2 As 54/2025 — Nejvyšší správní soud

2 As 54/2025- 50 - text  2 As 54/2025 - 54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Terezy Kučerové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Mgr. D. H. Č., zast. JUDr. Ing. Nikol Bosákovou, advokátkou, se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v nepřipuštění žalobkyně k odborné justiční zkoušce v bloku začínajícím dne 8. 10. 2024, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2025, č. j. 11 A 96/202436, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2025, č. j. 11 A 96/202436, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobkyně je absolventkou bratislavské Paneurópské vysoké školy, fakulty práva, kde dne 20. 5. 2014 získala magisterský titul ve studijním programu právo. Po dobu více než pěti let pracuje na pozici asistentky soudce Městského soudu v Praze („městský soud“). Dne 30. 7. 2024 podala přihlášku k vykonání odborné justiční zkoušky v bloku ode dne 8. 10. 2024. K té však nebyla připuštěna. Vyrozuměním žalovaného ze dne 2. 8. 2024 („vyrozumění“) byla její přihláška shledána nepřípustnou a žalobkyně byla ze seznamu žadatelů o vykonání zkoušky vyřazena. Důvodem byla shledaná nedostatečnost jejího právnického vzdělání. Žalovaný dospěl k závěru, že vzdělání dosažené na shora uvedené zahraniční vysoké škole nesplňuje parametry dle § 60 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), neboť svým obsahem a rozsahem není srovnatelné se studijním programem v oblasti práva na tuzemské vysoké škole. [2] Proti uvedenému postupu žalovaného se žalobkyně bránila žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu u městského soudu, který jí v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl. Určil, že zásah žalovaného spočívající v nepřipuštění žalobkyně k odborné justiční zkoušce v bloku ode dne 8. 10. 2024 z důvodu nesplnění požadavku na vysokoškolské vzdělání byl nezákonný a žalovanému zakázal, aby při posuzování přihlášky žalobkyně zkoumal, zda její vysokoškolské vzdělání splňuje požadavky stanovené v § 60 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. [3] Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný v rámci posouzení přípustnosti a úplnosti přihlášky k odborné justiční zkoušce nebyl oprávněn zkoumat, zda žalobkynino zahraniční vzdělání splňuje požadavky na vzdělání vymezené v § 60 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Zákon ani prováděcí předpis nezakládají žalovanému v případě přihlášek asistentů soudců k odborné justiční zkoušce pravomoc posuzovat soulad zahraničního vzdělání s požadavky na vzdělání dle zákona o soudech a soudcích. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [4] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný („stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“). [5] Stěžovatel v prvé řadě namítl porušení svých i žalobkyniných práv na zákonný a spravedlivý proces a předvídatelnost postupu soudu. Městský soud dle jeho názoru pochybil, když během jednání žalobkyni podrobně poučil o příliš široce formulovaném žalobním petitu, který bylo třeba směřovat ke konkrétnímu datu konání odborné justiční zkoušky a k podmínce vzdělání, nikoli ovšem ke všem podmínkám. Následně však k tomuto poučení žalobkyni doslova nadiktoval znění petitu, dle nějž se stěžovateli zakazuje posuzovat podmínku vzdělání, a to bez jakéhokoli vysvětlení dané otázky a bez poučení účastníků o tomto svém odlišném právním názoru. Žalobkyně v tomto směru nebyla vyzvána k úpravě žaloby, a i nadále v průběhu jednání setrvala na svém názoru, podle kterého bylo její vzdělání posouzeno chybně. Ani stěžovatel nedostal prostor reagovat na uvedenou argumentaci soudu a v řízení setrval na svém názoru, že nemohl postupovat jinak než posoudit vzdělání žalobkyně tak, jak učinil. [6] Až při vyhlášení rozsudku byl účastníkům řízení sdělen zcela odlišný náhled soudu na posuzovanou otázku, tedy že stěžovatel není vůbec oprávněn podmínku vzdělání v rámci připouštění asistentů ke zkoušce posuzovat. Takovým postupem soudu došlo k porušení dispoziční zásady a zásady předvídatelnosti soudního rozhodování. Jedná se tedy o jinou vadu řízení před soudem, která měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. [7] V další části kasační stížnosti stěžovatel namítá nesprávné posouzení výše nastíněné otázky týkající se jeho pravomoci posuzovat v rámci připuštění k odborné justiční zkoušce vzdělání uchazeče. K tomu stěžovatel obsáhle cituje jak napadený rozsudek, tak relevantní právní úpravu a tuzemskou i evropskou judikaturu. Přístup městského soudu označuje za přepjatě formalistický a v konečném důsledku mimořádně nespravedlivý k uchazečům o funkci soudce. Ti se v důsledku řešení přijatého městským soudem dostanou do situace, kdy až v závěrečné fázi poté, co složí náročnou zkoušku a splní požadovanou praxi, zjistí, že nesplňují podmínku vzdělání. Takové řešení hodnotí stěžovatel jako kruté, k uchazečům neuctivé a navíc rozporné se smyslem a účelem zákona o soudech a soudcích. [8] Právě smysl a účel, stejně tak jako systematiku zákona městský soud dle stěžovatele nehodnotil, když svůj názor, podle něhož stěžovateli nepřísluší oprávnění ověřovat splnění podmínky právnického vzdělání, založil výhradně na jazykovém výkladu zákona o soudech a soudcích. [9] V rámci argumentace týkající se smyslu a účelu posuzované právní úpravy stěžovatel popsal profesní cestu asistenta, z níž dovodil, že přímo směřuje k výkonu funkce soudce, resp. jí předcházející funkce justičního kandidáta. Při vstupu do „systému“ předseda soudu u potenciálního asistenta zkoumá, zda splňuje podmínky, které zákon pro tuto pozici stanovuje. Z povahy věci přitom nehodnotí, zda tento potenciální asistent splňuje podmínky pro výkon funkce soudce, neboť v tomto okamžiku není žádná indikace, že se o funkci soudce bude ucházet. Naproti tomu v okamžiku, kdy se asistent přihlásí k odborné justiční zkoušce, je zřejmé, že činí kroky, aby se stal soudcem. V této době je to právě stěžovatel, kdo zkoumá, zda na konci cesty, tedy před jmenováním soudcem, uchazeč splňuje podmínky podle § 60 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Stěžovatel svým postupem sjednocuje praxi stran výkladu podmínky právnického vzdělání pro výkon funkce soudce. Není racionální, aby tato podmínka byla posuzována později než v okamžiku připuštění asistenta ke zkoušce. [10] Závěru městského soudu o tom, že jeho posouzení věci podporuje skutečnost, že v případě vyššího soudního úředníka a státního zaměstnance zákon o soudech a soudcích, na rozdíl od asistenta, explicitně stěžovateli ukládá ověřit podmínku právnického vzdělání před odbornou zkouškou, stěžovatel oponuje systematickým výkladem uvedeného zákona. Z něj dovozuje, že zákon o vyšších soudních úřednících, stejně jako zákon o státní službě, výslovně stanovují povinnost stěžovatele ověřit podmínku právnického vzdělání před zkouškou, neboť až v tomto okamžiku příslušníci uvedených profesí řeší cestu k soudcovské funkci. Pokud by stěžovatel podmínku vzdělání ověřoval pouze u některých uchazečů, mohlo by se jednat o nerovný a diskriminační postup. [11] Napadený rozsudek je v důsledku popsaného nesprávného právního posouzení nezákonný [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. [12] V závěrečné části kasační stížnosti se stěžovatel obsáhle věnuje důvodům, pro které shledal žalobkynino dosažené právnické vzdělání za nikoli rovnocenné vzdělání získanému na českých právnických školách. Dospěl k závěru, že žalobkyni nesvědčí veřejné subjektivní právo na připuštění k odborné justiční zkoušce, neboť její vzdělání není dostatečné. Stěžovatel proto nepochybil, pokud žalobkyni k vykonání zkoušky nepřipustil. [13] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti s namítanou překvapivostí napadeného rozsudku neztotožnila. Městský soud dostál svým povinnostem plynoucím z § 36 odst. 1 s. ř. s., když žalobkyni během jednání poučil o přílišné šíři jí navrhovaného petitu. Tímto městský soud vyjevil svůj právní názor na věc a stěžovatel měl možnost na něj reagovat, ať už svým dalším vyjádřením v rámci jednání či dotazem na obšírnější osvětlení tohoto názoru nebo žádostí o odročení jednání. Nic z toho však stěžovatel neučinil, ačkoli měl během jednání prostor. [14] Nadto se úvah městského soudu žalobkyně dotkla již v podané žalobě, kde uvedla, že byla překvapena tím, že požadavky na vzdělání jsou pro účely vykonání odborné justiční zkoušky i jmenování do funkce soudce téměř totožné, a že již při přijímání na pozici asistentky byla podrobena přezkoumání splnění požadavků na výkon této funkce v souladu s § 36a odst. 3 zákona o soudech a soudcích. [15] Žalobkyně se neztoto