7 Ads 171/2024 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 171/2024- 57 - text  7 Ads 171/2024 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Faisala Husseiniho a Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: D. J., zastoupená JUDr. Otto Hradilem, advokátem se sídlem Olomoucká 226, Uničov, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně a JUDr. P. J., bytem Zelená 4, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 10. 7. 2024, č. j. 65 A 57/202415, takto: I. Kasační stížnost D. J. se zamítá. II. Kasační stížnost JUDr. P. J. se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyni byla na základě její žádosti od 14. 12. 2017 přiznána podpora v nezaměstnanosti; zároveň byla poučena, že bude povinna podporu v nezaměstnanosti nebo její část vrátit v případě, že jí bude přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Žalobkyně byla následně uznána invalidní ve třetím stupni a byl jí přiznán důchod pro invaliditu třetího stupně od 14. 11. 2016. Úřad práce ČR (dále také jen „ÚP“) proto uložil žalobkyni rozhodnutím ze dne 25. 6. 2018 povinnost vrátit za období od 14. 12. 2017 do 30. 4. 2018 podporu v nezaměstnanosti s odůvodněním, že ji pobírala, ačkoli byla uznána invalidní ve třetím stupni a byl jí přiznán důchod pro invaliditu třetího stupně, což souběžnou výplatu podpory v nezaměstnanosti vylučuje. [2] Žalobkyně tedy ohledně souběhu výplaty invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně s podporou v nezaměstnanosti vede se správními orgány dlouholetý spor. V průběhu řízení se mimo jiné ukázalo, že z posudku ze dne 3. 5. 2018, z něhož správní orgány vycházely, nevyplývalo, zda je žalobkyně schopna vykonávat výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek. Tato skutečnost přitom byla relevantní, neboť podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), je osoba pobírající invalidní důchod pro invaliditu ve třetím stupni povinna vrátit poskytnutou podporu v nezaměstnanosti pouze v případě, že nemůže vykonávat výdělečnou činnost ani za zcela mimořádných podmínek. [3] Jelikož je údaj, zda je pojištěnec v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek, obligatorní náležitostí posudku o invaliditě podle vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), vyžádal si ÚP od žalované k posudku o invaliditě ze dne 3. 5. 2018 opravný posudek, ze kterého již vyplynulo, že žalobkyně není schopna výdělečné činnosti ani za zcela mimořádných podmínek. [4] Na základě opravného posudku vydal ÚP rozhodnutí ze dne 12. 7. 2021, kterým znovu uložil žalobkyni povinnost podporu v nezaměstnanosti vrátit. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně bránila odvoláním, a následně i žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci. Tato žaloba byla rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 72 Ad 47/202185, zamítnuta, následně také Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost v téže věci, a to rozsudkem ze dne 19. 1. 2024, č. j. 5 Ads 58/202367. [5] V nyní posuzované věci žalobkyně podala ke krajskému soudu žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalované. Tvrdila, že opravný posudek neodpovídá § 7 písm. f) bodu 6 vyhlášky o posuzování invalidity a opravný posudek proto nelze použít k jednoznačnému posouzení sporné otázky, zda je žalobkyně schopna výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek, či nikoliv. Žalobkyně se domnívala, že opravný posudek je možné interpretovat jedině tak, že žalobkyně je schopna výdělečné činnosti, aniž by to vyžadovalo zcela mimořádné podmínky. To však činí nevěrohodným výsledek posouzení zdravotního stavu žalobkyně a míru poklesu její pracovní schopnosti. [6] Žalobkyně proto navrhla, aby soud označil za nezákonný zásah skutečnost, že žalovaná z moci úřední nereagovala na výzvu ÚP k odstranění vad posudku o invaliditě ze dne 3. 5. 