10 As 207/2025 — Nejvyšší správní soud

10 As 207/2025- 62 - text  10 As 207/2025 - 64 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: Ing. N. Z., zastoupena advokátem Mgr. Tomášem Kubíčkem, Na zábradlí 205/1, Praha, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2025, čj. 3 A 86/202582, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Žalobkyně se domáhala ochrany před nezákonným zásahem, který spatřovala v tom, že žalovaný umístil při vjezdu na přemostění přes Zátišský potok kamenné překážky a vývěsku s oznámením: „ZÁKAZ VJEZDU A STÁNÍ MOTOROVÝMI VOZIDLY – LESNÍ POZEMKY A MOSTEK VE ŠPATNÉM TECHNICKÉM STAVU. Tento zákaz zde umisťujeme jako vlastník pozemků p. č. 904/1, 904/3, 1076/1, všechny k. ú. Hodkovičky a mostku přes Zátišský potok, a to v souvislosti s upozorněním ÚMČ Praha 4, odboru stavebního, č. j. P4/449134/23/OST/MAJR. Upozorňujeme, že pozemky 904/1 a 904/3, oba k. ú. Hodkovičky jsou lesními pozemky, na které je dle § 20, odstavce 1, písmena g) zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon, ve znění pozdějších předpisů, zakázáno vjíždět a stát motorovými vozidly. Vlastník předmětných pozemků a mostku: Hlavní město Praha, zastoupené odborem ochrany prostředí MHMP, Jungmannova 35/29, 110 00 Praha 1.“ [2] Městský soud žalobu shora označeným usnesením odmítl. Podle něj totiž žalovaný umístil blokaci přístupu na mostek při výkonu svého vlastnického práva. Proto se nemohlo jednat o zásah správního orgánu ve smyslu § 82 s. ř. s. Nadto se lze ochrany domáhat jinými prostředky, což by byl další důvod pro odmítnutí žaloby (§ 85 s. ř. s.). 2. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného [3] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla usnesení městského soudu kasační stížností. Uvedla, že městský soud nesprávně posoudil povahu zásahu. Mostek jako součást účelové komunikace nemohl být svévolně uzavřen s odkazem na § 20 zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon. Městský soud tuto nesprávnost převzal a nepřezkoumal. Postup žalovaného má všechny znaky vrchnostenského aktu. Umístění blokace na komunikaci není dovoleno ani soukromému vlastníku, natož orgánu veřejné moci. O vrchnostenském charakteru svědčí i vyřízení petice žalovaným a odkaz na lesní zákon. Městský soud „neprověřil elementární předpoklady vlastnických aktů v rámci veřejnoprávní korporace“ a v důsledku nesprávně posoudil povahu zásahu. Odkaz na rozsudek NSS ze dne 21. 11. 2017, čj. 7 As 155/2015160, č. 3687/2018 Sb. NSS, není přiléhavý. Stěžovatelka popisuje historii jednání žalovaného a jeho odboru ochrany prostředí (OCP), který podle ní nemá právní subjektivitu ani pověření k jednání ve věci blokace mostku. Žalovaný nejednal s náležitou péčí. Blokace je účelová. [4] Stěžovatelka se domnívá, že neexistují jiné účinné prostředky ochrany před nezákonným zásahem. Řízení podle § 29 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, které se zahajuje z moci úřední, by znamenalo pouze prodloužení stávajícího stavu a hrozbu další újmy stěžovatelce. Nečinnost silničního správního úřadu nemůže jít k tíži stěžovatelce. Mezi odbory žalovaného i Ministerstvem dopravy je systémový střet zájmů. Mostek byl desítky let užíván stěžovatelkou i jinými osobami k zajištění nezbytného přístupu k pozemkům. Blokace tak představuje zásah do práv stěžovatelky i veřejného zájmu na zachování přístupu k území. Městský soud si nebyl vědom povahy veřejně přístupné účelové komunikace a skutečnosti, že vzniká faktickým užíváním. [5] Napadené usnesení je rovněž nepřezkoumatelné. Městský soud totiž jen převzal stanovisko žalovaného a nevypořádal žalobní body. Usnesení je též vnitřně rozporné. Městský soud připustil, že tvrzení stěžovatelky jsou věrohodná. Zároveň ale žalobu odmítl. Také zlehčil tvrzenou újmu stěžovatelky už při rozhodování o návrhu na předběžné opatření. Stěžovatelka navrhla, aby NSS zrušil usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že lze stěží připustit, aby se ochrana před nezákonným zásahem neuplatnila v případě, rozhodneli se obec, že bude jednat z titulu vlastníka pozemku. Neexistuje žádné interní rozhodnutí žalovaného, že učinil blokaci z titulu vlastníka. Zásah, jehož cílem bylo zabránit zhoršování technického stavu mostku, provedl odbor, jenž