8 As 271/2023 — Nejvyšší správní soud

8 As 271/2023- 40 - text  8 As 271/2023-43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Mgr. Z. K., zast. Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zast. JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem Vlastina 602/23, Plzeň, proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne 24. 6. 2021, čj. 54/2020510RK/13, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2023, čj. 38 A 9/2021137, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 9. 2020, čj. 470/2020910IPK/14, k žádosti osoby zúčastněné na řízení povolil podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), stavbu „Dálnice D4 Mirotice, rozšíření“ v rozsahu 10 stavebních objektů (v rozhodnutí blíže označených). Rozklad žalobce ministr dopravy zamítl v záhlaví uvedeným rozhodnutím a rozhodnutí žalovaného jím také potvrdil. [2] Rozhodnutí ministra napadl žalobce žalobou. Uvedl, že je vlastníkem nemovitostí - pozemků parc. č. st. XA, parc. č. st. XB (jehož součástí je stavba) a parc. č. XC (vše v k. ú. M.) sousedících se silnicí II/121. Ta má být přestavována v návaznosti na vybudování mimoúrovňové křižovatky Mirotice (jeden z povolených stavebních objektů) a bude na ni převeden veškerý provoz z D4 během části výstavby. Daná silnice má sloužit jako dálniční přivaděč. Povolením stavby dojde ke zvýšení dopravy, emisí hluku, znečištění ovzduší a poškozování žalobcových nemovitostí. Povolení stavby mělo být podmíněno vyřešením kolize převedeného dopravního provozu s nemovitostmi žalobce a omezením negativních vlivů dopravy na ně. Stanoviska EIA i závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje vycházely z vadného posouzení nemovitostí žalobce jako nemovitostí nepožívajících ochrany před hlukem. Jedná se o chráněné vnitřní i venkovní prostory ve smyslu § 30 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Žalobce poukázal též na nerovné zacházení s pozemky zařazenými v územním plánu do stejné plochy (BV). Součástí sporné stavby je v návaznosti na Akustickou studii společnosti Greif - akustika protihluková stěna k ochraně nezastavěného pole, které může být v budoucnu zastavěno, ale žalobcovy nemovitosti chráněny nejsou. Tím byla porušena zásada rovnosti i předvídatelnosti. Vadné je i vypořádání jeho argumentace, podle níž je jeho stavba obklíčena dálnicí D4 a navazujícími stavbami. Žalobce byl v územním řízení s touto námitkou odkázán do stavebního řízení, ve kterém žalovaný tvrdí, že ji měl uplatnit již v územním řízení. Žalovaný měl ve stavebním řízení ověřit účinky budoucího užívání, stanovit podmínky pro užívání a provádění stavby k zabezpečení ochrany veřejných zájmů (např. omezení rychlosti) a stanovit návaznost na jiné podmiňující stavby. [3] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, čj. 38 A 9/2021-91, žalobu zamítl. K tvrzenému nezákonnému posouzení daných nemovitostí (a související námitce nezákonnosti stanoviska EIA) uzavřel, že je měl žalobce uplatnit v územním řízení, a není možné k nim proto přihlédnout. Stavebním povolením z roku 1980, jeho platností i případnými účinky se již soud opakovaně zabýval v jiném řízení (sp. zn. 38 A 3/2020). Také námitky týkající se protihlukových stěn spadají do územního řízení. S ohledem na charakter nemovitostí ani nemohlo dojít k nerovnému zacházení. V otázce posouzení vlivů užívání stavby krajský soud přisvědčil žalovanému, že stavební řízení nebylo vedeno ke komunikaci II/121, přičemž k posouzení dopadů stavby dálnice došlo v procesu EIA a v územních řízeních (včetně posouzení trvalého navýšení intenzity dopravy). Žalovaný dostál povinnostem plynoucím z § 115 odst. 1 stavebního zákona. O konkrétních podmínkách uzavírek či objízdných tras se rozhoduje v řízení podle § 77 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. [4] Tento rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, čj. 8 As 130/2022-60, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Dospěl na základě kasační stížnosti žalobce a jeho námitek týkajících se charakteru jeho nemovitostí k tomu, že úplná koncentrace rozhodování o všech námitkách týkajících se vlivu stavby na životní prostředí do územního řízení