8 As 136/2024 — Nejvyšší správní soud

8 As 136/2024- 57 - text  8 As 136/2024-61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: D. K., zastoupen Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Statutární město Liberec, se sídlem nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec, II) Společenství vlastníků K Mojžíšovu prameni 1681, se sídlem K Mojžíšovu prameni 1681, Liberec, III) Společenství vlastníků K Mojžíšovu prameni 1683, se sídlem K Mojžíšovu prameni 1683, Liberec, obě zastoupena Mgr. Jiřím Kafkou, advokátem se sídlem U sirotčince 353/7, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2024, čj. KULK 3098/2024 OSH 880/2023/280.9/Fr, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 4. 2024, čj. 59 A 3/2024-51, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce je vlastníkem veřejně přístupné účelové komunikace, která se nachází na pozemku parc. č. X v katastrálním území V. Místní provoz na této komunikaci je upraven jako tzv. obytná zóna. Tato komunikace zajišťuje komunikační potřebu mj. i k bytovým domům, jejichž vlastníci jednají v tomto řízení prostřednictvím osob zúčastněných na řízení II) a III) (dále jen „OZNŘ“). Na jedné straně této komunikace hodlá žalobce zřídit podélná parkovací stání (na druhé straně se vedle této komunikace již příčná parkovací stání nachází). Podal proto žádost o omezení veřejného přístupu na tuto komunikaci, aby zřídit soukromá (vyhrazená) parkovací stání. [2] Magistrát města Liberec poté, co přechozí rozhodnutí žalovaného byla dvakrát zrušena krajským soudem, rozhodnutím z 22. 8. 2023 žalobcovu žádost zamítl. Žalovaný v odvolacím řízení rozhodl v záhlaví uvedeným rozhodnutím tak, že do výroku rozhodnutí magistrátu doplnil ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Ve zbytku žalovaný odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou krajský soud zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. [3] Krajský soud úvodem připomněl, že obecné užívání veřejně přístupné účelové komunikace, které vlastník této komunikace musí respektovat, lze podle § 7 odst. 1 věty druhé zákona o pozemních komunikacích omezit. Dle tohoto ustanovení by silniční správní úřad měl zkoumat, zda požadované omezení veřejného přístupu na danou komunikaci je skutečně nezbytné pro ochranu oprávněných zájmů jejího vlastníka. [4] Krajský soud shledal, že napadené rozhodnutí žalovaného je přezkoumatelné i zákonné. Úvodem se s žalovaným ztotožnil v tom, jak vypořádal otázku současného podélného nezákonného parkování na posuzované komunikaci. K legalizaci tohoto parkování totiž není třeba omezovat obecné užívání této komunikace. Postačuje vyznačit tato parkovací místa dopravním značením v řízení podle § 77 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Místní úprava provozu však není předmětem tohoto řízení. Dle krajského soudu jsou proto závěry, které magistrát vyslovil k otázce dopravního řešení této komunikace, učiněny nad rámec nutného. Krajský soud nesouhlasí s žalobcem v tom, že by vznik vyhrazených parkovacích míst řešil jejich obecný nedostatek v dané lokalitě. Nesouhlasí ani s tím, že by rozhodnutí žalovaného bylo překvapivé. [5] Krajský soud se dále zaměřil na otázku, zda v nyní projednávaném sporu byly naplněny podmínky pro omezení přístupu podle § 7 odst. 1 věty druhé zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud v tomto ohledu vyjmenoval příklady možných omezení, načež souhlasil s žalovaným, že tato omezení musí vést zejména k ochraně dané komunikace (např. ke snížení imisí či k ochraně stavu komunikace). To však není situace nyní posuzovaného sporu, neboť zřízení vyhrazených parkovacích míst nesměřuje k ochraně posuzované komunikace. Nejde tedy o oprávněný zájem vlastníka, který by bylo třeba nezbytně chránit. Krajský soud souhlasí s žalovaným v tom, že žalobcův záměr by naopak vedl k faktickému zániku komunikace v dané části. K tomu však institut omezení přístupu nemá sloužit, neboť by to vedlo k popření samé podstaty bezplatného obecného užívání veřejně účelové komunikace, jímž je vlastník komunikace omezen ve výkonu svého práva. [6] Krajský soud nesouhlasil s námitkou, že se správní orgány dopustily vůči žalobci bezdůvodně rozdílného zacházení oproti tomu, jak rozhodují o obdobných žádostech OZNŘ I). V tomto ohledu je třeba rozlišovat mezi účelovými komunikacemi, které jsou vlastněny fyzickými či právnickými osobami, a místními komunikacemi, které jsou vlastněny obcemi. Zatímco u místních komunikací jde o naplnění sociální funkce tohoto majetku, tak u účelových komunikací jde o povinnost vlastníka o tuto komunikaci pečovat. Možnost zpoplatnění užívání místních komunikací je přitom stanovena zákonem [§ 23 a § 25 odst. 6 písm. c) zákona o pozemních komunikacích; § 4 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích; § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích]. Závěrem krajský soud dodal, že žalobce si již v době, kdy dotčený pozemek kupoval, musel být vědom omezení, která jako vlastník veřejně přístupné účelové komunikace musí snášet. II. Obsah kasační stížnosti a další vyjádření [7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak krajský soud a žalovaný vyložili pojem „oprávněné zájmy vlastníka“ podle § 7 odst. 1 věty druhé zákona o pozemních komunikacích. V komentářové literatuře, z níž vycházel krajský soud, se uvádí pouze situace, které mají vliv na produkci imisí či stav komunikace. Výklad oprávněných zájmů vlastníka by se však měl chápat šířeji. Zákon o pozemních komunikacích totiž hovoří o zájmech vlastníka, nikoliv o zájmu na ochranu komunikace. [8] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem žalovaného a krajského soudu, že vznikem parkovacích míst by došlo k zániku části posuzované komunikace. Dle § 12 odst. 4 a 6 zákona o pozemních komunikacích naopak i parkoviště může být součástí účelové komunikace. Parkovací stání bude pouze vyznačeno dopravním značením, přičemž je budou moci krátkodobě využít také osoby odlišné od majitelů těchto stání [§ 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu]. Také na místních komunikacích, které jsou ve vlastnictví OZNŘ I), jsou takto označená parkovací místa součástí těchto komunikací. Posuzovaná komunikace tak zůstane v dosavadních hranicích. [9] Vzhledem k místnímu nedostatku parkovacích míst parkuje mnoho osob na posuzované komunikaci. Ta je však součástí obytné zóny, a proto je parkování na ní protizákonné (§ 39 odst. 5 zákona o silničním provozu). Takovým parkováním se tyto osoby zároveň obohacují na majetku stěžovatele. V tomto ohledu stěžovatel nesouhlasí s tím, že jeho záměr neřeší nedostatek parkovacích míst. Stěžovatel má naopak za to, že jeho záměr by mohl dosavadní způsob parkování zlegalizovat. Magistrát je v tomto ohledu fakticky nečinný, jestliže trvá na existenci obytné zóny, která v místě znemožňuje legální parkování. Snaha stěžovatele o legalizaci parkování a o oddělení parkovacích míst je zcela legitimní. Z rozhodnutí magistrátu z 2. 12. 2020 plyne, že také příjem z majetku je oprávněným zájmem vlastníka (pozn. NSS: Toto rozhodnutí magistrátu zrušil žalovaný rozhodnutím z 5. 12. 2022. Stejný závěr však magistrát uvedl i na straně 6 nyní napadeného rozhodnutí). Stěžovatel zamýšlel mít příjem pouze z části posuzované komunikace, která komunikační potřebě už ani neslouží, neboť je využívána k nelegálnímu parkování. Obecné užívání jejích jiných (exponovaných) částí nehodlá omezovat. [10] Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem ani v tom, že v jeho případě nedošlo k bezdůvodnému rozdílu v rozhodování oproti OZNŘ I) (§ 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Také OZNŘ I) přistupuje k tomu, že za úplatu nabízí konkrétní parkovací místa konkrétním osobám na účelových komunikacích ve svém vlastnictví (stěžovatel zmiňuje konkrétní lokality v rámci Liberce). Stěžovateli však je stejný postup bezdůvodně odepřen, ačkoliv jde o srovnatelné situace. Vzhledem k častému rušení správních rozhodnutí má stěžovatel za to, že tato rozhodnutí postrádají konzistentnost a neberou v potaz faktický stav. Vyjádření OZNŘ II) a III) a žalovaného [11] OZNŘ II) a III) se ve svém vyjádření ztotožňují s napadeným rozsudkem krajského soudu. U stěžovatele nejsou dány důvody, pro které by mohlo dojít k omezení užívání posuzované komunikace. Tento institut by navíc měl být užíván jen výjimečně. Tímto důvodem není ani majetkový prospěch stěžova