nejvýhodnější procesní postavení, a to různými prostředky. Naopak poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 11 A 98/202029, dle kterého „skutečnost, že svá podání koncipuje účelově tak, aby správnímu orgánu ztížil průběh správního řízení a prodloužil tak délku nebo trvání, neumožňuje správnímu orgánu učinit závěr, že se k jeho potvrzení odvolání nebude přihlížet.“. Zdůraznil, že na správní orgán jsou kladeny vyšší nároky na „rozeznávací“ schopnosti co se týče podání, která jsou určená přímo jemu, a tzv. „multipodání“ jsou zcela legitimním procesním postupem účastníka řízení. [6] Krajský soud posoudil blanketní odůvodnění jako „ukryté“, aniž by se zabýval tím, jak moc bylo pro případného čtenáře (oprávněné úřední osoby) obtížné odvolání v textu nalézt. Blanketní odvolání uvedl na samotný závěr podání směřujícího do paralelně vedeného správního řízení u správního orgánu I. stupně (tzv. „dvojpodání“). Nelze tak klást k tíži stěžovateli, že učinil k oběma věcem společné podání, natož se snažit z tohoto postupu dovodit jakoukoliv procesní strategii nebo snahu o zneužití práva. V tomto případě tedy nelze hovořit o žádném „ukrytí,“ neboť stěžovatel nijak neusiloval o znemožnění identifikace blanketního odvolání v rámci podání. Pokud oprávněná osoba podání dočetla až do konce, musela se s blanketním odvoláním do druhého (zde projednávaného) řízení seznámit. Považoval za nepřípadné, aby krajský soud dovozoval zjevné zneužití práva z toho, že stěžovatel typicky multipodání nepodává, tudíž to od něj nikdo nemohl očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2022, č. j. 1 As 181/202168). Pokud Nejvyšší správní soud akceptuje několikastránková multipodání obsahující desítky dílčích podání řazených za sebou, tím spíše musí správní orgán akceptovat prosté „dvojpodání,“ které stěžovatel adresoval jedinému správnímu orgánu, který tato dvě řízení právě souběžně vedl. Zdůraznil, že odvolání sám z vlastní iniciativy dne 20. 8. 2021 doplnil a uvedl v něm, že se jedná o doplnění odvolání ze dne 22. 2. 2021. Pokud by usiloval o prekluzi, mohl spoléhat na to, že správní orgán I. stupně odvolání skutečně přehlédl. K tomu dodal, že pokud by se správní orgány skutečně zabývaly žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti tak, jak měly, zjistily by, že dne 22. 2. 2021 obdržel správní orgán I. stupně „dvojpodání“, jehož součástí bylo blanketní odvolání. Nadto byl přesvědčen, že řízení, do kterého adresoval odvolání a současně blanketní odvolání ke zde projednávané věci, měla být spojena ke společnému řízení. Za nepřiléhavý považoval i odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 8 As 55/201526. [7] Namítal také prolomení dispoziční zásady a překvapivost napadeného rozsudku. Z právních předpisů i ustálené judikatury jednoznačně vyplývá, že je povinností žalobce stanovit konkrétní žalobní body, jimiž nastaví referenční rámec přezkumu napadeného rozhodnutí a soud není oprávněn (ani povinen) za žalobce domýšlet námitky ani dotvářet příliš obecné žalobní námitky z vlastní iniciativy. Takový postup soudu by popíral uplatnění dispoziční zásady