2 As 216/2024 — Nejvyšší správní soud

2 As 216/2024- 22 - text  2 As 216/2024 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: P. D., zast. JUDr. Kateřinou Husákovou, advokátkou, se sídlem Dvořákova 3538/10, Znojmo, proti žalovanému: Městský úřad Znojmo, se sídlem Obroková 1/12, Znojmo, zast. Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, se sídlem Skřivanova 337/7, Brno, na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2024, č. j. 31 A 39/2023190, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2024, č. j. 31 A 39/2023190, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Zaměstnanec žalovaného (P. B., referent odboru výstavby) měl vstoupit na pozemek p. č. X v katastrálním území Z.m., který je ve společném jmění žalobkyně a jejího manžela Ing. J. D., kvůli havárii vodovodu za účelem provedení kontrolní prohlídky. Žalobkyně má za to, že nebyly splněny podmínky, za nichž mohl zaměstnanec žalovaného vstoupit na pozemek podle § 172 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Proto se u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhala společně se svým manželem ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Žalobu Ing. D. vyhodnotil krajský soud jako opožděnou a jeho následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud odmítl (viz usnesení krajského soudu ze dne 21. 6. 2023, č. j. 31 A 39/202390, a rozsudek NSS ze dne 27. 3. 2024, č. j. 6 As 159/202341). [2] Krajský soud, veden závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku č. j. 6 As 159/202341, dospěl k závěru, že žaloba podaná žalobkyní je včasná, nikoliv však důvodná, a proto ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. [3] Žalobkyně vymezila zásah tak, že k němu mělo dojít 17. 1. 2023. Krajský soud však dospěl ke skutkovému závěru, že pan B. vstoupil na pozemek žalobkyně 12. 1. 2023. Žalobkyně proto nemohla být úspěšná. [4] Žalobkyně po provedeném dokazování navrhla změnu žaloby tak, že pokud z provedených důkazů vyplyne, že ke kontrolní prohlídce došlo 12. 1. 2023, nebyly splněny podmínky pro vstup žalovaného na pozemek ani v tento den. Krajský soud však změnu žaloby nepřipustil, neboť celé dokazování směřovalo k prokázání tvrzení, že pan B. vstoupil na pozemek 17. 1. 2023. Provedené dokazování by tak bylo zcela zbytečné. Krajský soud se navíc žalobkyně ještě před předvoláním svědků opakovaně dotazoval, zda trvá na tom, že k zásahu mělo dojít 17. 1. 2023. Žalobkyně na svých tvrzeních setrvala. [5] Závěrem krajský soud uvedl, že se pojmově nemohlo jednat o nezákonný zásah, neboť vstupem pana B. na pozemek nedošlo k zásahu do práv žalobkyně. Pan B. totiž provedl kontrolní prohlídku na veřejně přístupném dvoře, kde se nacházejí různé provozovny a kdokoliv tam má volný přístup. Žalobkyně navíc uvedla, že se o dům nestará a chodí tam nárazově, neboť se jedná o podnikatelskou aktivitu jejího manžela. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatelka trvá na tom, že ke vstupu pana B. na její pozemek došlo 17. 1. 2023. Pan J., nájemce bytu, který se nachází v domě, jenž je součástí pozemku žalobkyně, objevil závadu 9. 1. 2023. Přípojku provizorně opravil (zasvorkoval) po domluvě s Ing. D. 10. 1. 2023. Nebyl žádný důvod, aby 12. 1. 2023 probíhaly jakékoliv další práce. Zaměstnanci společnosti Inženýrské stavby Neumann s. r. o. (dále jen „společnost Neumann“), pan Ř. a pan K., provedli definitivní opravu až 17. 1. 2023. To potvrzuje prohlášení (resp. svědecké výpovědi) svědků J., Ř., K. a faktura společnosti Neumann. Vadou řízení je, že krajský soud neprovedl výslech Ing. D., jak žalobkyně navrhovala. Pan Ř. dokázal pana B. identifikovat i během jednání. To, že se svědci Ř. a K. rozcházejí v čase (navíc v rozsahu jedné hodiny), je s ohledem na časový odstup od události zcela běžné. Pocházíli některé fotografie pozemku z 12. 1. 2023, patrně je pořídil pan G., soused, který závadu ohlásil a který pravidelně místo fotografuje. Krajský soud neprovedl ani navrhovaný důkaz daty mobilního operátora, z nichž by bylo možné prokazatelně zjistit, kde se pan B. nacházel. Podle stěžovatelky je také nepravděpodobné, že by si Mgr. H., nadřízený pana B., pamatoval, kde se pohyboval jemu podřízený zaměstnanec před více než rokem a půl. Přesvědčivější jsou naopak výpovědi svědků Ř. a K. Pan Ř. přímo uvedl, že opravu prováděli 17. 