9 Afs 208/2022 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 208/2022- 60 - text  9 Afs 208/2022 - 63 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: P. J., zast. JUDr. Otto Hradilem, advokátem se sídlem Olomoucká 226, Uničov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2021, č. j. 20403/21/520010422700519, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 9. 2022, č. j. 60 Af 25/2021179, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce, který je osobou samostatně výdělečně činnou (dále jen „OSVČ“), uplatnil u Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) dne 15. 4. 2020 a 13. 5. 2020 nároky na kompenzační bonusy podle zákona č. 159/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti s krizovými opatřeními v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV2, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o kompenzačním bonusu“), a to za první bonusové období (od 13. 3. 2020 do 30. 4. 2020) ve výši 25 000 Kč a za druhé bonusové období (od 1. 5. 2020 do 8. 6. 2020) ve výši 19 500 Kč. Oba kompenzační bonusy správce daně žalobci v požadovaných částkách vyplatil. [2] Následně ale dospěl správce daně k závěru, že žalobce nemohl být subjektem kompenzačního bonusu, jelikož byl v rozhodných bonusových obdobích současně jako zaměstnanec účasten nemocenského pojištění (viz § 2 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu, účinného od 15. 4. 2020 do 7. 5. 2020, a § 2 odst. 1 stejného zákona, účinného od 8. 5. 2020 do 2. 6. 2020). Proto správce daně žalobce vyzval, aby neoprávněně čerpané kompenzační bonusy vrátil, což tento neučinil. Dodatečnými platebními výměry ze dne 4. 12. 2020, č. j. 2049687/20/310162562803537 a č. j. 2049692/20/310162562803537, proto správce daně podle § 8 odst. 3 zákona o kompenzačním bonusu doměřil žalobci daň ve výši čerpaných kompenzačních bonusů. Žalobce se proti dodatečným platebním výměrům odvolal, žalovaný však výše napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a oba dodatečné platební výměry potvrdil. [3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil správní žalobou. V žalobě zdůraznil povinnost interpretace a aplikace zákonů ústavně konformním způsobem a také pochybnost o vhodnosti využití kompenzačního bonusu. Žalobce dále namítal, že žalovaný nereagoval na odvolací námitku týkající se interpretace vymezení subjektu kompenzačního bonusu dle § 2 zákona o kompenzačním bonusu, že toto vymezení je diskriminačně selektivní a že zde byla pochybnost o doručení dodatečných platebních výměrů zástupci žalobce. Žalobce v navazujících podáních navrhl krajskému soudu, aby přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 2 odst. 1, věty druhé, písm. a) a b) zákona o kompenzačním bonusu pro rozpor s čl. 37 odst. 3 nebo čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to postupem dle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). [4] Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť žalobce nenaplnil definiční znaky subjektu kompenzačního bonusu uvedené v § 2 odst. 1 a 2 zákona o kompenzačním bonusu. Subjektem měla být osoba, která byla ke dni 12. 3. 2020 OSVČ podle zákona upravujícího důchodové pojištění. Vedle výkonu samostatné výdělečné činnosti (hlavní nebo vedlejší) nesměla tato osoba vykonávat zaměstnání zakládající účast na nemocenském pojištění. Krajský soud shrnul, že žalobce sice naplnil pozitivní podmínku, jelikož byl OSVČ, na druhou stranu byl zaměstnán jako kontrolor jakosti a v období čerpání kompenzačního bonusu pobíral dávky nemocenského pojištění z titulu pracovní neschopnosti. Tuto skutečnost žádný z účastníků nerozporoval. Správce daně tak správně uložil žalobci povinnost jemu vyplacené kompenzační bonusy vrátit. [5] Žalobce dle krajského soudu správní žalobu využil především jako prostor pro polemiku s vhodností zákonodárcem zvolené právní úpravy (…) a její obecnou spravedlivostí, spíše než jako prostor k uplatnění výtek vůči postupu orgánů finanční správy. Krajský soud shledal, že mu nepřísluší hodnotit vhodnost a spravedlivost právní úpravy a za tyto nese zákonodárce svoji politickou odpovědnost. Dále shledal námitku protiústavnosti právní úpravy nedůvodnou, jelikož namítané články Listiny nesouvisely s projednávanou věcí. [6] K námitce diskriminační povahy kompenzačního bonusu krajský soud uvedl, že tento nebyl důsledkem povinnosti státu jednat za účelem ochrany v oblasti sociálních práv dle čl. 30 Listiny. Krajský soud kompenzační bonus označil za tzv. dobrodiní, které mělo zmírnit dopady celosvětové pandemie na omezenou podnikatelskou činnost. Námitky týkající se nevypořádání odvolacích námitek a doručení dodatečných platebních výměrů shledal též nedůvodnými. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), na základě které požaduje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [8] Úvodem stěžovatel podrobně popisuje dosavadní průběh řízení. Následně vymezuje podstatu kasační stížnosti, a to otázku, zda je § 2 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu v souladu s ústavní pořádkem České republiky, tj. zda je „nutné toto zákonné ustanovení novelizovat dle návrhu stěžovatele – větu druhou a za středníkem písm. a) a písm. b), přičemž písm. c) zůstává a spojuje se s větou první.“ [9] Stěžovatel nesouhlasí s interpretací smyslu a účelu zákona o kompenzačním bonusu a kompenzačního bonusu jako takového. Zákon o kompenzačním bonusu byl přijat v souvislosti s nouzovým stavem vyhlášeným dle ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ústavní zákon o bezpečnosti ČR“). Stát má dle § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „krizový zákon“), povinnost nahradit škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními. Z druhého odstavce § 36 krizového zákona vyplývá, že náhrada škody se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody. V případě kompenzačního bonusu tedy nešlo o dobrodiní, ale o povinnost státu nahradit škodu. Přetrvává pochybnost o správnosti využívat k reparaci škody vzniklé opatřeními vlády České republiky v souvislosti s pandemií COVID19 instrument kompenzačního bonusu jako daňové vratky. Stěžovatel odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, č. j. 14 A 41/2020111, bod 24., ve kterém městský soud zjistil, že exekutivní opatření Ministerstva zdravotnictví ČR nebyla přijímána na základě krizového zákona, ale na základě zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Tím se snížila právní jistota ohledně náhrady škody, jelikož zákon o ochraně veřejného zdraví nestanoví povinnost státu k náhradě škody. [10] Na základě výše uvedeného je vymezení subjektu kompenzačního bonusu dle § 2 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu v rozporu s ústavním pořádkem ČR, neboť je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny, je diskriminačně selektivní a je třeba provést test ústavnosti legislativní úpravy. Závěry krajského soudu o tom, že vymezení subjektu kompenzačního bonusu není v rozporu s ústavním pořádkem a že bylo vhodné zvolit daňový řád jako procesní předpis, stěžovatel považuje za obsoletní. Zákon o kompenzačním bonusu byl přijat z nouze ctnost. Napadený rozsudek je nezákonný dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [11] Nad rámec stěžovatel brojil proti názoru krajského soudu, že soudům nepřísluší v obecné rovině hodnotit postup zákonodárce, k čemuž obecně odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 6. 2018, č. j. 65 A 57/201819, rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2020, č. j. 2 Ads 267/201826, a nález ÚS ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/2019. [12] Krajský soud se dle stěžovatele nevypořádal a nerozhodl o jeho návrhu na přerušení řízení dle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za účelem podání návrhu na zrušení § 2 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu k Ústavnímu soudu. O takovém návrhu se rozhoduje usnesením dle § 167 o. s. ř., v souladu s § 114 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spolu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Dále se krajský soud nevyjádřil k návrhu stěžovatele aplikovat a interpretovat zákon o kompenzačn