10 Afs 149/2025 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 149/2025- 70 - text  10 Afs 149/2025 - 73 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: M. W., zastoupen advokátkou Mgr. Alenou Kuhnovou, Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2025, čj. 5644/25/5100-41453-713504, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2025, čj. 30 Af 9/2025-57, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Vymezení věci [1] Žalobce je ode dne 11. 3. 2024 evidován v registru silničních vozidel jako vlastník a provozovatel vozidla Mercedes Benz C 220 D 4MATIC. Do té doby byla jako vlastník vozidla evidována společnost MONETA Auto, s.r.o., a jako jeho provozovatel společnost J.D.J. s.r.o. (daňový dlužník). [2] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (správce daně) zahájil exekučním příkazem na prodej movitých věcí ze dne 6. 6. 2024 daňovou exekuci proti daňovému dlužníkovi. Ten měl nabýt vozidlo do vlastnictví od společnosti MONETA a následně jej převést do vlastnictví žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2019. Správce daně však shledal převod vozidla na žalobce neúčinným a vozidlo tak pojal dne 25. 6. 2024 do soupisu věcí určených k prodeji v daňové exekuci. [3] Žalobce podal dne 10. 7. 2024 návrh na vyloučení vozidla z daňové exekuce. Správce daně návrhu nevyhověl. Žalobce se dále bránil odvoláním, které žalovaný zamítl. Proti rozhodnutí o odvolání podal žalobce žalobu ke krajskému soudu, jenž ji taktéž zamítl. 2. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného [4] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Uvedl, že krajský soud pochybil v posouzení otázky vzniku a existence vlastnického práva stěžovatele k vozidlu. Stěžovatel byl v dobré víře o tom, že daňový dlužník jako prodávající je vlastníkem vozidla. Krajský soud poukázal na to, že zápis stěžovatele jako vlastníka do registru vozidel byl proveden až dne 11. 3. 2024, ačkoli z toho nelze učinit žádné závěry ohledně dobré víry stěžovatele v okamžiku uzavření kupní smlouvy. Krajský soud nepřihlédl ke všem okolnostem. Stěžovatel byl v kupní smlouvě ujištěn, že daňový dlužník je vlastníkem vozidla. V době, kdy stěžovatel vozidlo nabyl, byl krátkou dobu zletilý a měl krátce řidičské oprávnění. V úředních věcech se příliš nevyznal, neměl žádný důvod se domnívat, že by mu byla prodávána (subjektem, za nějž jednal jeho otec) věc, u níž by vlastnické právo mělo být sporné. Byl informován o toliko formálním zápisu společnosti MONETA v dokladech. Jinou míru opatrnosti lze předpokládat u kupní smlouvy uzavírané subjekty, za něž jednají osoby blízké. Stěžovatel převzal vozidlo včetně jeho příslušenství, což pro něj bylo dostatečnou zárukou, že na něj přejde vlastnické právo. [5] Podle krajského soudu mělo dobrou víru stěžovatele narušit to, že mu nebyl předán tzv. velký technický průkaz a že v tzv. malém technickém průkazu nebyl jako vlastník vozidla uveden daňový dlužník. Uvedený závěr krajský soud učinil, aniž žalovaný nebo krajský soud vedli jakékoliv dokazování ohledně předání velkého technického průkazu. Posouzení tak nemá oporu v provedeném dokazování. Dobrá víra stěžovatele nebyla zpochybněna ani po uzavření kupní smlouvy, neboť vozidlo nerušeně užíval a nikdo jeho vlastnické právo nezpochybňoval. Stěžovatel hradil opravy a zajišťoval pravidelné kontroly STK. Tyto skutečnosti nebyly předmětem dokazování, ač o ně krajský soud opírá své odůvodnění. [6] Krajský soud sice dovodil, že zápisem v registru vozidel vlastnické právo nevzniká, přesto v rozporu s touto úvahou následně dovodil, že takový zápis měl vyvolat u stěžovatele pochybnosti o tvrzeních daňového subjektu stran jeho vlastnického práva k vozidlu. Závěry krajského soudu jsou ve vzájemném rozporu. Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. [7] Kupní smlouva byla platně uzavřena a vyvolává věcněprávní účinky. Při zápisu stěžovatele jako vlastníka do registru vozidel dne 11. 3. 2024 tedy nešlo o právní jednání daňového dlužníka týkající se majetku, a proto nebyla naplněna hypotéza § 180 odst. 6 daňového řádu. [8] Krajský soud neúplně a nepřesvědčivě posoudil splnění všech zákonných podmínek pro vydržení vlastnického práva. Také proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Stěžovatel byl přitom v dobré víře a stal se vlastníkem vozidla v důsledku plynutí času a nepřerušené poctivé držby vozidla ke dni 2. 