8 As 184/2022 — Nejvyšší správní soud

8 As 184/2022- 45 - text  8 As 184/2022-50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: WIC Prague, a. s., se sídlem náměstí Curieových 43/5, Praha 1, zastoupená Mgr. Janou Matiskovou, advokátkou se sídlem V Celnici 1034/6, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2021, čj. MK 22826/2021 OPP, sp. zn. MK-S 3487/2021 OPP, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2022, čj. 11 A 94/2021-54, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2022, čj. 11 A 94/2021-54, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2021, čj. MK 22826/2021 OPP, sp. zn. MKS 3487/2021 OPP, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně Mgr. Jany Matiskové, advokátky. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Rozhodnutím z 18. 2. 2021 odmítl Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „magistrát“) žádost MgA. H. T. (tehdejší radní hlavního města Prahy pro kulturu a památkovou péči, dále jen „žadatelka“) o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“). Konkrétně žadatelka požádala o poskytnutí projektové dokumentace ke stavebnímu projektu „Staroměstská brána“ (rekonstrukce hotelu Fairmont Golden Prague, dříve InterContinental, v Praze a jeho přilehlého okolí), která byla podkladem pro vydání závazného stanoviska orgánu státní památkové péče. [2] Magistrát své rozhodnutí odůvodnil tím, že projektová dokumentace je autorským dílem. Proto se na ni vztahuje výjimka podle § 11 odst. 2 písm. c) informačního zákona. Tato dokumentace by mohla být poskytnuta pouze se souhlasem jejího pořizovatele či vlastníka stavby podle § 168 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). [3] Žadatelka podala proti rozhodnutí magistrátu odvolání. Žalovaný v odvolacím řízení v záhlaví uvedeným rozhodnutím zrušil rozhodnutí magistrátu a podle § 16 odst. 4 informačního zákona mu přikázal informaci poskytnout. Dle žalovaného se v tomto sporu ustanovení § 11 odst. 2 písm. c) informačního zákona aplikovat nemá. Toto ustanovení totiž žalovaný považuje za formální podmínku pro poskytnutí informace. Vedle ní však ještě existuje materiální podmínka zakotvená v ustanovení § 12 informačního zákona. V případě této žádosti musí veřejný zájem na poskytnutí informace převážit nad zájmem soukromým v podobě ochrany duševního vlastnictví. Materiální podmínka pro poskytnutí informace tedy byla splněna. [4] Žadatelka je zároveň tzv. privilegovanou žadatelkou, jelikož o tuto informaci mohla požádat podle ustanovení § 51 odst. 2 písm. c) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Dle tohoto ustanovení může člen zastupitelstva hlavního města Prahy požadovat od zaměstnanců magistrátu informace ve věcech, které souvisejí s výkonem jeho funkce. Takový privilegovaný žadatel si tedy může zvolit, zda o informaci požádá podle informačního anebo podle zvláštního zákona. Povinný subjekt (ten, kdo o žádosti o informaci rozhoduje) pak musí zvolený právní režim respektovat. Jelikož má privilegovaný žadatel právo na širší přístup k informacím, tak povinný subjekt nesmí jeho žádost odmítnout pro důvody stanovené v informačním zákoně, pokud zvláštní zákon naopak takovou žádost připouští. [5] Žalobkyně podle žalobního tvrzení nebyla o tomto řízení údajně vůbec informována. Dozvěděla se o něm až při nahlížení do správního spisu dne 13. 4. 2021. Žalobkyně proto podala proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Městský soud nejprve uvedl, že informační zákon obecně vylučuje aplikaci zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (konkrétně ustanovení § 27 správního řádu o účastenství na řízení). Proces poskytování informací je totiž primárně postaven na neformálnosti. Výjimky z tohoto pravidla, kdy se správní řád naopak užije, zakotvuje ustanovení § 20 odst. 4 písm. a) a b) informačního zákona. Jde o situace, kdy se žádost o informaci odmítá anebo jestliže se jedná o odvolací řízení. Městský soud tedy souhlasil se žalobkyní v tom, že pokud nastane jedna z těchto dvou situací, tak je nutné aplikovat ustanovení § 27 správního řádu, díky kterému se dosud nezúčastněná osoba může stát účastníkem. [6] Městský soud dále ocitoval komentářovou literaturu, dle které ke vzniku účastenství nestačí jakákoliv intenzita dotčení práv dané osoby, nýbrž