1 Azs 111/2025 – Nejvyšší správní soud

1 Azs 111/2025- 34 - text  1 Azs 111/2025 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Tomáše Kocourka v právní věci žalobkyně: N. S., proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 6. 2024, č. j. MV746206/SO2024, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2025, č. j. 2 A 31/2024  22, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval obecnou povinností správního orgánu zohledňovat judikaturu kasačního soudu ve své rozhodovací činnosti. Zároveň se věnoval tomu, zda žalovaná může bez dalšího odmítnout udělit dočasnou ochranu v České republice žalobkyni, která ji již měla přiznanou v Německu, s poukazem na to, že nesplňuje některou z podmínek pro udělení víza [§ 56 odst. 1 písm. l) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců), aplikovaného na základě § 4 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“)]. [2] Žalobkyně požádala o udělení dočasné ochrany v České republice. Ministerstvo vnitra žádosti nevyhovělo s odkazem na pobytové oprávnění, které bylo žalobkyni uděleno v Německu. Následně žalobkyně podala žádost o nové posouzení důvodů neudělení, ve které prohlásila, že v jiném členském státě není držitelkou víza, povolení k pobytu, ani nežádala o dočasnou ochranu. Žalovaná ovšem zjistila, že pobytové oprávnění udělené v Německu stále platí. Proto ji povolení k pobytu s odkazem na § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců, aplikovaného v souladu s § 4 odst. 1 Lex Ukrajina, napadeným rozhodnutím neudělila. [3] Napadeným rozsudkem městský soud žalobkyni vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. S odkazem na nedávnou judikaturu kasačního soudu (rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024  42, č. 4682/2025 Sb. NSS) uzavřel, že žalovaná správně přijala žádost žalobkyně k věcnému posouzení. V jeho průběhu ovšem měla žalobkyni poučit o tom, že její žádosti není možné vyhovět, dokud je platné rozhodnutí vydané v Německu (bod 27 napadeného rozsudku). V návaznosti na odpovědi na otázku, zda by i nadále na podané žádosti trvala, má žalovaná zjistit, zda udělením dočasné ochrany v České republice automaticky zaniká oprávnění k pobytu v Německu. Pokud ne, musí vyzvat žalobkyni k tomu, aby sama pobytové oprávnění v Německu ukončila (bod 33 napadeného rozsudku). II. Obsah kasační stížnosti [4] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [5] Stěžovatelka předně uvádí, že kasační stížnost je přijatelná. Ačkoliv jí je známa nedávná judikatura kasačního soudu, domnívá se, že kromě konkrétních rozsudků neexistuje žádný právní základ pro obdobný postup ve věcech, v nichž soudní rozhodnutí doposud nebylo vydáno. Pokud by sama postupovala tak, jak vyžaduje judikatura kasačního soudu, postupovala by v rozporu s Ústavou. Nadto jí není zřejmé, na základě jakého zákona jsou pro ni rozsudky vydané v jiných řízeních – a navíc s jiným žalovaným – závazné, jelikož rozhodnutí kasačního soudu nemají povahu precedentů. [6] Dále stěžovatelka poukázala na to, že závazný pokyn městského soudu je v rozporu se zákonem, a představuje tak soudcovské dotváření práva contra legem. Dotváření práva soudy je přípustné pouze v případě některých mezer v právu. Nicméně unijní právo takovou mezeru neobsahuje a možnost sekundárního pohybu v rámci členských států držitelům dočasné ochrany nepřiznává. Následně stěžovatelka obsáhle rozporuje související závěry kasačního soudu. Stěžovatelka má za to, že unijní právo neobsahuje bezpodmínečnou možnost držitelů dočasné ochrany na přesun do jimi zvoleného státu. V tomto ohledu dává unijní právo pouze prostor členským státům takovou možnost zakotvit. Český zákonodárce tak ovšem neučinil. [7] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [8] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Jedná se však současně o věc, v níž před městským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně. V souladu s § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) je proto nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a je přijatelná. O přijatelnou kasační stížnost může jít, pokud (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; nebo (4) by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39, č. 933/2006 Sb. NSS). [9] V projednávané kasační stížnosti je dán přesah vlastních zájmů stěžovatelky spočívající v potřebě zodpovědět dosud neřešenou otázku, a to, zda lze bez dalšího neudělit povolení k pobytu podle § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců žadatelce o dočasnou ochranu z důvodu, že jí ochranu již poskytuje jiný členský stát. Zároveň je namístě vyjasnit obecnější aplikovatelnost závěrů předchozí judikatury kasačního soudu (zejména rozsudku NSS č. j. 1 Azs 174/2024  24), kterou stěžovatelka rozporuje a jejíž implementace podle veřejně dostupných informací činí správním orgánům problémy (viz Sládeková, S. Komplikace ukrajinských uprchlíků pokračují a ministerstvo ignoruje judikaturu NSS. Právo21. 21. 4. 2025. Dostupné z: https://pravo21.cz/pravo/komplikaceukrajinskychuprchlikupokracujiaministerstvoignorujejudikaturunss). Kasační stížnost tedy je přijatelná. [10] Kasační soud proto přezkoumal rozsudek městského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná. III.a K povinnosti správního orgánu respektovat judikaturu Nejvyššího správního soudu v podobných případech [11] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že pro postup v řízení, který vyplývá z předchozí judikatury kasačního soudu (zejména rozsudek č. j. 1 Azs 174/2024  42), není dán dostatečný zákonný podklad. Domnívá se, že postup, k němuž jí na základě předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu nyní zavázal městský soud, je výsledkem soudcovského dotváření práva a je nezákonný. Námitka není důvodná. [12] Mezi základní atributy právního státu a zásad spravedlivého procesu náleží i principy legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování. Prakticky jsou tyto principy naplňovány v požadavku, aby soudy rozhodovaly v obdobných případech vždy stejně (usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007  56, č. 1723/2008 Sb. NSS). Případné odlišnosti musejí soudy racionálně vysvětlit buď na základě zjištěného skutkového stavu, nebo tzv. judikaturním odklonem, pro který však zpravidla existují formalizovaná pravidla a zvláštní soudní tělesa (například předložení věci rozšířenému senátu). Obdobná zásada rozhodování skutkově shodných případů bez nedůvodných rozdílů ostatně platí i pro správní orgány (§ 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). [13] Závaznost kasačních názorů správních soudů v konkrétních věcech vyplývá z § 78 odst. 5 s. ř. s. a je vedena zájmem na efektivním fungování soudnictví a předcházení opakovanému přehodnocování již zodpovězených otázek (usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 2. 2022, č. j. 1 Azs 16/2021  50, č. 4321/2022 Sb. NSS, bod 36). [14] To ovšem není jediná závaznost, kterou rozsudky správních soudů vykazují. Senáty Nejvyššího správního soudu jsou totiž vázány také dříve vyjádřeným právním názorem ve svých jiných rozhodnutích. Pokud se totiž od něj chtějí odchýlit, musí v souladu s § 17 odst. 1 s. ř. s. věc předložit rozšířenému senátu. Neučiníli to a samy rozhodnou v rozporu s existujícím právním názorem, poruší nejen § 17 odst. 1 s. ř. s. ale i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (např. nález ÚS ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1882/072; či nověji ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 3755/17, bod 29). Tato povinnost platí i pro tzv. implicitní závěry kasačního soudu (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 23. 2. 2022, č. j. 4 As 65/2018  85, č. 4