4 As 125/2025 – Nejvyšší správní soud

4 As 125/2025- 38 - text 4 As 125/2025-41 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. L. K., proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem Malinovského nám. 624/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2024, č. j. MMB/0225773/2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2025, č. j. 33 A 24/2024-28, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím Úřadu městské části Brno – Nový Lískovec (dále též „úřad městské části“) byl žalobce uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále též „přestupkový zákon“). Toho se žalobce dopustil úmyslným hrubým jednáním tím, že dne 8. 5. 2023 v době od 7:58 hod. do 8:02 hod. před domem na ulici X při předávání nezletilých dětí před nimi opakovaně nazval L. K. (dále též „svědkyně“) „kurvou“, dále ji před dětmi slovně urážel, kdy směrem k dětem o ní hovořil jako o „svini“. K synovi pronášel urážlivé výroky vůči současnému partneru L. K.: „Hele jestli na tebe půjde ten čurák, kopni ho do koulí…“. Dále vůči L. K. naznačoval fyzický útok tím, že se slovy: „Nespadne ti mobil?“ postupně dvakrát rukou naznačoval úder směrem k ní. Směrem k dětem se o jejich matce L. K. vyjádřil: „Podívejte, ta svině si myslí, že o ní nebudeme mluvit jako o kurvě.“ [2] Za tento přestupek byla žalobci podle § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a § 7 odst. 4 písm. b) přestupkového zákona uložena pokuta ve výši 5.000 Kč. Podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky dále byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení o přestupku ve výši 1.000 Kč. [3] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí úřadu městské části potvrdil. [4] Nadepsaným rozsudkem pak Krajský soud v Brně zamítl žalobu žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného. [5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Namítl nezákonnost kasační stížností napadeného rozsudku a předcházejícího soudního a správního řízení. Správní orgány soustavně porušovaly ústavní i zákonné imperativy vyplývající z čl. 7 odst. 1, 36 a 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. a) evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, § 2 odst. 1 a 4, § 50 odst. 3, 51 odst. 1 a 2, § 56 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Krajský soud tato pochybení nenapravil. Správní orgány ignorovaly zásadu presumpce neviny a výkladu v pochybnostech ve prospěch stěžovatele a pochybily v rámci dokazování, zejména při výslechu svědkyně a přehrání nahrávky zachycující jednání stěžovatele. Krajský soud se nevypořádal s námitkami stěžovatele a jeho odůvodnění je nedostatečné, neboť neuvádí podklady, z nichž zjistil rozhodné skutečnosti. [6] Videonahrávku lze interpretovat i jiným způsobem, než jak činí správní orgány a krajský soud. Svědkyně předem zamýšlela vyvolat konflikt. Již na samém počátku jí přitom byl explicitně sdělen nesouhlas s tímto svévolným nahráváním. Videonahrávka nezletilých byla pořízena nezákonným způsobem, v řízení tedy neměla být vůbec provedena k důkazu a nelze z ní v neprospěch stěžovatele vycházet. Svědkyně dlouhodobě nahrávala předávání nezletilých v rozporu se zákonem a nahrávkami stěžovatele zastrašovala a vydírala. [7] Jednání stěžovatele popsané slovy: „dále L. K. naznačoval fyzický útok tím, že se slovy: Nespadne ti mobil? Postupně rukou dvakrát naznačoval fyzický úder směrem k ní“, bylo jednáním v nutné obraně směřující k zabránění útoku na zákonem chráněný zájem, resp. jednání k ochraně dětí, učiněné navíc po předchozím explicitně vyjádřeném nesouhlasu s dalším prováděním nahrávání. Krajský soud ani správní orgány se s tímto nevypořádaly. [8] Postih stěžovatele je porušením práva na ochranu soukromí a rodinného života ve smyslu čl. 10 Listiny. Správnímu orgánu není nic do toho, co si v rámci soukromého hovoru řekne otec se svými dětmi. Kriminalizace toho jednání úřadem městské části je zásahem veřejné moci do soukromého a rodinného života stěžovatele a obou dětí. K řešení rodinných otázek primárně slouží nástroje soukromého práva, nikoli správní trestání. Rozhodnutí správních orgánů porušuje též čl. 17 Listiny základních práva svobod, zaručující svobodu projevu. Výroky kladené stěžovateli za vinu nadto mají reálný skutkový základ. Jedná se o výroky svědkyní vyprovokované, a jde tedy o tzv. vyprovokovanou odvetnou funkci svobody projevu (counterattack). [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud i žalovaný se s veškerou argumentací stěžovatele řádně vypořádali a poukázal na závěry uvedené v jejich rozhodnutích. Se závěry krajského soudu se ztotožnil. [10] Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že se v ní žalovaný věcně nevypořádal s podstatou jeho námitek. Žádný z rozhodujících orgánů nedostál požadavkům uvedeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 743/25. Z jejich rozhodnutí je naopak patrná snaha shledat stěžovatele vinným. [11] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [12] Předtím, než přistoupí k meritornímu projednání věci, posoudí kasační soud ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, zda je splněna podmínka přijatelnosti dle § 104a odst. 1 s. ř. s. Dle tohoto ustanovení se pro nepřijatelnost odmítne stížnost, jež svým významem podstatně nepřevyšuje zájmy stěžovatele. [13] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. [14] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelná. [15] Stěžovatel dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z toho, že se krajský soud některými jeho argumenty zabýval nedostatečně. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že krajský soud vystihl podstatu věci, své závěry přehledně, srozumitelně, pečlivě, logicky a řádně zdůvodnil a vypořádal se s veškerou relevantní argumentací stěžovatele. Soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Podstatné je, aby se soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013-33, shodně nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). [16] Stěžovateli je na místě přisvědčit, že krajský soud v rozporu s obsahem správního spisu konstatoval, že v dané věci vypovídali dva svědci, přitom Ing. B. nikdy nebyl v dané věci vyslechnut jako svědek. Toto dílčí pochybení krajského soudu však nemá vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu, neboť krajský soud zcela správně konstatoval, že přestupkové jednání stěžovatele jednoznačně vyplývá z pořízené videonahrávky, kterou shlédl a která je stěžejním důkazem. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil stěžovateli, že se krajský soud neseznámil se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a dopouští se bez reálného podkladu spekulací v neprospěch stěžovatele. Krajský soud též správně uvedl, že ve správním sp