6 As 60/2025 — Nejvyšší správní soud

6 As 60/2025- 60 - text  6 As 60/2025 - 64 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové, soudce zpravodaje Václava Štencla a soudce Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Mgr. S. B., proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 32, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2024, č. j. MPO 61264/24/21200, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2025, č. j. 8 A 70/202483, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2025, č. j. 8 A 70/202483, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobce dne 10. 5. 2024 požádal Český institut pro akreditaci, o.p.s. (dále jen „ČIA“) o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Pod bodem 8 žádosti požádal o poskytnutí kopie zřizovací listiny Českého institutu pro akreditaci, příspěvkové organizace, z roku 1992 a statutu Českého institutu pro akreditaci, příspěvkové organizace, z roku 1992. ČIA rozhodnutím ze dne 27. 5. 2024, č. j. 0004778/24/ČIA_001, žádost o poskytnutí informace v rozsahu bodu 8 podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím odmítl s tím, že požadované listiny nemá a není povinen jimi disponovat. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. Městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je přezkoumatelné a nelze je považovat za překvapivé z důvodu, že v něm žalovaný uvedl nové argumenty, jimiž reagoval na odvolací námitky. Městský soud vyšel z toho, že ČIA požadované listiny nemá a že se je pokusil vyhledat. I když ČIA vstoupil do práv a povinností Českého institutu pro akreditaci, příspěvkové organizace, původcem listin bylo Ministerstvo hospodářství České republiky. ČIA proto není oprávněn požadované informace vytvořit. II. Kasační stížnost a další podání účastníků [3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž namítá, že správně měl městský soud s ČIA jednat jako s osobou zúčastněnou na řízení a bez námitky dospět k závěru, že nadřízeným správním orgánem ČIA je ve vztahu k bodu 8 žádosti o informace Úřad pro ochranu osobních údajů. Dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu opomenutých důkazů. Z rozsudku není zřejmé, zda městský soud dokazování provedl, a pokud ne, proč tak neučinil. Dokazování ani neukončil. Z rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu č. 134/1998 přitom vycházel, ale činil z něj závěry ve prospěch žalovaného, čímž neúměrně nahrazoval činnost správních orgánů. Napadený rozsudek je také nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť se v něm městský soud dostatečně nevypořádal s námitkou, že nebyla doložena aktivita povinného subjektu směřující ke zjištění, zda informaci opravdu nemá. Městský soud tuto skutečnost neověřil. Kromě toho se nevypořádal s žalobními námitkami ohledně postavení ČIA jako veřejné instituce. Dále stěžovatel namítá, že městský soud interpretoval pojem původce příliš úzce jako autora dokumentu. Český institut pro akreditaci, příspěvková organizace, byl subjektem předarchivní péče, který byl povinen zajišťovat odbornou správu také jemu došlých písemností. Není důvod pochybovat o tom, že mu byla doručena zřizovací listina. ČIA je jeho právním nástupcem, a má proto povinnost požadovanými informacemi disponovat. [4] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že ČIA nezpochybňoval, že je povinným subjektem. Informaci, že ČIA provedl šetření za účelem zajištění požadovaných listin, vzal žalovaný za danou, neboť co neexistuje, není možné prokázat. Listiny nebyly dohledány v archivu žalovaného ani v Národním archivu. Argumentace stěžovatele je podle žalovaného nekonzistentní. Na jednu stranu tvrdí, že ČIA je právním nástupcem Českého institutu pro akreditaci, příspěvkové organizace, a má kontinuálně pokračovat v jeho veřejnoprávní činnosti, na druhou stranu tvrdí, že držení předmětných listin pod jeho veřejnoprávní činnost nenáleží. Pokud by ČIA skutečně měl povinnost mít listiny k dispozici, byla by tato povinnost bezprostředně spojena s jeho veřejnoprávní činností. Podle § 15 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů je proto nadřízeným orgánem ČIA žalovaný. Napadený rozsudek je podle