3 Ads 241/2023 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 241/2023- 47 - text  3 Ads 241/2023 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Petra Šuránka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Qcafe s. r. o., se sídlem Opatovická 166/12, Praha 1, zastoupené advokátem Mgr. Petrem Kallou, se sídlem Slavíčkova 372/2, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2023, č. j. 14 Ad 15/2021  45, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2023, č. j. 14 Ad 15/2021  45, se zrušuje ve výroku II. zcela a ve výroku I. v rozsahu, v němž ruší rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2021, č. j. MPSV2021/48209421/4, v té části výroku, jímž se zamítá návrh žalobkyně na zahájení sporného řízení ve věci výzvy Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 11. 3. 2021, č. j. AA2021/143411. II. V části, v níž směřuje proti výroku rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2021, č. j. MPSV2021/48209421/4, zamítajícímu návrh žalobkyně na zahájení sporného řízení ve věci výzvy Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 11. 3. 2021, č. j. AA2021/143411, se žaloba odmítá. III. Ve zbylé části se kasační stížnost zamítá. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 12 971 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně, Mgr. Petra Kally. Odůvodnění: I. Předcházející řízení [1] Rozhodnutím ze dne 6. 8. 2021, č. j. MPSV2021/48209421/4 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 141 odst. 7 správního řádu zcela zamítl návrh žalobkyně na zahájení sporného řízení ve věci sporu z veřejnoprávní smlouvy – dohody č. ABCCO4001342/2020 o poskytnutí příspěvku z cíleného programu Antivirus. Svým návrhem žalobkyně nesouhlasila s výzvou Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad práce“) ze dne 11. 3. 2021, č. j. AA2021/143411, jíž byla vyzvána k vrácení části finančního příspěvku na částečnou úhradu nákladů na náhrady mzdy v souvislosti s rozšířením onemocnění COVID19, který jí byl poskytnut za období listopad 2020 a prosinec 2020 ve výši 69 870 Kč (dále jen „sporná výzva“). Kromě toho, jak bezpochyby vyplynulo z doplnění návrhu žalobkyně ze dne 29. 3. 2021, brojila též proti vyrozuměním o neposkytnutí předmětného příspěvku za leden 2021 a únor 2021 v emailu úřadu práce ze dne 10. 3. 2021 a v nedatovaném oznámení č. j. UPCRAA2021/154657. Společným důvodem nevyplacení a požadavku na vrácení již vyplaceného příspěvku byla skutečnost, že jeden ze tří nahlášených zaměstnanců (Pavel Houštěk) byl současně jednatelem žalobkyně, který svou pracovní smlouvu podepsal i za zaměstnavatele. [2] Žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že úřad práce nepochybil, pokud svůj postup zdůvodnil odkazem na Manuál pro zaměstnavatele, v němž je uvedeno, že příspěvek nelze poskytnout na zaměstnance, který je zároveň jednatelem společnosti, jestliže pracovní smlouva byla za obě strany podepsána totožnou osobou. Toto pravidlo totiž odpovídá tomu, že s ohledem na presumovaný střet zájmů podepisující osoby, který žalobkyně nevyvrátila, je třeba považovat pracovní smlouvu jednatele žalobkyně za (ať již absolutně, nebo relativně) neplatnou. Skutečnost, že s uzavřením pracovní smlouvy souhlasila valná hromada, závěr o střetu zájmů podle žalovaného nevyvrací. Opak by bylo možné dovodit až porovnáním konkrétních podmínek pracovněprávního vztahu s podmínkami dalších zaměstnanců a se situací na trhu práce, ty však žalobkyně nedoložila. Rozpor pracovní smlouvy jednatele s právními předpisy žalovaný dovodil i z toho, že podle sporné pracovní smlouvy spadalo do pracovní náplně zaměstnance i vedení provozu kavárny (tedy prakticky obchodní vedení kavárny) a udílení pokynů ostatním zaměstnancům zaměstnavatele, takže se činnost jednatele překrývala s činností zaměstnance, a tím nebyla závislou prací. Příspěvek lze požadovat jen na úhradu nákladů na náhradu mezd zaměstnanců. Nelze jej poskytovat v souvislosti s protiprávním jednáním, resp. na osoby, které jsou k zaměstnavateli v jiném než pracovněprávním vztahu. [3] Žalobce se bránil proti napadenému rozhodnutí žalobou, na jejímž podkladě Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 14 Ad 15/2021  45 (dále jen „napadený rozsudek“), výrokem I. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení. Městský soud s ohledem na uzavření sporné pracovní smlouvy dne 28. 2. 2011 posoudil platnost jejího uzavření podle občanského zákoníku z roku 1964 (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 24. 5. 2011), obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb. ve znění účinném do 14. 7. 2011) a zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2011). S ohledem na to odmítl aplikovatelnost presumpce rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného upravené v § 437 odst. 2 větě druhé občanského zákoníku z roku 2012 (zákon č. 89/2012 Sb.), která v § 22 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 ještě zakotvena nebyla. Nebylo proto na žalobkyni, aby vyvracela existenci střetu zájmů, a naopak bylo úkolem žalovaného, aby zkoumal, zda střet zájmů skutečně nastal. V tomto posouzení se městský opřel též o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 Ads 284/201742, navazující na nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17, a odmítl možnost paušálního dovozování existence střetu zájmů. [4] Městský soud sice akceptoval názor žalovaného, že sporná pracovní smlouva v bodě 4.2 písm. a) a g) pod pracovní náplň zaměstnance zahrnovala činnosti, jež lze zařadit pod pojem obchodní vedení společnosti, ale současně s odkazem na judikaturu podotkl, že tento překryv s ohledem na § 66 odst. 2 obchodního zákoníku nezakládá neplatnost dotčené části pracovní smlouvy. Zároveň žalovanému vytknul, že přehlíží další pracovní úkoly sjednané v písm. b) až f) téhož bodu pracovní smlouvy, které bezpochyby spadají pod definici závislé práce a zakládají pracovněprávní vztah, za který náležela jednateli mzda podle zákoníku práce. Účelem veřejnoprávní smlouvy přitom bylo poskytnutí částečné úhrady nákladů na náhrady mezd náležejících zaměstnancům zaměstnavatele podle zákoníku práce. II. Obsah kasační stížnosti a podání dalších účastníků [5] Proti napadenému rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost s odkazem na § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a navrhl, aby jej Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [6] Stěžovatel předně namítá, že napadené rozhodnutí nepodléhalo soudnímu přezkumu. Konkrétně poukázal na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2023, č. j. 30 A 151/202166, který v případě jiné výzvy úřadu práce k vrácení příspěvku z programu Antivirus dovodil, že rozhodnutí ve věci sporu z veřejnoprávní smlouvy se přímo nedotýká právní sféry žalobce, jelikož mu výzva, která není exekučním titulem, nýbrž jen jednostranným nezávazným úkonem jedné ze stran veřejnoprávní smlouvy, závazným a vynutitelným způsobem neukládá splnění povinnosti. [7] Stěžovatel nesouhlasil také s věcným posouzením platnosti sporné pracovní smlouvy, kterou považuje za neplatnou, takže na základě ní nemohl vzniknout pracovní poměr. I když uzavírání sporné pracovní smlouvy je nutné hodnotit podle tehdejších předpisů, samotné právní vztahy plynoucí z této smlouvy (včetně otázky existence pracovněprávního vztahu) v době rozhodné pro posouzení práva žalobkyně na příspěvek je třeba posuzovat již podle pozdější právní úpravy včetně občanského zákoníku z roku 2012. Kromě toho, třebaže jeho odkaz na § 437 odst. 2 občanského zákoníku z roku 2012 byl zavádějící, závěr o důkazním břemenu zatěžujícím žalobkyni plyne již z toho, že napadené rozhodnutí bylo vydáno ve sporném řízení podle § 169 správního řádu, které je řízením o žádosti, v němž obdobně jako v soudním řízení důkazní břemeno tíží žadatele. Bylo proto na žalobkyni, aby prokázala, že její jednatel nebyl ve střetu zájmů. Souhlas valné hromady s uzavřením pracovní smlouvy není dostatečným dokladem o absenci střetu zájmů. Takovou absenci by bylo možné dovodit až porovnáním konkrétních podmínek pracovněprávního vztahu s podmínkami dalších zaměstnanců a se situací na trhu práce. Ty však žalobkyně nedoložila a příslušnými informacemi nedisponoval žalovaný ani úřad práce (odpovídajícími podklady totiž disponuje pouze zaměstnavatel). Kromě toho, domněnku střetu zájmů bylo možné i za předchozí právní úpravy dovodit z judikatury, jelikož rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, uzavřel, že „rozdílnost zájmů smluvních stran při sjednávání pracovní smlouvy zpravidla vylučuje, aby za organizac