2018 a nevydala bez zbytečného odkladu opravný posudek s náležitostmi dle § 7 vyhlášky o posuzování invalidity, zejména obsahující údaj o tom, zda je žalobkyně v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % schopna či neschopna výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek. Jelikož tento zásah dle žalobkyně trvá, navrhla, aby soud zakázal žalované v porušování práv žalobkyně a aby jí přikázal obnovit stav před zásahem. [7] Krajský soud dospěl k závěru, že jednání žalované popsané v bodě [6] nemůže představovat nezákonný zásah. To, že je vydán podle žalobkyně nesprávný (nezákonný) posudek, nemůže přímo zkrátit její práva. Posudek, kterým se stanoví míra poklesu pracovní schopnosti pojištěnce, je pouze jedním z podkladů, na jejichž základě správní orgány rozhodují o dávkách důchodového pojištění i dalších skutečnostech. Samotný posudek nemá přímý dopad do práv a povinností osoby, které se týká. Tento dopad má až rozhodnutí, které je na jeho základě vydáno. Zde krajský soud analogicky odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu, které se týkají kontrolních protokolů. [8] Proti samotnému posudku není možné bránit se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, jediná možnost, jak samotný posudek napadnout, je v řízení proti rozhodnutí, které na jeho základě bylo vydáno. To žalobkyně učinila ve výše citovaném řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 Ads 58/2023. I pokud by však bylo možné považovat posudek žalované za nezákonný zásah, musel by krajský soud přesto žalobu odmítnout pro opožděnost. [9] Z výše popsaných důvodů proto krajský soud žalobu odmítl. II. Shrnutí kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a replika [10] Žalobkyně (nyní stěžovatelka) napadla usnesení krajského soudu kasační stížností. [11] Stěžovatelka namítá, že krajský soud nesprávně či nepřesně interpretoval její žalobní skutková tvrzení, zejména tedy vymezení nezákonného zásahu žalované. Jako nezákonný zásah údajně stěžovatelka v žalobě nevymezila vlastní posudek o invaliditě, ale „interní řídící normativní akt žalovaného“. Její tvrzení se zakládá na sdělení Generálního ředitelství Úřadu práce ČR, podle kterého s účinností od 19. 10. 2015 změnila žalovaná metodiku pro posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti pro účely zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“); tento metodický pokyn podle stěžovatelky mění znění výroku posudku o invaliditě osob ve třetím stupni tak, že v nově vydávaných posudcích již nebude součástí výroku věta „není nadále schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek“. Stěžovatelka tvrdí, že tento „interní akt“ žalované zavádí nelegální metodiku do její rozhodovací praxe a je v rozporu s vyhláškou o posuzování invalidity. Stěžovatelka nesouhlasí s krajským soudem v závěru, že samotný posudek nijak nezasahuje do její právní sféry. Připouští, že do její právní sféry zasahuje až rozhodnutí žalovaného vydané na podkladě zmíněného posudku, ovšem tento posudek je vypracován podle nelegální metodiky žalované, a tedy je nezákonný. [12] Dále stěžovatelka namítala také to, že její žaloba nemohla být opožděná, neboť směřovala proti trvajícímu zásahu. Žalovaná totiž nekoná a tím se dopouští nečinnosti. Pokud by snad přitom bylo krajskému soudu nejasné, jaký akt stěžovatelka napadá, měl před odmítnutím žaloby postupovat v souladu se svou poučovací povinností. Lze také doplnit, že stěžovatelka namítla, že vada napadeného usnesení, resp. řízení, které mu předcházelo, spočívalo také v tom, že soud neprovedl příslušné procesní úkony a nevyslovil se k tomu, že JUDr. P. J. a Úřad práce ČR nejsou osobami zúčastněnými na řízení (v tomto smyslu v kasačním řízení argumentoval i sám JUDr. J.). [13] S ohledem na výše uvedené se stěžovatelka domnívá, že napadený rozsudek trpí vadami a jako takový jej navrhuje zrušit a vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [14] Žalovaná ve vyjádření sděluje, že se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu. Zdůrazňuje, že stěžovatelka pro podepření své argumentace využívá pasáže z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ads 58/202367, které však záměrně vytrhává z kontextu. Nejvyšší správní soud však v tomto rozsudku konstatoval, že stěžovatelka měla napadnout opravný posudek společně s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí, které bylo v řízení sp. zn. 5 Ads 58/2023 žalovaným, resp. měla předestřít konkrétní tvrzení, proč by v jejím případě přicházely v úvahu mimořádné podmínky, za nichž by mohla vykonávat výdělečnou činnost, a tedy proč je závěr o její celkové pracovní neschopnosti nesprávný. Argumentace použitá v kasační stížnosti se proto žalované jeví jako účelová. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítnul. [15] Stěžovate