5 Afs 14/2025 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 14/2025- 12 - text  5 Afs 14/2025 - 16 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: JUDr. Stanislava Vrchotová, se sídlem Holzova 1675/120, Brno, správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státní podnik – v likvidaci, se sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 1. 2025, č. j. 30 Af 37/202424, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Platebními výměry ze dne 10. 5. 2023, č. j. 230799/23/3001-51524-710996, ze dne 26. 5. 2023, č. j. 3013354/23/3001-51524-710996, a ze dne 26. 5. 2023, č. j. 3013464/23/3001-51524-710996, Finanční úřad pro Jihomoravský kraj vyměřil daňovému subjektu Brněnské cihelny, státní podnik – v likvidaci, silniční daň za zdaňovací období let 2019, 2020 a 2021 ve výši 88 875 Kč, 66 750 Kč a 66 750 Kč. [2] Žalobkyně podala jakožto správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státní podnik – v likvidaci, proti uvedeným platebním výměrům odvolání. Žalovaný v návaznosti na odvolání žalobkyně změnil svým rozhodnutím ze dne 23. 8. 2024, č. j. 25293/24/5200-10423-709175, napadené platební výměry tak, že úpadci stanovil za příslušná zdaňovací období silniční daň ve výši 85 875 Kč, 64 500 Kč a 64 500 Kč. [3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně. Po obdržení žaloby krajský soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 22. 11. 2024, č. j. 30 Af 37/2024-17, k zaplacení soudního poplatku, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení. Součástí uvedeného usnesení bylo také poučení, že pokud žalobkyně soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatí, krajský soud řízení zastaví. [4] Žalobkyně ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatila. Krajský soud proto shora uvedeným usnesením řízení o žalobě dle § 47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), zastavil. Zastavení řízení odůvodnil krajský soud tím, že usnesení obsahující výzvu ke splnění poplatkové povinnosti bylo do datové schránky žalobkyně doručeno dne 23. 11. 2024. Poslední den lhůty k jejímu splnění tak připadl na pondělí 9. 12. 2024. Žalobkyně však soudní poplatek ve stanovené lhůtě neuhradila. Přípisem doručeným krajskému soudu dne 30. 12. 2024 žalobkyně krajskému soudu sdělila, že správce konkursní podstaty je ze zákona osvobozen od placení soudních poplatků, a navrhla, aby bylo v řízení pokračováno. [5] Krajský soud měl za to, že žalobkyně pravděpodobně odvozuje osvobození správce konkursní podstaty z § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. Dle krajského soudu se však toto osvobození na řízení před správními soudy neuplatní, přičemž soud odkazuje na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. 1 Afs 135/2018-71, publ. pod č. 3909/2019 Sb. NSS (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz). [6] Krajský soud uzavřel, že neaplikovatelnost uvedeného osvobození v řízeních před správními soudy se nijak nedotýká práva žalobkyně požádat soud o osvobození od soudních poplatků na základě individuálních konkrétních okolností a majetkových poměrů podle § 36 odst. 3 s. ř. s. Tuto žádost však bylo možné podat nejpozději ve lhůtě pro zaplacení soudního poplatku, o čemž soud žalobkyni ve výzvě k zaplacení poplatku poučil. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla usnesení krajského soudu podáním označeným jako odvolání, které však svým obsahem odpovídá kasační stížnosti. [8] V něm stěžovatelka namítá, že krajský soud rozhodl dle současné právní úpravy, avšak na základě přechodných a závěrečných ustanovení [pozn. NSS: stěžovatelka neoznačuje konkrétní právní předpis, pravděpodobně však má na mysli přechodná a závěrečná ustanovení současného zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“)] se řízení započatá před zrušením zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), dokončí podle dosavadních právních předpisů. Po dobu účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání totiž bylo dle stěžovatelky „osvobození od poplatků před soudem absolutní (např. i při pořizování kopií ze spisu aj.), a žádný omezující judikát vydán nebyl“. Nejvyšší správní soud stěžovatelku k zaplacení poplatku navíc nikdy nevyzval. Stěžovatelka má za to, že „jediné (a osamocené) rozhodnutí nemůže částečně zrušit nebo úplně změnit ustanovení zákona. Jedná se o rozhodnutí vydané pro specifickou situaci, a jeho účelem rozhodně nebylo zamezení SKP nebo insolvenčním správcům přístup k soudní ochraně, zvláště, jedná-li se o ryze procesně nesprávné a svévolné rozhodnutí fin. úřadu v řádu několika set tisíc.“. Stěžovatelka neoznačuje judikát, proti němuž brojí, pravděpodobně však jde o krajským soudem zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. 1 Afs 135/2018-71. [9] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby bylo napadené usnesení krajského soudu zrušeno „a v řízení pokračováno“. [10] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného usnesení krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté soud přistoupil k přezkoumání napadeného usnesení v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené usnesení krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [12] Úvodem je třeba upozornit na to, že stěžovatelka formulovala své kasační námitky velmi stroze, obecně a vágně. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatelku (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS). [13] Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že krajský soud postupoval dle nesprávné právní úpravy, neboť měl postupovat dle dosavadních právních předpisů. [14] Stěžovatelce lze přisvědčit, že § 432 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje obecné přechodné ustanovení, dle kterého se „pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy“. Povinnost k úhradě soudního poplatku, včetně okamžiku jejího vzniku, však stanoví zákon o soudních poplatcích, nikoliv insolvenční zákon či dříve zákon o konkursu a vyrovnání. Dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích vzniká poplatková povinnost u daného poplatku za řízení podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení tohoto řízení, k čemuž v případě žaloby stěžovatelky došlo dne 29. 10. 2024, takže na tuto poplatkovou povinnost stěžovatelky se v zásadě (nestanoví-li přechodná ustanovení jinak) použije znění zákona o soudních poplatcích účinné k tomuto datu. [15] Pokud jde o osvobození původně správců konkursní podstaty a následně insolvenčních správců od soudního poplatku, dosavadní vývoj právní úpravy shrnul rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již zmiňovaném usnesení ze dne 27. 6. 2019, č. j. 1 Afs 135/2018-71, takto: „Zákon o soudních poplatcích poprvé pamatoval na specifika insolvenčního řízení, respektive tehdy ještě konkursního řízení, ve znění od 1. 1. 2001, a to v důsledku novely provedené zákonem č. 255/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tato novela zavedla věcné osvobození ve věcech konkursu včetně nuceného vyrovnání, s výjimkou sporů vyvolaných konkursem [viz § 11 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 255/2000 Sb.]. Současně zavedla osobní osvobození pro správce konkursní podstaty v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku [viz § 11 odst. 2 písm. r) zákona o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 255/2000 Sb.]. Právě tehdejší § 11 odst. 2 písm. r) zákona o soudních poplatcích, účinný od roku