8 As 254/2024 — Nejvyšší správní soud

8 As 254/2024- 59 - text  8 As 254/2024-64 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: J. K., zast. JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA, advokátkou se sídlem Urxova 430/4, Praha 8, proti žalovanému: policejní prezident Policie České republiky, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2022, čj. PPR-20959-6/ČJ-2022-990131, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2024, čj. 16 Ad 6/2022-177, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: [1] Předmětem sporu je propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky. Nejvyšší správní soud se však zabýval pouze tvrzenou nezákonností postupu krajského soudu při provádění dokazování a námitkou nepřezkoumatelnosti, jelikož ostatní námitky stěžovatele jsou nepřípustné. I. Vymezení věci [2] Ředitel Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje (dále „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 11. 4. 2022, čj. CV-853/2022, propustil žalobce ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), z důvodu, že porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Dle správních orgánů se žalobce dopustil jednání, které má znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a pojistného podvodu dle § 210 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Uvedeného jednání se měl žalobce dopustit tím, že aktivně činil kroky k tomu, aby S. K. vznikl nárok na pojistné plnění při poškození jejího vozidla. Zejména měl upravit zjištěný skutkový děj poruchy jejího vozidla a formulace v její výpovědi. [3] Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který ji rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, čj. 16 Ad 6/2022-79, jako nedůvodnou zamítl. [4] Proti tomuto rozsudku brojil žalobce kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne ze dne 19. 8. 2024, čj. 8 As 90/2023-60, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že se krajský soud nezabýval znaleckým posudkem, jehož závěry žalobce posuzoval za klíčové pro posouzení, zda se dopustil vytýkaného jednání. Tím krajský soud zatížil řízení zásadní procesní vadou. Nejvyšší správní soud věc vrátil krajskému soudu se závazným právním názorem spočívajícím v tom, aby předně vyjasnil, zda žalobce znalecký posudek jako důkaz navrhuje. Pokud ano, pak jej měl buď provést k důkazu a v jeho světle nově posoudit žalobní body, popř. odůvodnit, proč jej k důkazu neprovedl. Nejvyšší správní soud se dále neztotožnil s námitkou, že krajský soud bagatelizoval nesprávný postup správních orgánů. Námitky uplatněné v replice ze dne 15. 11. 2022 a při jednání před krajským soudem ze dne 25. 4. 2023 posoudil, ve shodě s krajským soudem, jako opožděné. Kasační námitky spočívající v postupu žalovaného v rozporu s povinností rovného zacházení, porušení zásady legitimního očekávání (s ohledem na obdobné medializované případy) a povinnosti vyčkat na vyřešení tvrzené předběžné otázky posoudil jako nepřípustné. Žalobce je totiž včas neuplatnil v řízení u krajského soudu. [5] Krajský soud v dalším řízení provedl znalecký posudek. Dospěl však k závěru, že na zjištěném skutkovém stavu nemůže nic změnit. Pro získání pojistného plnění bylo podstatné, aby událost nebyla řešena jako dopravní nehoda, tudíž aby k poškození vozidla nedošlo v provozu na pozemní komunikaci, a zároveň aby jako škůdkyně byla označena S. K. Dle krajského soudu to byl právě žalobce, který svými úkony vytvořil takový skutkový děj, který dostál těmto požadavkům. Žalobce v prvním úředním záznamu popsal místo, kde se vozidlo nacházelo, zaznamenal ohledání díry v komunikaci, na níž přítomné osoby poukazovaly, a zjištění, že s vozidlem podle S. K. po komunikaci manipulovala i další osoba, zřejmě cizí státní příslušnosti (později identifikován jako V. D., dále „cizinec“). Při dalším řešení události tyto významné okolnosti pro výplatu pojistného plnění zcela pominul. V souladu s obsahem domluvy mezi svými nadřízenými jel následně se S. K. a J. D. (bývalým spolupracovníkem žalobce) na místo mimo pozemní komunikaci (na ranč, z nějž S. K. v den ohlášení poškození vozidla odjela). Tam za účelem pořízení fotodokumentace opakovaně přesvědčoval S. K. o jiném než jí označovaném místě vzniku škody. To i přes nesouhlasné vyjádření P. K. (přítelkyně vlastníka ranče a oznamovatele poruchy vozidla na linku 112). O ranči, jako možném místu vzniku poškození vozidla, sepsal úřední záznam. Z něj vyplynulo, že místem události nebyla pozemní komunikace, na níž vyjeli hasiči a policisté, a kde se nacházelo vozidlo, ale ranč, z něhož S. K. odjela. Plochu ranče popsal takovým způsobem, aby se jevilo jako nanejvýš pravděpodobné, že k poškození vozidla muselo dojít právě na tomto místě. Žalobce sepsal také úřední záznam o podání vysvětlení S. K., ve kterém jí sdělené informace ohledně vzniku poškození vozidla jsou zcela odlišné od údajů, které poskytla v den rozhodné události. Dle krajského soudu byl tento úřední záznam zcela evidentně sepsán tak, aby vyhovoval požadavkům pro vznik nároku na pojistné plnění. Odpovídá také ujednáním mezi jeho nadřízenými a přítelem matky S. K. Žalobce také odpověděl na žádost pojišťovny tak, že poškození vozidla způsobila S. K. na terénní nerovnost při jízdě mimo pozemní komunikaci. [6] Podle krajského soudu samotné místo vzniku poškození vozidla není rozhodné. Ostatně ani znalecký posudek místo vzniku poškození neobjasnil. Nevyplývá z něj ani to, že by ke vzniku škody mělo dojít v tak krátké vzdálenosti od tvrzeného místa nehody, tedy pouhých 200 metrů od ranče. Podle znalce totiž mohlo k zadření motoru dojít až desítky kilometrů od místa prvotního poškození vozidla. Žalobce dle krajského soudu svým tvrzením naznačuje, že může v rámci výkonu práce policisty manipulovat s vyslýchanými tak, aby to odpovídalo jeho představám o ději. Takový postup je však zcela nepřípustný. Žalobce bez znalosti výsledků znaleckého zkoumání, bez vlastních odborných znalostí a bez viditelných známek poškození vozidla sám určil místo vzniku poškození tak, aby to vyhovovalo požadavkům nároku na pojistné plnění. Následně aktivně a dle svého uvážení činil úkony zcela v souladu s konstrukcí vytvořenou jeho nadřízenými. Krajský soud tak i po provedení znaleckého posudku dospěl ke zcela shodným závěrům, jako v prvním rozsudku ve věci, a proto žalobu opětovně zamítl. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Žalobce (dále „stěžovatel“) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. V ní předně uvedl, že stále trvá na tom, že správní orgány neměly dostatek relevantních a hodnověrných důkazů, kterými by skutkový stav zjistily bez důvodných pochybností, natož aby z něj vyplývala zavrženíhodnost jeho jednání. Výpověď S. K. před Generální inspekcí bezpečnostních sborů (dále „GIBS“) nemusí být dostatečně věrohodná, jelikož tato svědkyně je ve věci zainteresovaná. Krajský soud tuto okolnost nevzal v potaz a dostatečně se s ní nevypořádal. Stěžovatel vycházel z toho, že určení prvotního místa nehody bylo zjevně mylné. Proto se snažil určit správné místo, na kterém škoda vznikla. Nemohl se tak dopustit zavrženíhodného jednání, které by mělo znaky trestného činu a bylo způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Krajský soud také při ústním jednání provedl důkaz z trestního řízení, konkrétně výpověď J. D. Postup krajského soudu byl však zcela svévolný, jelikož tento důkaz účastníci řízení nenavrhli. [8] Ostatní důkazy, vyjma výpovědi S. K., jsou pouze nepřímé. Samy o sobě nemohou prokázat úmysl stěžovatele. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, musí nepřímé důkazy, vedoucí k odsouzení obviněného, tvořit ucelený, spojitý a navzájem propojený řetězec, který vyloučí jakoukoliv pochybnost o vině obviněného. Byť se nejedná o trestní řízení, je nutné z těchto předpokladů vycházet, jelikož se v nyní posuzované věci hodnotí zavrženíhodnost jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Není podstatné ani to, že se nejedná o správní trestání. V dané věci je rozhodné to, že jediný přímý důkaz je snadno zpochybnitelný a ostatní nepřímé důkazy nedosahují kvalit požadovaných Ústavním soudem. Proto nebyl skutkový stav zjištěn tak, že o něm nejsou důvodné po