se musí jednat o dotčení přímé. Nestačí proto nepřímé dotčení práv prostřednictvím právní skutečnosti, která se přímo týká jiné osoby (FIALA, Z. Správní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2020. komentář k § 27). Ačkoliv správní řád stanoví, kdo je účastníkem řízení, tak výše popsanou míru dotčení je nutno dovozovat z hmotněprávních předpisů. Žalobkyně opírá své účastenství o licenční smlouvu s autorem projektové dokumentace. Dle judikatury se účastenství ve správním řízení může dovodit i z dotčení soukromých, nikoliv jen veřejných, subjektivních práv, nicméně toto pravidlo je třeba aplikovat rezervovaně (rozsudek NSS z 8. 10. 2013, čj. 6 As 17/2013-28, bod 22). [7] Judikatura také zná konkrétní příklady, kdy bylo účastenství takto dovozeno, nicméně v těchto případech se jednalo o dotčení vlastnického práva (rozsudky NSS z 18. 4. 2019, čj. 1 Ads 462/2018-33, č. 3884/2019 Sb. anebo z 11. 12. 2015, čj. 5 As 87/2015-22, č. 3662/2016 Sb. NSS). Vlastnické právo nicméně působí erga omnes („vůči všem“), kdežto právo z licenční smlouvy k autorskému dílu působí pouze inter partes („mezi stranami“). Osobní a majetková práva (tj. práva erga omnes) proto nejsou nijak převoditelná. [8] Žalobkyně odvozuje své účastenství od licenční smlouvy, dle které je oprávněna užívat projektovou dokumentaci. Blíže se však nevyjádřila k tomu, jaká její práva byla postupem žalovaného dotčena. Městský soud je přesvědčen, že žalobkyně není na svých právech dotčena přímo, jelikož licenční smlouva jí svěřila pouze výkon majetkových práv, nikoliv majetková práva samotná. Rozhodnutím dle informačního zákona nemůže dojít k dotčení práv vyplývajících ze závazkového vztahu. Oprávnění z této licence budou žalobkyni ve stejném rozsahu a kvalitě náležet i po rozhodnutí dle informačního zákona. Opačný výklad by vedl k neaplikovatelnosti informačního zákona, jelikož žalovaný o licenční smlouvě vědět nemohl. Pokud by tedy městský soud přistoupil k argumentaci, dle které by byl účastníkem řízení o poskytnutí informace každý, kdo má vůči dané informaci nějaký závazkový vztah, tak by takový závěr mohl vést k zásahu do práva žadatelů na informace. Takové poskytování informací by se totiž stalo značně obtížné. Jelikož městský soud dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla účastníkem řízení, tak nepovažoval za nutné se vyjádřit k dalším žalobním námitkám. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [9] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost. V ní se ztotožňuje se závěry městského soudu v tom, že byla oprávněna podat proti rozhodnutí žalovaného žalobu a také, že se v souladu s § 20 odst. 4 písm. b) informačního zákona aplikuje na odvolací řízení a na řízení o odmítnutí žádosti ustanovení § 27 správního řádu. Stěžovatelka však nesouhlasí se závěry městského soudu, že rozhodnutím žalovaného nebyla dotčena na svých právech, a proto ani nemohla být účastníkem odvolacího řízení. Stěžovatelka rovněž namítá nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, jelikož ten se vůbec nezabýval velkou částí žalobních námitek. [10] Městský soud vytknul stěžovatelce, že nerozvedla, jaká její konkrétní práva či povinnosti byla poskytnutím projektové dokumentace dotčena. Přitom stěžovatelka již v žalobě uvedla, že licence k této dokumentaci jí byla udělena jako výhradní a časově neomezená. Stěžovatelka sjednala licenci právě tímto způsobem, aby pouze ona mohla tuto dokumentaci užívat. Zároveň zájem vlastníka stavby, aby projektová dokumentace nebyla volně šířena (např. z důvodu bezpečnosti, zejména zahraničních delegací, které bývají v hotelu ubytovány), je zcela zřejmý. Tento zájem je ostatně reflektován v ustanovení § 168 odst. 2 stavebního zákona, který opravňuje vlastníka stavby rozhodnout, zda chce projektovou dokumentaci zveřejnit. Tento závěr o ochraně zájmů vlastníka stavby přijímá jak komentářová literatura (LACHMANN, M. a kol. Stavební zákon – komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, ISBN 978-80-7400-462-9), tak i judikatura (rozsudek Městského soudu v Praze z 4. 12. 2013, čj. 5 A 241/2011-69). [11] Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěry městského soudu, že dotčení licenčního práva k projektové dokumentaci je méně významné než dotčení vlastnickéh