byl oprávněn zastupovat žalovaného jen ve věci péče o zeleň. Žalovaný jednal s cílem obejít ochranu před neoprávněným zásahem. Po stěžovatelce se žádá, aby se domáhala svých práv u hl. m. Prahy, a to proti jednání hl. m. Prahy (což vede jen k procesnímu pingpongu). Nelze akceptovat postup, při němž žalovaný dosáhl zamýšleného cíle úpravou poměrů na místě prostřednictvím zásahu vlastníka a následně znemožnil ve správním řízení jakékoli pokusy o nápravu tohoto stavu. [7] Žalovaný uvedl, že se jeho postavení v dané věci neliší od jiných osob vykonávajících vlastnická práva. Provedený faktický úkon nevyžadoval vydání rozhodnutí či souhlas jiného správního orgánu. Odkaz na lesní zákon uvedený na informativní ceduli nesvědčí o vrchnostenské povaze umístění kamenných bloků na cestu. O právním charakteru dané cesty se vede správní řízení. Žalovaný doložil, že OCP má vykonávat správu daných pozemků ve vlastnictví hl. m. Prahy. Tomu odpovídá i zamezení vjezdu vozidel na mostek, neboť ten není k tomuto účelu určen a ani stavebně proveden. Umístění bloků na mostek není úkonem vyžadujícím předchozí schválení v radě či zastupitelstvu hl. m. Prahy. Žalovanému není jasné, proč stěžovatelka z vyřízení petice dovozuje, že žalovaný jednal při umístění blokace jako správní orgán. Městský soud vyslovil nad rámec nezbytného posouzení úvahu o jiných prostředcích právní ochrany. Je tedy bezpředmětné spekulovat, zda měla stěžovatelka iniciovat řízení o odstranění překážky z veřejně přístupné účelové komunikace. I kdyby silniční správní úřad učinil závěr, že umístěním blokace byl porušen zákon o pozemních komunikacích, nečinilo by takové zjištění z faktické činnosti pracovníků OCP zásah správního orgánu. Napadené usnesení je přezkoumatelné. Žalovaný navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl. [8] Ve vyjádření k doplnění kasační stížnosti žalovaný setrval na svém stanovisku a doplnil, že nemá možnost volby, zda jednat z pozice obce, či správního orgánu. Proto ani nemohl „obcházet správní řízení“. OCP obecně nepečuje jen o lesní porosty, ale spravuje také síť lesních cest či stavby a zařízení pro lesní hospodaření i mosty přes vodní toky. 3. Právní hodnocení [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] NSS předesílá, že jeli kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přichází v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelka tak v kasační stížnosti (zásadně) může namítat pouze to, že názor městského soudu vedoucí k odmítnutí žaloby je chybný. Proto není důvodná dílčí námitka stěžovatelky, že městský soud nevypořádal žalobní body. Při odmítnutí žaloby se soud věcí meritorně nezabývá. NSS tedy neshledal napadené usnesení nepřezkoumatelným. Z odůvodnění je jednoznačně seznatelné, jaké důvody vedly městský soud k odmítnutí žaloby (podrobněji viz níže). Městský soud také pouze nepřejal stanovisko žalovaného. Jejich právní názor se sice shoduje, to ovšem neznamená, že městský soud o žalobě samostatně neuvažoval (bylo by absurdní „zakazovat“ soudu rozhodnout ve shodě s názorem žalovaného, považujeli jej za přiléhavý). Napadené usnesení není ani vnitřně rozporné. Městský soud jako tzv. obiter dictum uvedl, jaké právní prostředky ochrany se stěžovatelce nabízejí v návaznosti na její tvrzení. V každém případě ale dospěl k závěru, že žalobu je třeba odmítnout, což není nijak v rozporu s nástinem možných řešení stěžovatelčiny situace. [11] Jak již NSS uvedl, pro posouzení zákonnosti napadeného usnesení je stěžejní důvod, na jehož základě městský soud žalobu odmítl. Podle městského soudu ve věci chybí myslitelný zásah správního orgánu, který je nezbytnou podmínkou řízení. NSS se s názorem městského soudu ztotožňuje. [12] Stěžovatelka v žalobě i kasační stížnosti pomíjí základní teoretickoprávní východiska, jež jsou podstatná pro posouzení této věci. Nad ně staví své subjektivní přesvědčení o tom, že městský soud je povinen zastat se jejích práv v řízení o zásahové žalobě. Takto široce ovšem nelze ochranu před tvrzeným nezákonným zásahem správního orgánu chápat. Jakkoliv je zásahová žaloba tzv. zbytkovou kategorií, stále má svá pravidla, která vyložil již městský soud v napadeném usnesení. [13] Podle § 2 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. [14]