6 As 119/2025 — Nejvyšší správní soud

6 As 119/2025- 54 - text  6 As 119/2025 - 58 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Václava Štencla v právní věci navrhovatelů: a) obec Přestavlky, sídlem Přestavlky 56, Roudnice nad Labem, a b) KORIDOR D8, z. s., sídlem Zrzavého 1705/2a, Praha 6, oba zastoupeni Mgr. Beatou Sabolovou, LL.M., advokátkou, sídlem Komunardů 1001/30, Praha 7, proti odpůrkyni: vláda, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1, týkající se návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – části článku 83a Politiky územního rozvoje České republiky, o kasační stížnosti navrhovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2025, č. j. 15 A 98/202536, takto: I. Kasační stížnost navrhovatelů se zamítá. II. Navrhovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odpůrkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Navrhovatelé se u Městského soudu v Praze domáhali zrušení opatření obecné povahy – páté aktualizace Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje vydaného usnesením Zastupitelstva Ústeckého kraje ze dne 24. 6. 2024, č. 018/59Z/2024 (dále jen „AZÚR“). [2] Současně městskému soudu podali návrh (označený jako incidenční) na zrušení části článku 83a Politiky územního rozvoje České republiky (dále jen „PÚR“) odpůrkyně, kterou taktéž považují za opatření obecné povahy. Konkrétně navrhli zrušení poslední rubriky uvedeného článku politiky nadepsané jako „Úkoly pro územní plánování“, v němž se ukládá orgánům územního plánování vymezit koridor vysokorychlostní železniční dopravy v úseku PrahaLovosice/LitoměřiceÚstí nad Labemstátní hranice ve směru na Drážďany (dále jen „koridor ŽD1“), a to na základě vybraných variant Ministerstvem dopravy. Dle navrhovatelů svěřením pravomoci Ministerstvu dopravy (bez zákonného podkladu) prosadit trasu koridoru ŽD1 vybočila PÚR ze svého obecného strategického rámce a touto konkrétní regulací území v měřítku zásad územního rozvoje bezprostředně zasáhla do práv navrhovatelů. Dle navrhovatelů vycházel pořizovatel AZÚR i dotčené orgány ze závaznosti napadené části PÚR a z jediné realizovatelné varianty koridoru ŽD1 předložené ministerstvem. [3] Městský soud v Praze vyloučil návrh na zrušení části článku 83a PÚR k samostatnému projednání a rozhodnutí a usnesením označeným v záhlaví návrh odmítl pro nedostatek pravomoci [§ 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. S odkazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že napadená část PÚR není opatřením obecné povahy a k jejímu zrušení nemají správní soudy pravomoc. [4] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud již na tomto místě doplňuje, že návrh na zrušení AZÚR městský soud postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který jej usnesením ze dne 12. 8. 2025, č. j. 140 A 5/2025  42, odmítl pro překážku litispendence s odůvodněním, že o obsahově shodném návrhu týchž navrhovatelů již krajský soud vede řízení pod sp. zn. 140 A 4/2025. Toto řízení doposud nebylo krajským soudem ukončeno. II. Kasační stížnost, vyjádření odpůrkyně a replika navrhovatelů [5] Navrhovatelé (dále jen „stěžovatelé“) podali proti usnesení městského soudu ve věci napadené části PÚR kasační stížnost. [6] Městskému soudu vytýkají, že návrh odmítl, aniž věcně posoudil, zda napadená část PÚR (ne)naplňuje znaky „extendující“ regulace, a tedy (ne)byla závaznou při pořizování AZÚR na krajské úrovni. Poukázali přitom na jiná rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věcech návrhů na zrušení AZÚR jiných navrhovatelů, v nichž krajský soud tvrzenou extenzi napadené části PÚR odmítl přezkoumat a vycházel z premisy její automatické závaznosti. Městský soud a krajský soud tak dle stěžovatelů odmítly věcně posoudit otázku extenze PÚR, což vedlo k odmítnutí spravedlnosti. Stěžovatelé uvedli, že judikatura vyšších soudů dosud neodpověděla na otázku, jak se vypořádat s „extendujícími“ ustanoveními PÚR. Dle stěžovatelů je třeba takovou extenzi v soudním rozhodnutí pojmenovat a příslušnou část PÚR zrušit. Napadenou část PÚR stěžovatelé považují za materiální opatření obecné povahy, neboť co do svého obsahu vybočuje ze strategického a koncepčního rámce, který má PÚR stanovovat. [7] Oproti situacím řešeným dřívější judikaturou, v nichž se nejednalo o závazné určení trasování dopravního koridoru (a PÚR v příslušných částech nebyla dle stěžovatelů zjevně „extendující“), krajský úřad v nynějším případě převzal do AZÚR jedinou variantu koridoru ŽD1 předloženou ministerstvem, neboť se jí cítil být vázán, aniž sám jakékoli jiné varianty navrhl či posuzoval (pozn. soudu: ačkoliv ministerstvo předložilo formálně tři varianty, technicky a ekonomicky realizovatelná byla dle tvrzení stěžovatelů toliko varianta jediná). K výběru variant přitom došlo dle stěžovatelů interním postupem ministerstva mimo pořizovací proces. Stěžovatelé namítají, že umístění koridoru ŽD1 má přímý dopad na dotčené samosprávy a jejich obyvatele, a to v podobě zásahu do jejich nemovitostí a do životního prostředí. [8] Stěžovatelé městskému soudu také vytkli, že nezohlednil změnu právní úpravy, která do stavebního zákona zavedla institut územního rozvojového plánu, kterým jedině mají být nově vymezovány koridory republikového a mezinárodního významu a který je nepochybně opatřením obecné povahy přezkoumatelným soudem. Tím se stala napadená část PÚR obsoletní. [9] Napadená část PÚR dále dle stěžovatelů blokuje zákonnou povinnost řádného strategického posouzení vlivů na životní prostředí – SEA [§ 10i zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí)] a měla v tomto případě negativní dopady i na řádné posouzení vlivu AZÚR na ochranu nebo celistvost evropsky významné lokality (§ 45i zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny). Svěření pravomoci Ministerstvu dopravy závazně vybrat trasování koridoru ŽD1 znemožnilo krajskému úřadu jako pořizovateli AZÚR zpracování a porovnání možných rozumných variant. Stěžovatelé se v této souvislosti dovolávají eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy, dle kterého musejí být zpracovány a porovnány všechny rozumné varianty, k čemuž v případě vymezení koridoru ŽD1 v AZÚR nedošlo. Pro případ, že Nejvyšší správní soud nebude s takovým výkladem souhlasit, navrhli stěžovatelé položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie. [10] V závěru kasační stížnosti stěžovatelé navrhli zrušit kasační stížností napadené usnesení městského soudu a rovněž návrhem napadenou část čl. 83a PÚR, popř. alespoň konstatovat nezávaznost této části PÚR ve vztahu k zájmovému území stěžovatelů, které podrobněji vymezili. [11] Odpůrkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry městského soudu. Zdůraznila, že PÚR není opatřením obecné povahy, a nelze se tedy domáhat ani jen jejího částečného zrušení. Odmítla také, že by napadená část PÚR byla „extendující“, nicméně upozornila, že i pokud by tomu tak bylo, vyplývá z dosavadní judikatury jasný postup, jak docílit přezkumu případného „podezřelého“ ustanovení PÚR. Otázku případné extenzivní povahy části PÚR vyhodnocuje správní soud přezkoumávající zásady územního rozvoje (či jejich aktualizaci), který má v takovém případě přistupovat k těmto částem PÚR jako k nezávazným. Odmítnutí návrhu městským soudem tak nemohlo představovat odmítnutí spravedlnosti. Odpůrkyně dále poznamenala, že stěžovatelé touto kasační stížností nemohou revidovat pravomocná rozhodnutí krajského soudu vydaná v jiných případech. V závěru také poukázala na opožděnost podaného návrhu, neboť napadená část PÚR se stala účinnou dne 1. 9. 2021. Jednoletá lhůta pro podání návrhu tedy byla několikanásobně překročena. V doplňujícím vyjádření pak odpůrkyně upozornila na vadnost navržených petitů kasační stížnosti, které se jednak materiálně odchylují od původního návrhu, o němž rozhodoval městský soud, jednak je vedle návrhu na zrušení části dotčeného článku alternativně navrhováno konstatování jeho nezávaznosti. Dle odpůrkyně jsou takto navržené petity neakceptovatelné z věcného hlediska a některé z úprav též mimo zákonné meze soudního přezkumu. Odpůrkyně nadále setrvala na návrhu, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Toto doplnění již Nejvyšší správní soud nezasílal stěžovatelům na vědomí, neboť se týká pouze procesních aspektů a neobsahuje žádnou argumentaci k věci samé. [12] Stěžovatelé v replice setrvali na názoru o „extendující“ povaze napadené části PÚR. Poukázali na to, že správní orgány vycházejí ze závaznosti PÚR a pro ilustraci citovali z některých svých vyjádření. Závěry dosavadní judikatury stran možnosti posoudit extenzivnost určité části PÚR a nepovažovat tuto část za závaznou označili za teoretické úvahy, které se v praxi nepotvrdily. Dle stěžovatelů odpůrkyně vytváří právní vakuum a vhání