9 As 29/2024 — Nejvyšší správní soud

9 As 29/2024- 65 - text  9 As 29/2024 - 69 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: Klatovské štěrkopísky, s.r.o., se sídlem Plzeňská 61, Plzeň, zast. Mgr. Jaromírem Kalužíkem, LL.M., advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem Kozí 748/4, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2023, č. j. SBS 16858/2023, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) město Janovice nad Úhlavou, se sídlem Harantova 132, Janovice nad Úhlavou, II) město Nýrsko, se sídlem Náměstí 122, Nýrsko, obě zast. JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem Převrátilská 330/15, Tábor, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2023, č. j. 55 A 48/2023111, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně se v řízení před Krajským soudem v Plzni (dále též „krajský soud“) domáhala zrušení v pořadí již druhého rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2023, č. j. SBS 16858/2023, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti usnesení Obvodního báňského úřadu pro území krajů Plzeňského a Jihočeského (dále jen „OBÚ“) ze dne 15. 12. 2022, č. j. SBS 22783/2017/OBÚ06/39 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím OBÚ bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), zastaveno řízení o žádosti žalobkyně ve věci stanovení dobývacího prostoru Bystřice nad Úhlavou. Původní správní rozhodnutí (rozhodnutí OBÚ ze dne 18. 4. 2019, č. j. SBS 22783/2017/OBÚ06/29, a rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2019, č. j. SBS 19808/2019/ČBÚ21), byla zrušena rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2020, č. j. 59 A 12/2019134. V tomto rozsudku krajský soud konstatoval, že správní orgány pochybily, když se ve svých rozhodnutích nezabývaly některými otázkami a námitkami s odůvodněním, že je přezkoumají až v řízení o povolení hornické činnosti. Dovodil, že rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru podle § 27 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „horní zákon“), je rozhodnutím o změně využití území, které je v souladu s § 77 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), pokládáno za rozhodnutí o změně využití území, tedy za jeden z druhů územního rozhodnutí, a proto je na ně třeba přiměřeně aplikovat ustanovení stavebního zákona upravující územní řízení. Krajský soud proto dospěl k závěru, že již v řízení o stanovení dobývacího prostoru by: a) měla být dle § 90 odst. 1 písm. b) stavebního zákona vyřešena otázka dopravního napojení dobývacího prostoru na stávající pozemní komunikaci; b) měl být doložen souhlas orgánu ochrany zemědělského půdního fondu s odnětím zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu dle § 9 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (dále jen „zákon o ZPF“); a c) mělo být doloženo rozhodnutí orgánu ochrany přírody o výjimce ze zákazů u zvláště chráněných živočichů dle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“). [2] Kasační stížnosti nynější žalobkyně (v onom minulém soudním řízení osoby zúčastněné na řízení) a žalovaného proti rozsudku krajského soudu ze dne 7. 1. 2020 zamítl Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 4 As 116/202099. V něm potvrdil názor krajského soudu, že rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je rozhodnutím o změně využití území podle stavebního zákona, na který se přiměřeně aplikují ustanovení stavebního zákona o územním řízení. NSS se rovněž ztotožnil s názorem krajského soudu ohledně konkrétních požadavků, které musí žadatel v řízení o stanovení dobývacího prostoru splnit. [3] Jelikož žalobkyně následně tyto požadavky v dalším řízení před OBÚ nesplnila, OBÚ řízení o stanovení dobývacího prostoru rozhodnutím ze dne 15. 12. 2022 zastavil a jeho rozhodnutí potvrdil žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 6. 2023, což žalobkyně napadla žalobou ke krajskému soudu. [4] Krajský soud v nyní napadeném rozsudku ze dne 28. 11. 2023 konstatoval, že žalobkyně pouze polemizuje s výkladem, který učinil ve svém předchozím rozsudku a který potvrdil i NSS, tedy, že řízení o stanovení dobývacího prostoru je územním řízením. Krajský soud proto rozsáhle citoval z rozsudku NSS č. j. 4 As 116/202099 a konstatoval, že správní orgány správně aplikovaly jeho závazný právní názor a naopak žalobkyně nedostála svým povinnostem, když nedodala potřebné dokumenty o dopravním napojení, souhlas orgánu ochrany ZPF s odnětím zemědělské půdy ze ZPF a rozhodnutí orgánu ochrany přírody o výjimce ze zákazů u zvláště chráněných živočichů. Krajský soud neshledal žádný důvod, proč by se měl od svého předchozího názoru odklonit, a proto žalobu zamítl. [5] Závěrem krajský soud uzavřel, že zákonem č. 152/2023 Sb. sice došlo s účinností od 1. 7. 2023 ke změně § 27 odst. 6 horního zákona, resp. vypuštění textu, že stanovení a změna dobývacího prostoru je i rozhodnutím o změně využití území v rozsahu jeho vymezení na povrchu. Nedošlo však ke změně stavebního zákona, který stále obsahuje § 80 odst. 2 písm. b), podle kterého stanovení dobývacího prostoru vyžaduje rozhodnutí o změně využití území, které je dle § 77 písm. b) stavebního zákona územním rozhodnutí. Provedená změna horního zákona tak nemá žádný vliv na závěry učiněné soudy v předchozích rozsudcích. Pokud jde o vypuštění obdoby § 80 odst. 2 písm. b) z nového stavebního zákona, ta nabyde účinnosti teprve s účinností zákona č. 283/2021 Sb., a to 1. 1. 2024. Ani tato změna však nebude mít sama o sobě vliv na správnost dosavadních závěrů soudů. Stále bude platit § 28 odst. 6, 7 a 8 horního zákona, tudíž povaha řízení o stanovení dobývacího prostoru zůstane stejná jako dosud. II. Obsah kasační stížnosti žalobkyně a vyjádření k ní [6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu podřazeného pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatelka stále nesouhlasí s tím, jak soud posoudil otázku aplikace stavebního zákona, zákona o ochraně ZPF a ZOPK na řízení o stanovení dobývacího prostoru podle § 27 horního zákona. Je si vědoma toho, že v řadě svých námitek oponuje nejen názoru krajského soudu, nýbrž i závěrům NSS, které vyplývají z rozsudku č. j. 4 As 116/202099. Přesto je stále přesvědčena o nesprávnosti zaujatého výkladu, jeho vnitřní rozpornosti a rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 241/99. Stěžovatelka se domnívá, že k nápravě nastalé situace by mohlo posloužit předložení věci rozšířenému senátu NSS. [8] Výklad přijatý krajským soudem i NSS je podle stěžovatelky nesprávný z několika důvodů. Předně v rozporu se zákonem dovozuje, že řízení o stanovení dobývacího prostoru je územním řízením a dané rozhodnutí má být dle tohoto výkladu územním rozhodnutím. Dále výklad v rozporu se zákonem dovozuje, že v řízení o stanovení dobývacího prostoru mají být posuzovány konkrétně uvedené vlivy a chráněné zájmy, přestože stanovení dobývacího prostoru ze své podstaty není způsobilé dané vlivy způsobit a uvedené zájmy ohrozit či se jich dotknout. A kromě toho výklad ignoruje standardní výkladová pravidla právních předpisů, zejména logický a systematický, ignoruje také základní interpretační vodítka v podobě důvodových zpráv. [9] Podle stěžovatelčina názoru se na řízení o stanovení dobývacího území nemají aplikovat ustanovení stavebního zákona, neboť řízení o stanovení dobývacího prostoru je řízením sui generis, upraveným horním zákonem. Procesní a hmotněprávní úprava horního zákona je komplexní, k použití stavebního zákona tak nedojde. Pokud bylo podle § 27 odst. 6 horního zákona rozhodnutí o stanovení dobývacího území rozhodnutím o změně využití území, bylo tomu tak proto, aby toto rozhodnutí mělo status územního rozhodnutí, ačkoliv bylo vydáno podle jiného zákona. Městský soud v Praze dospěl v rozsudku ze dne 4. 6. 2013, č. j. 7 Ca 209/2009122, k témuž závěru. Stanovení dobývacího prostoru je prostým administrativním aktem. Ostatně obdobný závěr zaujal Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 241/99, ve kterém uznal, že obec nemusela být účastníkem řízení o stanovení dobývacího území, neboť k zásahu do jejích práv může dojít až v řízení o povolení hornické činnosti. [10] Kromě toho soudy „přiměřenou aplikaci“ stavebního zákona vyložily spíše jako aplikaci úplnou s plným uplatněním všech ustanovení týkajících se územního řízení a územního rozhodnutí. V důsledku tohoto extenzivního výk