žalovaného také přezkoumatelný. Konstatování stěžovatele, že Českému institutu pro akreditaci, příspěvkové organizaci, musely být zřizovací listiny zaslány, je domněnkou bez opory v právní úpravě. Nelzeli to prokázat, je původcem pouze Ministerstvo hospodářství České republiky. Podle rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 1998, č. 134/1998, došlo pouze k singulární sukcesi práv a povinností ze soukromoprávních vztahů z Českého institutu pro akreditaci, příspěvkové organizace, na ČIA. Zřizovací listiny z roku 1992 se nevztahují k působnosti ČIA. Aplikace rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 136/201441 je podle žalovaného nereálná, neboť bez znalosti listiny by jejím vytvořením došlo k vytvoření falsifikátu, u něhož by nikdo nemohl deklarovat shodu s původním zněním. [5] Stěžovatel v replice uvádí, že se žalovaný nyní pokouší nepřípustně zhojit nedostatek svého rozhodnutí. Ačkoliv právní předpisy neukládaly Ministerstvu hospodářství České republiky povinnost předat zřizovací dokumenty příspěvkové organizace, písemnost takové povahy má vždy svého adresáta – zřizovanou osobu. ČIA vstoupil do všech práv a povinností svého právního předchůdce, včetně práv k archiváliím. Řádné neukončení dokazování ze strany městského soudu pak představuje vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná. [7] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. [8] Z judikatury vyplývá, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, jímž je nemožnost rozhodnutí přezkoumat (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/200674, č. 1566/2008 Sb. NSS). Nepřezkoumatelné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), může být rozhodnutí soudu pro nesrozumitelnost či pro nedostatek odůvodnění. Zrušení napadeného soudního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost přichází v úvahu zejména tehdy, opomeneli správní soud na námitku účastníka zcela reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/201245, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/201664). [9] Nejvyšší správní soud dává stěžovateli za pravdu, že napadený rozsudek je takovou vadou skutečně zatížen. [10] Stěžovatel v žalobě mimo jiné namítal nepřezkoumatelnost a nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí z důvodu, že toto rozhodnutí neobsahuje žádná skutková zjištění, která by svědčila o tom, že ČIA vyvinul odpovídající aktivitu za účelem nalezení požadovaných informací. Tuto námitku stěžovatel podrobněji zdůvodnil odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/201441, č. 3223/2015 Sb. NSS, a zdůraznil, že aktivita povinného subjektu musí být doložena do spisu a popsána v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí žádosti. [11] Napadený rozsudek obsahuje nad rámec shrnutí obsahu některých listin a postojů žalovaného či ČIA pouze dvě pasáže, které je možné považovat za jeho „reakci“ na tuto námitku. Nejprve městský soud v bodech 46 a 47 obecně odůvodnil, proč považuje žalobou napadené rozhodnutí za přezkoumatelné. Následně v bodě 57 konstatoval: „Městský soud vyšel z toho, že ČIA zřizovací listinu a státu Českého institutu pro akreditaci nemá a že se pokusil ji vyhledat.“ Městský soud tak vůbec na argumentaci stěžovatele nereagoval a fakticky ji pouze popřel, aniž by svůj postoj ve vztahu k tomuto konkrétně namítanému pochybení odůvodnil. Tím zatížil napadený rozsudek nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. [12] Stěžovatel dále namítá, že městský soud zcela opomenul žalobní námitku, podle níž žalovaný rezignoval na svou zákonnou povinnost řádně se vypořádat s odvolacími námitkami ohledně postavení ČIA jako veřejné instituce. Tato námitka není důvodná. [13] Na podrobnou argumentaci stěžovatele týkající se postavení ČIA jako veřejné instituce městský soud vedle svého obecného zdůvodnění (body 46 a 47), proč považuje rozhodnutí žalovaného za přezkoumatelné, reagoval také věcnou argumentací v bodech 37 až 39 s odkazem na podrobnější odůvodnění obsažené v rozsudku městského soudu ze dne 17. 1. 2025, č. j. 3 A 53/2024122, vydaného v související věci. Jakkoliv se jedná o argumentaci stručnou, podstatné je, že městský soud se