7. 2022 (jestliže se jím nestal uzavřením kupní smlouvy). Opět by platilo, že právní jednání dne 11. 3. 2024 se netýkalo majetku daňového dlužníka. [9] V řízení před daňovými orgány a krajským soudem nebylo prokázáno, že daňový dlužník splatil své závazky z úvěrové smlouvy dne 14. 2. 2024. Jediným podkladem v tomto ohledu byla dvě vyjádření společnosti MONETA na výzvu žalovaného, která jsou však jen reprodukcí subjektivního náhledu této společnosti. Stěžovatel navrhoval důkaz výpisem z účtu společnosti MONETA. Vyjádření společnosti MONETA nejsou důkazními prostředky způsobilými prokázat stěžovatelem zpochybňovanou skutečnost o splacení úvěru daňovým dlužníkem. Krajský soud chybu v dokazování nenapravil. [10] Daňové orgány pochybily, jestliže sepsaly vozidlo do soupisu majetku daňového dlužníka. Ten totiž v době po učinění výzvy k prohlášení o majetku neučinil žádné právní jednání, které by mohlo být vůči daňovým orgánům neúčinné. Krajský soud nesprávně vyložil § 180 odst. 6 daňového řádu. Stěžovatel navrhl, aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se názorem krajského soudu. Stěžovatel sice s daňovým dlužníkem uzavřel platnou kupní smlouvu, pro nastolení jejích věcněprávních účinků by však bylo nutné splnit další podmínky nabytí vlastnického práva od neoprávněného. V řízení bylo zjištěno vícero skutečností, které zpochybňují dobrou víru stěžovatele. Krajský soud nepochybil při dokazování ohledně velkého technického průkazu. Správce daně postupoval v souladu se zákonem, jestliže si od společnosti MONETA vyžádal dokumenty, jež byly nezbytné pro správu daní. Z nich byly zjištěny všechny potřebné informace. Stěžovatel nepředložil žádný důkaz, jenž by zpochybnil splacení úvěru či věrohodnost důkazních prostředků. Napadený rozsudek je přezkoumatelný. Daňový dlužník znovu nabyl vlastnické právo až po zániku zajišťovacího práva. Od toho dne byl oprávněn vlastnické právo převést, ale takový převod by byl vůči správci daně neúčinný. Žalovaný navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl. 3. Právní hodnocení [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] NSS se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Podle stěžovatele je odůvodnění napadeného rozsudku vnitřně rozporné, neboť krajský soud sice dovodil, že zápis v registru vozidel neprokazuje vlastnické právo, zároveň však měl u stěžovatele vyvolat o vlastnickém právu pochybnost. NSS s názorem stěžovatele nesouhlasí. Krajský soud stěžovateli přitakal, že registr silničních vozidel není veřejným seznamem zakládajícím (resp. prokazujícím) vlastnictví k vozidlu. Zároveň uvedl, že z jiných okolností mohou vyvstat pochybnosti o vlastnickém právu převodce, což platí tím spíše, není-li převodce (prodávající) uveden v technickém průkazu či registru vozidel jako vlastník vozidla (viz zejm. bod 41 napadeného rozsudku). Jinak řečeno, podle krajského soudu může údaj v registru vozidel přispět k pochybnostem o existenci vlastnického práva, což mělo za daných okolností stěžovatele vést k dalšímu ověřování (viz bod 42 napadeného rozsudku). Takový názor je logický a vnitřně konzistentní. [14] Stěžovatel rovněž namítl nedostatečné zdůvodnění splnění všech podmínek pro vydržení vlastnického práva. Ani v tom se NSS se stěžovatelem neztotožňuje. Krajský soud se v bodech 36-44 napadeného rozsudku zabýval tím, zda byl stěžovatel v dobré víře ve vztahu k nabytí vlastnického práva k vozidlu. Dospěl k závěru, že domněnka jeho dobré víry byla vyvrácena. Následně odkázal na § 992 občanského zákoníku a uzavřel, že vzhledem k nedostatku dobré víry nemohlo být vlastnické právo k vozidlu stěžovatelem vydrženo. Názor krajského soudu je podle NSS jasný a přezkoumatelný. K věcnému posouzení dobré víry se NSS vyjadřuje níže. [15] NSS uzavírá, že žádná z dílčích námitek nepřezkoumatelnosti není důvodná. [16] Stěžovatel dále namítl nesprávné posouzení otázky dobré víry, resp. existence svého vlastnického práva k vozidlu. S tím spojuje též námitku, že závěry učiněné ve věci nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel v kasační stížnosti polemizuje se zjištěným skutkovým stavem a s posouzením daňových orgánů a krajského soudu. Jeho argumentace však spočívá spíše v subjektivním pohledu na existenci jeho dobré víry. NSS nesouhlasí s tím, že