3 Afs 23/2025 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 23/2025- 36 - text  3 Afs 23/2025 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: S. K., zastoupená advokátem JUDr. Tomášem Vymazalem, se sídlem Wellnerova 1322/3, Olomouc, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2021, č. j. 864119/2021900000314, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2025, č. j. 29 Af 73/2021  93, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Celní úřad pro Zlínský kraj (dále jen „celní úřad“) rozhodnutím ze dne 15. 1. 2016, č. j. 2909/201664000042 (dále jen „rozhodnutí o zřízení zástavního práva“), zřídil podle § 170 daňového řádu a § 1309 občanského zákoníku zástavní právo k nemovitostem specifikovaným v tomto rozhodnutí ve vlastnictví žalobkyně (pozemky v k. ú. O. a bytová jednotka v k. ú. Z., dále společně jen „nemovitosti“), a to za účelem zajištění dosud neuhrazené daně manžela žalobkyně, pana R. B., ve výši 659 015 625 Kč. [2] Proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva podala odvolání jak žalobkyně, tak i R. B. Žalobkyně namítla, že nemovitosti nejsou a nebyly ve společném jmění manželů (dále jen „SJM“), stejně jako vymáhaný dluh, který vznikl až poté, co bylo SJM pravomocně zúženo. Žalovaný žalobkyni přisvědčil v tom, že dluh nespadá do SJM, nesouhlasil však se závěrem, že předmětné nemovitosti nebyly součástí SJM. Výrok rozhodnutí o zřízení zástavního práva změnil tak, že zřídil zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu ve výši ideální ½ nemovitostí ve vlastnictví R. B. [3] Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 27. 8. 2019, č. j. 29 Af 84/2016  97, (dále jen „první rozsudek KS“) zamítl. [4] První rozsudek KS poté žalobkyně napadla kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud shledal důvodnou. Dospěl k závěru, že se žalovaný při provádění dokazování v odvolacím řízení dopustil procesního pochybení, neboť neseznámil žalobkyni se změnou svého právního názoru a se svým hodnocením důkazů. Nejvyšší správní soud proto rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 7 Afs 336/2019  30, zrušil první rozsudek KS i první rozhodnutí žalovaného, kterému zároveň vrátil věc k dalšímu řízení (dále jen „první zrušující rozsudek NSS“). [5] Žalovaný poté v záhlaví specifikovaným rozhodnutím změnil výrok rozhodnutí o zřízení zástavního práva tak, že zřídil zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu ve vlastnictví R. B. o velikosti ideální ½ na předmětných nemovitostech. Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, kterou krajský soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 29 Af 73/2021  63 (dále jen „druhý rozsudek KS“) zamítl. [6] Žalobkyně se proti druhému rozsudku KS opět bránila kasační stížností, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, č. j. 3 Afs 65/2023  49 (dále jen „druhý zrušující rozsudek NSS“) tak, že druhý rozsudek KS zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud řádně nevyrozuměl o probíhajícím řízení R. B. jakožto osobu, která splňovala podmínky podle § 34 odst. 1 s. ř. s. Tímto postupem mu odepřel možnost uplatnit jeho procesní práva a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. [7] Krajský soud v dalším řízení zaslal R. B. výzvu k uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení podle § 34 s. ř. s. Jelikož na ni nijak nereagoval, osobou zúčastněnou na řízení se nestal. Krajský soud následně ve věci rozhodl v záhlaví specifikovaným rozsudkem. [8] Podle krajského soudu je mezi účastníky sporné, zda předmětné nemovitostí náležejí do SJM či nikoliv. K uzavření manželství mezi žalobkyní a R. B. došlo 16. 10. 1993, přičemž část nemovitostí byla nabyta na základě kupní smlouvy ze dne 8. 6. 2005 (právní účinky vkladu práva 27. 6. 2005) a část nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 8. 6. 2012 (právní účinky vkladu ke dni 17. 7. 2012). Z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 7. 2012, č. j. 45 C 65/2012  15, (dále jen „rozsudek o zúžení SJM“), který byl předložen až v odvolacím řízení, vyplynulo, že SJM bylo zúženo až na obvyklé vybavení společné domácnosti s účinností od 5. 9. 2012. Vzhledem ke zúžení SJM a tomu, že ve lhůtě 3 let od tohoto zúžení nedošlo k jeho vypořádání, nastoupila fikce vypořádání upravená v původní právní úpravě v § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „starý občanský zákoník“) a nově v § 741 občanského zákoníku. Nemovitosti se tedy staly podílovým spoluvlastnictvím žalobkyně a R. B., přičemž každý z nich se stal výlučným vlastníkem jejich ideální poloviny. Vzhledem k existenci právní domněnky nabytí nemovitostí do SJM bylo podle krajského soudu na žalobkyni, aby případně prokázala jejich nabytí za prostředky patřící výlučně do jejího vlastnictví. [9] Další odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud rozdělil podle nemovitosti, k nimž bylo zástavního právo zřízeno (pozemky v k. ú. O. a bytová jednotka v k. ú. Z.). Pokud jde o pozemky v k. ú. O., žalobkyně je podle svého tvrzení pořídila z finančních prostředků, které jí daroval dědeček jejího manžela R. B., pan J. B., přibližně 14 dní před svatbou v roce 1993. J. B. ji chtěl zabezpečit pro případ, že by se s R. B. rozešli. Mělo se jednat o částku 2 500 000 Kč. Žalobkyně tyto peníze podle svých slov dále půjčovala kamarádům, kteří jí je vraceli i s úroky. Transakce probíhaly vždy v hotovosti a peníze měla schované doma. K prokázání těchto tvrzení navrhla svůj výslech, výslech svědka V. B. a V. G. Bytovou jednotkou v k. ú. Z. měla žalobkyně nabýt za částku 2 650 000 Kč, a to z daru od svých rodičů. K prokázání svých tvrzení navrhla svůj výslech, výslech své matky, A. C. a svědka V. B. [10] Krajský soud posuzoval jednotlivé žalobní námitky, jež se týkaly zejména hodnocení svědeckých výpovědí. Pokud jde o pozemky v k.ú. O., tyto podle něj skutečně byly pořízeny z finančních prostředků náležejících (byť i jen částečně) do SJM a staly se tak jeho součástí, přičemž SJM následně zaniklo soudním zúžením. Postup žalovaného, který zřídil zástavní právo k 1/2 pozemků v k. ú. O., tak byl správný. Rovněž v případě bytové jednotky v k. ú. Z. dospěl krajský soud k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně toho, že tato nemovitost byla pořízena z jejího výlučného majetku. [11] Žalobkyně poukázala na to, že navrhovala výslech R. B., který se měl vyjádřit k jejímu hospodaření s finančními prostředky a k tomu, z jakých peněz byly nemovitosti pořízeny. Žalovaný účastnickou výpověď R. B. odmítl s odůvodněním, že měl možnost se k prováděnému dokazování vyjádřit, svého práva ale nevyužil. Jeho výpověď by podle žalovaného navíc měla omezenou vypovídací hodnotu, neboť R. B. má přímý zájem na výsledku řízení. Toto hodnocení žalobkyně označila za nesprávné. Skutečnost, že se stěžovatelka a R. B. rozvedli, podle krajského soudu nevylučuje, že by mohl vypovídat účelově. Žalobkyně při svém výslechu uvedla, že předání daru byl přítomen V. B. a manželka J. B., tedy nikoli R. B. V. B. však uvedl, že přítomen měl být i R. B., který měl rovněž dostat finanční prostředky, o čemž se však žalobkyně nezmínila. I zde tak lze spatřit rozpory ve výpovědích svědků. Žalobkyně měla finanční prostředky půjčovat, přičemž výnosy z nich jsou podle krajského soudu součástí SJM. Výslech R. B. by tak nemohl osvětlit, stejně jako v případě finančních prostředků, které měla žalobkyně získat od svých rodičů. Tomuto předání neměl být R. B. přítomen, žalobkyně je na účet nikdy nevložila a měla je schované doma, neboť chtěla mít jistotu, že o nich manžel neví. Žalovaný tudíž postupoval správně, jestliže návrhu na výslech R. B. nevyhověl. Krajský soud jej pro prokázání tvrzení žalobkyně rovněž považuje za nadbytečný. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [12] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod § 103 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [13] Předně uvedla, že se jedná o opakovanou kasační stížnost a zabývala se její přípustností. Jelikož Nejvyšší správní soud dosud nepřistoupil k projednání námitek věcného charakteru a zabýval se pouze procesními pochybeními žalovaného a krajského soudu, dovodila, že kasační stížnost je podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná. [14] Podle stěžovatelky byla v obou dosavadních řízeních, které vedl žalovaný i krajský soud, porušena zásada volného hodnocení důkazů. Jednotlivé vady podle svého tvrzení vymezila již ve správní žalobě, krajský soud však pochybení v postupu žalovaného neshledal. Stěžovatelka se však s jejich skutkovými závěry a právním hodnocením nezto