3 As 54/2025 — Nejvyšší správní soud

3 As 54/2025- 48 - text  3 As 54/2025 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové, soudce JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyně Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: S. M., zastoupen JUDr. Markétou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti žalovanému: Město Chabařovice, se sídlem Husovo náměstí 183, Chabařovice, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2025, č. j. 141 A 39/202426, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu se žalobce domáhal, aby Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) uložil žalovanému povinnost umožnit žalobci nahlédnout do spisu sp. zn. MUCH2445/2022/OS/LO, jehož obsahem jsou podklady dokumentující postup žalovaného podle § 105 odst. 1 zákona č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností (dále jen „zákon o vybraných výrobcích“), ohledně vozidla A., VIN: X (dále jen „vozidlo zn. A.“). [2] V žalobě uvedl, že dne 16. 4. 2024 požádal žalovaného o nahlédnutí do spisu týkajícího se jeho vozidla zn. A. Žalovaný mu však přípisem ze dne 22. 4. 2024 sdělil, že mu neumožní nahlédnout do spisového materiálu, neboť postup dle § 105 zákona o vybraných výrobcích není správním řízením, a není tak možno postupovat dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Není tedy možné komukoli umožnit nahlédnout do spisové dokumentace. Proti tomuto postupu podal žalobce dne 23. 4. 2024 stížnost k žalovanému. Ten shledal stížnost nedůvodnou, o čemž žalobce informoval přípisem ze dne 21. 6. 2024. Žalobce požádal o přešetření způsobu vyřízení stížnosti nadřízený správní orgán žalovaného, který sdělením ze dne 21. 8. 2024 žalobci oznámil, že jím podaná stížnost je nedůvodná. [3] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že postup podle § 105 zákona o vybraných výrobcích nepředstavuje správní řízení, neboť nesměřuje k vydání individuálního správního aktu a neobsahuje procesní etapy charakteristické pro správní řízení. Jedná se o několik faktických úkonů, které nelze ani v souhrnu považovat za správní řízení. Současně zákon o vybraných výrobcích neobsahuje ustanovení, které by odkazovalo na podpůrné použití správního řádu, či jeho použití vylučovalo. V případě daného postupu tak nelze aplikovat druhou a třetí část správního řádu vztahující se ke správnímu řízení, ale v souladu s § 177 odst. 2 správního řádu pouze část první (základní zásady činnosti správních orgánů) a čtvrtou (vyjádření, osvědčení a sdělení). Nepřipadá proto v úvahu účastenství ani užití ustanovení o nahlížení do spisu. Krajský soud dodal, že právo žalobce nahlédnout do spisu nezakládaly ani základní zásady správního řádu. Žalovaný proto nepochybil, pokud žalobci odepřel nahlížení do spisu formou přípisu namísto vydání usnesení podle § 38 odst. 5 správního řádu. Jakkoliv postup podle § 105 zákona o vybraných výrobcích představuje výkon veřejné správy v přenesené působnosti, neznamená to automatické uplatnění všech ustanovení správního řádu. Nejedná se totiž o správní řízení, ale o poměrně neformální úpravu postupu správního orgánu, jejímž smyslem je pomoci obcím při odstraňování odstavených vozidel nacházejících se mimo pozemní komunikace. Práva žalobce nejsou při tomto postupu zajištěna tak, jako by tomu bylo ve správním řízení, což však není rozporné se zásadami právního státu. Právní úprava dopadá na odstraňování nepojízdných a zpravidla téměř bezcenných vozidel, u nichž se vychází z toho, že byla opuštěna svými vlastníky. Nepředpokládá se tedy výraznější dotčení jejich práv. Pokud by vznikla vlastníkovi škoda nesprávným postupem dle § 105 zákona o vybraných výrobcích, může se domáhat její náhrady podáním žaloby před civilním soudem. Za tímto účelem žalobce disponuje dostatkem informací, pro získání dalších pak může využít zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Jeho práva jsou tak dostatečně zachována. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností s odkazem na důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud podle něj nesprávně právně posoudil otázku, zda je řízení podle 105 zákona o vybraných výrobcích správním řízením. Z právní úpravy plyne, že postup podle § 105 zákona o vybraných výrobcích je výkonem státní správy, přičemž podle § 1 odst. 2 správního řádu se postup podle tohoto zákona použije, nestanovíli zvláštní zákon jiný postup. To zákon o vybraných výrobcích nečiní, ani užití správního řádu nevylučuje. K definičním znakům správního řízení podle § 9 správního řádu stěžovatel podotýká, že v daném případě se měnilo jeho dispoziční (vlastnické) právo k vozidlu. Na základě rozhodnutí žalovaného totiž bylo odňato z jeho držení a zničeno. Výklad krajského soudu odkazující se zčásti i na hodnotu věci by podle stěžovatele svěřil obecním úřadům nepřezkoumatelnou možnost správního uvážení, zda je vozidlo zjevně nezpůsobilé k provozu, bez možnosti vlastníka tento závěr napadnout. Jde přitom o odbornou otázku, která by měla být předmětem dokazování v řízení o odstranění vozidla podle § 105 zákona o vybraných výrobcích vedeného podle správního řádu. Ustanovení zákona o vybraných výrobcích nejsou dostatečně konkrétní, aby představovala samostatnou speciální procesní úpravu. Jelikož nebylo řádně vedeno správní řízení, byla od počátku krácena práva stěžovatele. I v řízení podle § 177 odst. 2 správního řádu je třeba aplikovat § 154, podle nějž správní orgán přiměřeně použije i další ustanovení tohoto zákona, pokud jsou přitom potřebná. I pokud by se tedy nejednalo o správní řízení, je nutno umožnit majiteli vozidla nahlédnout do spisu s ohledem na základní zásady upravené v § 2 odst. 2 a 3 správního řádu, neboť se jedná o osobu, do jejíchž práv bylo zasaženo. Nahlédnutí do spisu mu umožní seznámit se s důvody postupu správního orgánu a bránit se proti němu. Ústavní právo na vyjádření se k důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod předpokládá právo na seznámení se s nimi. K tomu stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/04 a Pl. ÚS 14/96, a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že věc konzultoval s odborem legislativy Ministerstva životního prostředí. Z konzultace plyne, že postup podle § 105 zákona o vybraných výrobcích není formalizovaným správním řízením a jeho účelem není vydání rozhodnutí, které by upravovalo poměry vlastníka vozidla. Jedná se o sled různorodých úkonů, které jsou v prvé řadě iniciační (směřující k dobrovolnému odstranění vozidla) a posléze realizační (odstranění z iniciativy obecního úřadu, nereagujeli domnělý vlastník na výzvu). K přímému zásahu do majetkové sféry vlastníka vozidla tak dochází faktickou činností, neboť s vozidlem se disponuje bez jeho souhlasu. To odpovídá koncepci zákona o vybraných výrobcích, který byl vytvořen jako operativní a méně formální nástroj pro řešení narůstajícího problému odstavených vozidel, a k ochraně dotčených vlastníků pozemků. Správní řád se na postup dle § 105 zákona o vybraných výrobcích aplikuje pouze v rozsahu obecných zásad (§ 2–8). Dále žalovaný doplňuje, že v projednávané věci šlo o vozidlo bez zjištěné registrační značky a VIN, které bylo odstaveno na ploše veřejné zeleně. Proto byla zveřejněna výzva k jeho odstranění, které předcházelo vylepení upozornění městské policie na vozidlo s informací o následujícím postupu. Stěžovateli nebylo oznámení zasláno vzhledem k jeho předchozím jednáním v jiných řízeních, kdy své vlastnictví k obdobným vozidlům popíral nebo je neprokázal. Jeho informování bylo dostatečně zajištěno vylepením upozornění na vozidle, na které reagoval pouze žádostí o nahlížení do spisu, aniž by přes opakovaná upozornění prokázal své vlastnictví k vozidlu. Krom toho podal podnět policii, která ve věci tvrzeného neoprávněného odstranění vozidla podle všeho neshledala protiprávní jednání. Žalovaný dále odkazuje na řízení ve věci sp. zn. 3 As 324/2022, v němž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele a potvrdil, že obdobných 19 autovraků bylo odpadem. Upozorňuje na to, že stěžovatel dlouhodobě odstavuje autovraky a jiný odpad na pozemcích v obci, čímž obtěžuje obyvatele i návštěvníky rekreační oblasti a místo nápravy se soustředí na odvolání, stížnosti a žaloby. Žalovaný závěrem navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž