5 Ads 39/2025 — Nejvyšší správní soud

5 Ads 39/2025- 34 - text  5 Ads 39/2025 - 37 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: JUDr. L. K., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2025, č. j. 19 Ad 24/202423, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým městský soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2024, č. j. OSZ49366119/MKá2024 (dále jen ,,napadené rozhodnutí‘‘). [2] Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení), za použití § 29, § 33, § 34 a § 74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), námitky stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra, orgánu sociálního zabezpečení ze dne 25. 3. 2024, č. j. OSZ49366118/DBr2024. Tímto rozhodnutím správní orgán podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení zvýšil stěžovateli starobní důchod od splátky na měsíc leden 2024 na částku 18 536 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že starobní důchod je stěžovateli vyplácen v souběhu s vdoveckým důchodem, který k 1. 1. 2024 činí částku 2 832 Kč měsíčně, stanovil správní orgán, že náleží stěžovateli od 1. 1. 2024 celkem 21 368 Kč měsíčně. [3] V žalobě stěžovatel namítal, že rozhodnutí správního orgánu je v rozporu s § 51 odst. 1 a 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, neboť zde není uvedeno rodné číslo stěžovatele. Dále stěžovatel namítal chybu v poučení prvostupňového rozhodnutí, neboť je v něm sice uvedena lhůta, ve které je možné námitky podat, ale není uvedeno, od kterého dne se lhůta počítá. Poučení je též v rozporu i s § 88 odst. 4 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení; o námitkách nerozhoduje fyzická osoba, ale určený správní úřad, který vykonává funkci orgánu sociálního zabezpečení, obdobně jako ČSSZ. Z vad v poučení stěžovatel dovozuje nicotnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně. [4] Dále stěžovatel spatřoval nicotnost rozhodnutí v absenci věcné příslušnosti správního orgánu I. stupně; dle názoru stěžovatele rozhodnutí vydala neexistující instituce, neexistující správní úřad, který nemůže používat právní předpisy o sociálním zabezpečení a u kterého stěžovatel není pojištěn z důchodového pojištění. Ministerstva nerozhodují o dávkách důchodového pojištění a tyto dávky ani nevyplácejí; podle § 5 písm. a) bod 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení rozhodují úřady ČSSZ. Jestliže o vdoveckém důchodu rozhodovala instituce, která vykonává funkci orgánu sociálního zabezpečení, tj. ČSSZ, která je správním úřadem zřízeným podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů, a oborem státní služby je sociální pojištění, musí obdobná instituce, která vykonává funkci orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra rozhodovat i o zvýšení starobního důchodu a vdoveckého důchodu. Tím správním úřadem je odbor sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, který není podřazen pod ministra vnitra ani náměstka ministra vnitra, ale je podřazen pod státního tajemníka v Ministerstvu vnitra. Tím je znemožněno, aby Ministerstvo vnitra rozhodovalo nebo zasahovalo do řízení ve věcech důchodového pojištění. [5] Městský soud žalobu považoval za nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že stěžovatel nezpochybnil samotné výpočty starobního a vdoveckého důchodu, ale formální aspekty rozhodování žalovaného. Námitku nicotnosti rozhodnutí z důvodu jeho vydání neexistujícím orgánem městský soud neshledal důvodnou. Konstatoval, že Ministerstvo vnitra bylo zřízeno v souladu s čl. 79 odst. 1 Ústavy a zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Podle § 3 odst. 3 písm. d) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 2023, je Ministerstvo vnitra orgánem sociálního zabezpečení. Podle § 9 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení Ministerstvo vnitra rozhoduje mimo jiné o dávkách důchodového pojištění příslušníků Policie České republiky a provádí jejich výplatu. Z uvedeného je dle soudu zřejmé, že v posuzované věci rozhodoval existující správní orgán, a to v rámci své pravomoci svěřené mu zákonem o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Bližší označení žalovaného jako „orgánu sociálního zabezpečení“ je třeba chápat jako vymezení, v rámci jaké působnosti žalovaný jednal, jelikož jako ústřední správní úřad vykonává působnost na řadě různých úseků státní správy. V daném správním řízení v prvním stupni pak rozhodovala vedoucí oddělení realizace dávek odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra a v řízení o námitkách ředitel odboru sociálního zabezpečení, což odpovídá jejich kompetencím, jak jsou vymezeny v organizačním řádu; městský soud provedl rozhodné pasáže organizačního řádu k důkazu. [6] Stěžovatel se dále při jednání domáhal sdělení, u kterého orgánu je důchodově pojištěný. K tomu městský soud uvedl, že stěžovatel je účasten systému důchodového pojištění v České republice; nositelem důchodového pojištění je stát, o dávkách důchodového pojištění pak rozhoduje ČSSZ, pokud zákon nestanoví jinak, jako je tomu právě v případě příslušníků Policie České republiky. [7] Konečně městský soud konstatoval, že nicotnost nezpůsobuje ani neuvedení rodného čísla stěžovatele ve správních rozhodnutích. Uvedení rodného čísla není nezbytnou náležitostí rozhodnutí o starobním důchodu, přičemž stěžovatel je v rozhodnutích jednoznačně identifikován jinými údaji. Stěžovatelem zmíněný § 51 odst. 1 a 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení stanovuje povinnost žadatelům o důchod, nikoliv správním orgánům. Soud neshledal důvodnou ani námitku, že poučení v prvostupňovém rozhodnutí je v rozporu s § 88 odst. 4 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, neboť o lhůtách, ve kterých bude o námitkách rozhodováno, není třeba účastníka poučovat (§ 86 odst. 6 téhož zákona a contrario). [8] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, jejíž důvody lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel považuje kasační stížnost za přijatelnou, neboť přesahuje jeho vlastní zájmy; netýká se jen jeho samotného, ale řízení ve věcech důchodového pojištění každého občana, který je pojištěn z důchodového pojištění u správního úřadu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra. [9] Stěžovatel v kasační stížnosti opětovně namítá, že o dávkách důchodového pojištění za stát rozhoduje a tyto dávky vyplácí výlučně „odbor sociálního zabezpečení MV“. Stát o dávkách důchodového pojištění rozhoduje prostřednictvím správních úřadů zřízených zákonem č. 234/2014 Sb., o státní službě, jejichž oborem je sociální pojištění. V dané věci však rozhodoval ,,orgán sociálního zabezpečení MV‘‘, který dle stěžovatele není ani součástí ministerstva, ale soukromou institucí ředitele odboru sociálního zabezpečení MV a vykonává funkci odboru sociálního zabezpečení MV v rozporu s právními předpisy o důchodovém pojištění, i v rozporu s čl. 1 a 30 Listiny základních práv a svobod („Listina“). Tím, že soud napadené rozhodnutí aproboval, porušil kromě Listiny rovněž základní zásadu rovného zacházení podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č.883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Příslušnou institucí podle uvedeného nařízení je ta, u které je dotyčná osoba pojištěna v době podání žádosti o dávku; v posuzované věci je to odbor sociálního zabezpečení MV. Stěžovatel se domnívá, že došlo k nerovnosti u všech občanů, kteří jsou pojištěni z důchodového pojištění u odboru sociálního zabezpečení MV ve srovnání s občany, kteří jsou pojištěni u správních úřadů vykonávajících funkci orgánů sociálního zabezpečení a jimž je umožněno používat právní předpisy o důchodovém pojištění, rozhodovat o dávkách důchodového pojištění a tyto dávky vyplácet. [10] Z uvedeného stěžovatel dále dovozuje nejasnost v označení žalovaného; není jasné, u jakého orgánu mají pojištenci odboru sociálního zabezpečení MV podat námitky podle § 88 odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního z