6 Afs 14/2024 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 14/2024- 52 - text  6 Afs 14/2024 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce zpravodaje Petra Šuránka a soudce Štěpána Výborného ve věci žalobkyně: VPI CZ v.o.s., sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, insolvenčního správce úpadce KRATOLIA Trade a.s., sídlem Žukovova 59/34, Ústí nad Labem, zastoupené advokátem Mgr. Ivanem Brambaški, sídlem Letenská 121/8, Praha 1, proti žalovanému: Finanční úřad pro Ústecký kraj, sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2022, č. j. 284948/22/250150523507381, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 141 Af 9/202259, takto: I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 352,50 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Ivana Brambaški, advokáta. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Předcházející řízení [1] Žalovaný dne 24. 2. 2015 vydal 10 zajišťovacích příkazů, jimiž v záhlaví uvedenému úpadci uložil k okamžité úhradě dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období březen až prosinec 2014 v celkové výši 88 102 458,77 Kč. Veškeré opravné prostředky byly neúspěšné. Následujícího dne žalovaný zahájil daňovou kontrolu, v jejímž závěru celkem 14 dodatečnými platebními výměry ze dne 29. 7. 2015 úpadci doměřil DPH v souhrnné výši 88 630 863 Kč a k tomu stanovil penále ve výši 17 726 168 Kč za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí 2013 a leden až prosinec 2014. Následně žalovaný nařídil exekuce, jejichž výtěžek použil na úhradu nedoplatků. [2] Vedle toho Celní úřad pro Ústecký kraj (dále jen „celní úřad“) zrušil rozhodnutím ze dne 15. 5. 2015 úpadci z moci úřední registraci distributora pohonných hmot a v této souvislosti dne 31. 7. 2015 vyrozuměl žalovaného, že podle § 6j odst. 4 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), ve znění účinném od 1. 10. 2013 (dále jen „zákon o pohonných hmotách“) vyzve poskytovatele bankovní záruky vystavené na částku 20 000 000 Kč k plnění, a že tudíž žalovaný může požádat o úhradu případného nedoplatku úpadce. V návaznosti na toto vyrozumění žalovaný jakožto jiný správce daně dne 12. 8. 2015 požádal o převedení „přeplatku ze složené částky kauce“ na evidovaný nedoplatek ze zajišťovacích příkazů. Převedenou částku ve výši 19 654 244 Kč žalovaný obratem použil na úhradu nedoplatků úpadce na DPH. [3] Na návrh úpadce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) zahájil dne 21. 5. 2015 insolvenční řízení a dne 7. 10. 2015 rozhodl o jeho úpadku. Usneseními ze dne 19. 2. 2016 krajský soud vzal na vědomí hlasování věřitelů o odvolání předchozího insolvenčního správce a potvrdil žalobkyni jako nového insolvenčního správce úpadce; zároveň prohlásil na majetek úpadce konkurs. Žalovaný do insolvenčního řízení přihlásil své pohledávky, které postupně bral částečně zpět v návaznosti na získané úhrady. Insolvenční soud vzal zpětvzetí zbytku pohledávky na vědomí usnesením ze dne 6. 10. 2022, žalovaný se neodvolal a jeho právní mocí dne 22. 10. 2022 skončila účast žalovaného na insolvenčním řízení. Insolvenční soud přezkoumal pohledávky žalovaného jako nevykonatelné na zvláštním přezkumném jednání dne 22. 2. 2016, při němž byly (až na malou část) žalobkyní popřeny. Žalovaný se popření sice bránil incidenční žalobou (sp. zn. 74 ICm 744/2016), ta však byla nakonec usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2023 odmítnuta, jelikož zpětvzetím celé pohledávky účast žalovaného v insolvenčním řízení skončila. [4] Dne 24. 2. 2016 Odvolací finanční ředitelství úpadci sdělilo, že v důsledku přezkoumání pohledávky insolvenčním soudem na zvláštním přezkumném jednání dne 22. 2. 2016 se podle § 243 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále jen „daňový řád“) řízení o odvoláních úpadce proti dodatečným platebním výměrům zastavuje a ty tímto dnem nabyly právní moci. Následně žalovaný zajištěné částky převedl na úhradu dodatečných platebních výměrů s tím, že se jedná o pohledávky, jež vznikly před rozhodnutím o úpadku. K žalobě žalobkyně krajský soud rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 15 Af 36/2016289, dodatečné platební výměry pro vady řízení a pro nezákonnost zrušil; kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 1. 7. 2021, č. j. 9 Afs 71/202152, zamítl. [5] Dne 30. 5. 2016 žalobkyně s odkazem na zánik účinnosti zajišťovacích příkazů nabytím právní moci dodatečných platebních výměrů a s argumentem, že na pohledávky z dodatečných platebních výměrů nelze započíst přeplatky ze zajišťovacích příkazů, jelikož ty zanikly právní mocí dodatečných platebních výměrů, jež nastala až k okamžiku ukončení přezkumného jednání, což je ve smyslu § 242 odst. 2 daňového řádu nejzazší okamžik pro užití přeplatku na úhradu splatných daňových pohledávek, požádala o vrácení přeplatku ze zajišťovacích příkazů, jež pozbyly účinnosti. Současně souběžnou žádostí dne 30. 5. 2016 požádala též o vrácení přeplatku z použité kauce distributora pohonných hmot s argumentem, že žalovaný vzal přihlášku svých pohledávek ve výši odpovídající převedenému přeplatku z kauce zpět, čímž znemožnil jejich přezkum. Tím, že je ve výsledku nepřihlásil do insolvenčního řízení, nedisponoval přihlášenou pohledávkou, již by mohl proti přeplatku z kauce započíst, a ten proto byl vratitelným přeplatkem. [6] Žalovaný žádostem, jež obdržel dne 6. 6. 2016, nevyhověl a odvolání žalobkyně byla rozhodnutími Odvolacího finančního ředitelství ze dne 31. 1. 2017 zamítnuta. Krajský soud ovšem rozsudky ze dne 24. 2. 2021, č. j. 15 Af 43/201780 a č. j. 15 Af 44/201778 (dále jen „rozsudky o přeplatku“), obě rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zrušil. V závazném právním názoru poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Afs 399/201726, podle nějž „§ 168 odst. 4 daňového řádu je tedy speciálním ustanovením vůči § 143 odst. 5 tohoto zákona, avšak jen v tom rozsahu, že nepočítá s patnáctidenní pariční lhůtou. Nemodifikuje pravidlo, že daň stanovená správcem daně dodatečným platebním výměrem (popřípadě její příslušenství) se stává splatnou až tehdy, nabudeli toto rozhodnutí právní moci.“ Daň tudíž nebyla stanovena dodatečnými platebními výměry k datu 7. 8. 2015 (den jejich doručení úpadci), jak předpokládal žalovaný, nýbrž až jejich právní mocí dne 22. 2. 2016 (konáním zvláštního přezkumného jednání). Žalovaný tak podle krajského soudu započetl částky inkasované z titulu zajištění daně a plnění z bankovní záruky v rozporu s § 242 odst. 2 daňového řádu na daň, která nebyla splatná. Takový postup mohl mít vliv na majetkovou podstatu, a tím zasáhnout i do práv žalobkyně. Odvolací finanční ředitelství podalo proti oběma rozsudkům krajského soudu kasační stížnosti vedené pod sp. zn. 2 Afs 72/2021 a sp. zn. 9 Afs 71/2021, ty ale následně vzalo zpět s odkazem na neúspěch své kasační stížnosti ve věci dodatečných platebních výměrů a Nejvyšší správní soud řízení o nich zastavil. [7] Následně Odvolací finanční ředitelství rozhodnutími ze dne 10. 12. 2021, č. j. 46135/21/530021441702127 a č. j. 46143/21/530021441702127 (dále jen „rozhodnutí o přeplatku“), zamítavá rozhodnutí žalovaného o přeplatku změnilo tak, že se oběma žádostem o vrácení přeplatku na DPH plně vyhovuje. V odůvodnění uvedlo, že s ohledem na závazný právní názor krajského soudu v rozsudcích o přeplatku a na zrušení dodatečných platebních výměrů eviduje jak k datu 6. 6. 2016, tak i k datu vydání svých rozhodnutí přeplatek v celkové výši 80 344 877,94 Kč tvořený částkami vymoženými exekucí zajišťovacích příkazů, částkou z převedené kauce, nadměrnými odpočty a dobrovolnými platbami. Eviduje sice i nedoplatky, ty však vesměs vznikly až po úpadku, a proto je nemůže započíst. Započetlo tak jen starší drobné nedoplatky ve výši 241 793 Kč a shledalo existenci vratitelného přeplatku, který dovoluje plně vyhovět oběma podaným žádostem, které se dožadují vrácení částek 49 473 691,15 Kč a 19 654 244 Kč. Protože dodatečné platební výměry nenabyly v době, kdy žalovaný rozhodoval o žádosti o vrácení přeplatku právní moci, nenastala splatnost doměřené daně. Žalovaný tak nebyl oprávněn žádat celní úřad o převedení přeplatku z kauce distributora pohonných hmot ani finanční prostředky použít na přednostní úhradu daňových nedoplatků úpadce. Tyto nedoplatky na doměřené dani ostatně s ohledem na výsledek soudního přezkumu již ani neexistují. [8] Dne 19. 1. 2022 žalobkyně požádala s odkazem na § 155 odst. 5 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 a na její žádosti ze dne 30. 5. 2016 o vyplacení úroku z vratitelných přeplatků, jež Odvolací finanční ředitelství v rozhodnutí o přeplatku vyčísl