2 Ads 77/2024 — Nejvyšší správní soud

2 Ads 77/2024- 45 - text  2 Ads 77/2024 - 49 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Bc. M. Š., zast. JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2, proti žalovanému: Úřad městské části Praha 9, se sídlem Sokolovská 14/324, Praha 9, na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2024, č. j. 6 A 126/202353, takto: Věc se postupuje rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný zařadil dne 5. 12. 2022 syna žalobkyně T. (v té době ve věku cca 5 měsíců) do evidence ohrožených dětí (dále jen „evidence“) podle § 54 písm. a) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí (dále jen „ZSPOD“). To, jaké dítě lze považovat za ohrožené, je vymezeno v § 6 tohoto zákona. [2] Žalobkyně se proti zařazení a vedení T. v této evidenci bránila zásahovou žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Požadovala, aby městský soud rozhodl, že se žalovaný dopustil zařazením T. do evidence nezákonného zásahu, a dále aby žalovanému zakázal v nezákonném zásahu pokračovat a nařídil mu vyřadit T. z evidence. [3] Městský soud žalobu ve vztahu k výše vymezenému zásahu věcně projednal a výrokem I. svého rozsudku ji v tomto rozsahu zamítl. V době, kdy o žalobě rozhodl, byl T. stále veden v evidenci. Vyšel z toho, že žalovaný odůvodnil zařazení T. do evidence tím, že žalobkyně trpí X, s níž se neléčí, hospitalizaci v psychiatrické nemocnici předčasně ukončila a přítomnost jiné osoby bere jako ohrožení. Informace o X je sporná, žalobkyně tvrdí, že ji žalovanému nikdy nesdělila. Žalovaný však přesto podle městského soudu vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, tj. z nedávné hospitalizace žalobkyně v psychiatrické nemocnici ukončené předčasným propuštěním na její vlastní žádost, podezření psychiatrické nemocnice na zanedbání péče o T. a podnětu otce T., jenž popsal její nestandardní chování a neadekvátní péči o T. bezprostředně před hospitalizací. Tyto skutečnosti dal žalovaný do souvislosti s tím, že o T. pečuje po propuštění z psychiatrické nemocnice výlučně žalobkyně (vztah rodičů se rozpadl a otec se z domácnosti odstěhoval). T. je na ni pro svůj nízký věk zcela odkázán. Tyto faktory mohou být příčinou nepříznivého vývoje T., přičemž některé z nich (T. nízký věk a jeho odkázanost na výlučnou péči žalobkyně) nejsou pouze jednorázového charakteru. Tato úvaha nevybočuje z mezí správního uvážení. [4] Dále městský soud poukázal na to, že ve dnech 3. 1. 2023, 3. 7. 2023 a 3. 1. 2024 žalovaný opakovaně vyhodnocoval T. situaci coby ohroženého dítěte. Přitom identifikoval další rizikové faktory: nepravidelnost kontaktu T. s otcem a konfliktní vztahy mezi oběma rodiči. Žalovaný také zjistil, že žalobkyně má Y, s otcem T. komunikuje nepřiměřeně emotivně, vyjadřuje se silně nenávistně a verbálně jej inzultuje. Žalovaný zohlednil také námitku násilnického chování otce T. k žalobkyni. Ve spojení s výše zmíněnými skutečnostmi žalovaný podle městského soudu správně posoudil, že důvody pro vedení T. v evidenci podle § 6 ZSPOD trvají. [5] Městský soud se ztotožnil s žalobkyní, že žalovaný jí nemůže uložit, aby spolupracovala se zdravotnickým zařízením. To však samo o sobě neznamená, že zařazení T. do evidence je nezákonné. Neznalost podrobností o zdravotním stavu žalobkyně nebyla jediným faktorem, který určoval postup žalovaného. Byť žalovaný nezískal podrobné informace o zdravotním stavu žalobkyně, zjistil skutkový stav v dostatečné míře. [6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Její argumentace však není v této chvíli důležitá, neboť logicky směřuje proti závěrům meritorního posouzení věci městským soudem. II. Důvod pro postoupení věci rozšířenému senátu [7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. [8] Druhý senát Nejvyššího správního soudu při předběžném projednání věci dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a od něhož se hodlá odklonit. Druhý senát proto shledal, že jsou dány důvody pro postoupení věci rozšířenému senátu podle § 17 odst. 1 s. ř. s. [9] Druhý senát má za to, že rodič dítěte zařazeného do evidence ohrožených dětí podle § 54 písm. a) ZSPOD je přímo dotčen (zkrácen) na svých právech, a tedy aktivně legitimován k podání žaloby na ochranu před tímto zásahem. V tomto ohledu se tedy ztotožňuje s implicitním závěrem městského soudu, jenž žalobu věcně projednal. [10] Tento názor je však v rozporu s rozsudkem NSS ze dne 10. 