není reálně možná. Konkrétní vyústění námitky se z územního řízení může přenést až do řízení stavebního. I s přihlédnutím k § 115 odst. 1 stavebního zákona nelze z povahy věci vyloučit, že by závazná stanoviska či otázka posouzení charakteru nemovitostí neměly ve stavebním řízení své místo. Jestliže krajský soud v tomto ohledu pouze poukázal na nepřípustnost námitek, není s ohledem na okolnosti dané věci takový způsob vypořádání žalobních námitek přezkoumatelný. Ani krajským soudem doplněné odůvodnění „nad rámec“ nepovažoval Nejvyšší správní soud za dostatečné a danou vadu namohl napravit ani odkaz v odůvodnění napadeného rozsudku týkající na jiného řízení vedeného u téhož soudu. S ohledem na charakter shledané vady se Nejvyšší správní soud zbylými kasačními námitkami nezbýval. [5] Krajský soud následně žalobu znovu projednal a rozsudkem označeným v záhlaví ji opět zamítl. Shrnul závěry předchozího kasačního rozsudku a dodal, že řízení přerušil do skončení řízení o přezkumu změn územních rozhodnutí týkajících se též stavby. Upozornil na to, že týž krajský soud v daném řízení především dospěl k závěru, že žalobcovy nemovitosti nejsou chráněnými prostory ve smyslu zákona o veřejném zdraví. Kasační stížnost žalobce proti uvedenému rozsudku pak Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, čj. 4 As 116/2023-44. Za této situace tudíž není důvodná námitka nezákonnosti stanoviska EIA, ani i námitky týkající se nestanovení dostatečných podmínek k ochraně nemovitostí žalobce před hlukem jak v průběhu provádění stavby, tak v důsledku zvýšení intenzity dopravy po dokončení stavby. Stavební povolení se vztahuje k označenému úseku dálnice, nikoli ke komunikaci II/121 vedoucí kolem nemovitostí žalobce. Pro účely posouzení vlivů stavby na životní prostředí postačí posouzení, které proběhlo v rámci územního řízení (v řízení o změně územního rozhodnutí). Zde došlo také k posouzení vlivů stavby v oblasti veřejného zdraví, byly stanoveny podmínky pro přípravu a realizaci stavby a tyto podmínky byly promítnuty do následně vydaných rozhodnutí. Pokud žalobce namítá nutnost ověření účinků budoucího užívání, tato otázka byla v rámci stavebního řízení řešena a vyústila v povinnost ověření navržených protihlukových opatření po zprovoznění stavby s povinností při překročení limitů realizovat dodatečná protihluková opatření. Konkrétní opatření, jako je např. omezení rychlosti v ovlivněném úseku, již nespadají do předmětu stavebního řízení, jedná se o navazující úkony k tomu příslušných správních orgánů (jako např. silniční správní úřad). Krajský soud se neztotožnil ani s námitkami týkajícími se tvrzeného nerovného zacházení s nedůvodnými rozdíly. Pokud žalobce namítá rozdílný přístup ve vztahu k oblasti tzv. Rakovických chalup, jedná o oblast, kde se na rozdíl od objektu žalobce nacházejí objekty rekreace. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení [6] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Namítl, že již v žalobě argumentoval tím, že protihlukové stěny budou chránit nyní nezastavěná pole na sever od Rakovických chalup, zatímco jeho nemovitosti (které již k rekreaci slouží) nikoliv. Je-li důvodem ochrany zastavitelnost dle územního plánu, měla být poskytnuta též jeho (aktuálně zastavěnému) pozemku. Jedná se tedy o porušení zásady rovnosti a předvídatelnosti. Správní orgány v tomto ohledu nedodržely § 2 odst. 4 správního řádu. Krajský soud tuto jeho námitku vypořádal velmi stručně a s jeho hodnocením stěžovatel nesouhlasí. Akustická studie uvádí výpočtové body v dané lokalitě jako chráněné prostory bez zástavby s tím, že s jejich ochranou se počítá z důvodu, že jsou v územním plánu vymezeny jako zastavitelné, nikoliv proto, že by se tam nacházely stavby pro rekreaci. Plochy, v nichž se nacházejí nemovitosti stěžovatele, jsou se stejným funkčním využitím, jako chráněná pole. Důvod nechránění těchto nemovitostí je proto diskriminační. Napadený rozsudek je v tomto ohledu též nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť se nevypořádává se se skutečností, že jsou chráněny plochy bez jakékoliv zástavby. [7] Stěžovatel též namítá nutnost posouzení účinků užívání stavby, a t