1. 2023, neboť se díval na fotografii opravy ve svém mobilu. Pan K. zase bezpečně identifikoval, že oprava proběhla některý den v lednu roku 2023. I pokud by pan B. provedl kontrolu také 12. 1. 2023, nevylučuje to, že se na místo dostavil taktéž dne 17. 1. 2023. [8] Stěžovatelka má za to, že žalovaný vložil zápis z kontroly a fotodokumentaci do spisu dodatečně s tím, že ji ručně a účelově opatřil datem 12. 1. 2023. To chtěla stěžovatelka prokázat výslechem paní Š., zaměstnankyně žalovaného. Krajský soud však výslech svědka nepřipustil. [9] Stěžovatelka předkládá čestné prohlášení pana S., zaměstnance provozovny, která sídlí v budově, jež je součástí pozemku žalobkyně. Z prohlášení vyplývá, že zaměstnanci měli opravovat vodovod 17. 1. 2023, nikoliv 12. 1. 2023. Prohlášení nemohla doložit dříve, neboť Ing. D. se bavil s panem S. o tomto sporu teprve krátce před sepsáním prohlášení (tedy krátce před 3. 10. 2024). [10] Stěžovatelka má za to, že krajský soud měl připustit změnu její žaloby. Krajský soud sám krátce před vyhlášením rozsudku uvedl, že podle něj pan B. vstoupil na pozemek již 12. 1. 2023. Proto nemůže obstát odůvodnění krajského soudu, že provedené důkazy nemohou být podkladem pro určení nezákonnosti zásahu dne 12. 1. 2023. [11] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Stěžovatelka rozporuje skutkové závěry a hodnocení důkazů, nikoliv závěry právní, jak vyplývá z § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud posoudil věc správně, stěžovatelka neprokázala, že by ke vstupu pana B. došlo 17. 1. 2023. Žalovaný navíc postupoval v souladu se zákonem, neboť hrozilo nebezpečí škody na majetku, který je historickou památkou, a jednalo se o veřejně přístupný pozemek. III. Posouzení kasační stížnosti [12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. [13] Jelikož se v dané věci jedná o opakovanou kasační stížnost stěžovatelky, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve její přípustností ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. V rozsudku č. j. 6 As 159/202341 Nejvyšší správní soud přezkoumal výhradně závěry krajského soudu ohledně včasnosti žaloby. V nyní napadeném rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že je žaloba včasná, a meritorně ji projednal. Charakter obou rozhodnutí krajského soudu je tedy zcela odlišný a nyní stěžovatelkou uplatněné námitky nemohl Nejvyšší správní soud v předchozím řízení posoudit (viz rozsudek NSS ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009165, č. 2365/2011 Sb. NSS, body 24  26). Kasační stížnost je proto přípustná. Je rovněž důvodná. [14] Z logiky věci vyplývá, že Nejvyšší správní soud musí nejprve vypořádat námitku směřující proti argumentu krajského soudu, že je pozemek volně přístupný, a proto nemohlo být vstupem úřední osoby žalovaného na pozemek zasaženo do práv stěžovatelky. Pokud by se Nejvyšší správní soud s krajský soudem ztotožnil, již by nebylo třeba vypořádat další námitky. Nejvyšší správní soud se však s krajským soudem neztotožňuje. [15] Vstup pověřeného zaměstnance stavebního úřadu na cizí pozemek upravuje § 172 stavebního zákona. Toto ustanovení však nikde nepracuje s rozdělením cizích pozemků na pozemky veřejně přístupné a veřejně nepřístupné. V daném případě dvorní trakt zcela nepochybně není veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Stěžovatelka totiž disponuje volnou úvahou nad tím, zda dvorní trakt zpřístupní a za jakých podmínek (viz rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2024, č. j. 10 As 254/202350, č. 4626/2024 Sb. NSS, body 57 a 58). Stěžovatelka pozemek zjevně zpřístupnila pouze nájemcům bytových a nebytových prostor a zákazníkům provozoven, které se nacházejí ve dvorním traktu. Brána je otevřena právě kvůli zákazníkům, neboť jim z povahy věci nelze poskytnout klíč, a to jen během otvírací doby provozoven v dvorním traktu. Z ničeho nevyplývá, že by stěžovatelka zpřístupnila pozemek komukoliv za jakýmkoliv účelem. Jeli pozemek zpřístupněn uživatelům domu a zákazníkům provozoven, neznamená to, že by na něj