12. 2024, č. j. 1 Ads 161/202459. První senát reagoval na situaci, kdy krajský soud meritorně projednal zásahovou žalobu jak obou rodičů, tak jejich dětí směřující proti vedení dětí v evidenci ohrožených dětí. První senát v části týkající se rodičů rozsudek krajského soudu zrušil a jejich žalobu odmítl. [11] První senát nepřednesl ucelenou úvahu, které by bylo možné konkrétně oponovat, proto druhý senát krátce shrne relevantní skutečnosti z předcházejícího zrušujícího rozsudku prvního senátu ze dne 7. 12. 2023, č. j. 1 Ads 91/202364, a na něj navazujícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 29 A 91/2022141, jenž byl posléze přezkoumán ve věci sp. zn. 1 Ads 161/2024. [12] Ve svém předcházejícím zrušujícím rozsudku č. j. 1 Ads 91/202364 první senát zavázal krajský soud, aby se zaměřil na to, zda mohli být rodiče dotčeni na svých veřejných subjektivních právech v situaci, kdy se do evidence zařazují děti, nikoliv rodiče. Přitom měl krajský soud přihlédnout k rozsudkům NSS ze dne 26. 5. 2023, č. j. 3 As 325/202275, a ze dne 1. 11. 2023, č. j. 6 As 277/202297. Tyto rozsudky se týkají případů, kdy se rodiče bránili proti údaji o počtu neomluvených hodin uvedenému ve vysvědčení jejich dětí. [13] Krajský soud v Brně následně konstatoval, že samotné zařazení dítěte do evidence a jeho vedení v ní se přímo nedotýká veřejných subjektivních práv rodičů. Dodal však, že žaloba v tomto případě směřuje vůči širšímu okruhu zásahů, které na zařazení dítěte do evidence navazují (např. neohlášené sociální šetření, vyžadování součinnosti atd.), a proto může dojít i k zásahu do práv rodičů (bod 12 rozsudku č. j. 29 A 91/2022141). [14] První senát bez jakékoliv argumentace převzal závěr krajského soudu, že zařazení dítěte do evidence nezasahuje do práv rodičů. Závěry krajského soudu korigoval pouze v tom, že byť žalobci v žalobě zmínili některé navazující zásahy, tak z žaloby vyplývá, že napadají pouze vedení dětí v evidenci. V tomto smyslu proto krajský soud vybočil z mezí žalobních tvrzení. Měl tedy žalobu rodičů odmítnout (bod 44 rozsudku č. j. 1 Ads 161/202459). [15] První senát tak implicitně vyšel z názoru krajského soudu, že zařazení dítěte do evidence nezasahuje do právní sféry rodičů. Žádnou vlastní úvahu v tomto směru nepřednesl. Z rozsudku prvního senátu však vyplývá závěr, že práva rodičů nemohou být pojmově dotčena zařazením dítěte do evidence. Bylli by první senát toho názoru, že v žalobě „pouze“ absentuje tvrzení o dotčenosti práv rodičů s tím, že toto dotčení je alespoň myslitelné, uložil by ve zrušujícím rozsudku krajskému soudu, aby rodiče v dalším řízení vyzval k doplnění tvrzení objasňujících jejich legitimaci podle § 37 odst. 5 s. ř. s. [16] Druhý senát však s tímto názorem nesouhlasí. Má naopak za to, že v případě zařazení dítěte do evidence je přímé dotčení práv rodičů pravidlem, a proto není možné jejich žalobu v zásadě automaticky odmítnout. [17] Stěžovatelka v žalobě i kasační stížnosti uvedla důvody, pro něž se domnívá, že zásahem žalovaného byla přímo dotčena (zkrácena) na svých právech. Poukázala na zásah do svého soukromého a rodinného života, a to v podobě nejrůznějších aktů, k nimž přistupuje i povinnost konat. Ta sice není vymáhána pod hrozbou sankce v úzkém slova smyslu, nýbrž v podobě pokračování v dohledu správního orgánu a povinnosti strpět s ním související dílčí zásahy a dále pod hrozbou přijetí ještě intenzivnějšího zásahu spočívajícího v odebrání dítěte. Správní orgán vstupuje do práva na soukromý a rodinný život rodiče tím, že podrobuje kontrole ze strany veřejné moci řadu otázek, v nichž člověk (rodič) disponuje autonomií. Poradenství spojené s vedením dítěte v evidenci je stěžovatelce žalovaným vnucováno, individuální plán ochrany dítěte je nástrojem sociální kontroly dítěte i rodiče, jejichž autonomie vůle je jeho prostřednictvím narušována. Zmínila rovněž vedení spisové dokumentace v