8 As 259/2024 — Nejvyšší správní soud

8 As 259/2024- 43 - text  8 As 259/2024-47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: MUDr. J. K., zastoupený JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA, advokátkou se sídlem Urxova 430/4, Praha 8, proti žalovanému: náčelník Generálního štábu Armády České republiky, se sídlem náměstí Svobody 471/4, Praha 6, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2024, čj. MO 167099/2024-1304, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, čj. 9 Ad 7/2024-52, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, čj. 9 Ad 7/2024-52, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2024, čj. MO 167099/2024-1304, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Alice Hejzlarové, LL.M., MBA, advokátky. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dne 11. 10. 2013 Česká republika – Ministerstvo obrany, jednající služebním orgánem (dále „Česká republika“), a žalobce uzavřeli dohodu o zvýšení vzdělání – prezenční magisterské studium, studijní obor Vojenské všeobecné lékařství, Univerzita obrany, ve znění Dodatku č. 1 z 9. 12. 2015 o prodloužení doby trvání studia o 12 měsíců a Dodatku č. 2 ze 17. 8. 2020 o prodloužení doby trvání studia o další 1 měsíc (dále „dohoda“). Dne 19. 11. 2020 Česká republika a žalobce uzavřeli dohodu o zvýšení vzdělání – Specializační vzdělávání v oboru Radiologie a zobrazovací metody, ve znění Dodatku č. 1 z 22. 3. 2022 o změně oboru specializačního vzdělávání z oboru Radiologie a zobrazovací metody na obor Všeobecné praktické lékařství (dále „specializační dohoda“). [2] Rozhodnutím ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky (dále „prvostupňový služební orgán“) z 3. 11. 2023, sp. zn. 16513/2023 (dále „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce na vlastní žádost dnem 31. 12. 2023 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání (výrok I.), a byla mu stanovena povinnost uhradit České republice náhradu nákladů spojených se studiem v celkové výši 1 170 000 Kč do 60 dnů od propuštění (výrok II.). V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaný odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Z důkazů navržených žalobcem městský soud provedl při ústním jednání pouze jeho účastnický výslech, ostatní (čestná prohlášení, výpovědi svědků) pro nadbytečnost neprovedl. Dále městský soud uvedl, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav a že jeho rozhodnutí je přezkoumatelné. [4] Podle městského soudu je pro splnění zákonné náležitosti stanovení druhů nákladů, které bude voják povinen uhradit, nesplní-li svůj závazek setrvat ve služebním poměru, podle § 60 odst. 2 písm. c) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, dostačující konkrétní odkaz na příslušné ustanovení prováděcí vyhlášky č. 265/1999 Sb., kterou se stanoví doba setrvání ve služebním poměru u vojáků z povolání, kteří se připravují k výkonu služby studiem, a výše úhrady, kterou lze na vojákovi z povolání požadovat, pokud nesplní dohodu (dále „vyhláška“), jež stanoví konkrétní výši úhrady. Ustanovení § 2 vyhlášky podrobně stanoví v jaké výši, jak často, v jaké formě studia a za jaký druh studia náleží Armádě České republiky [pozn. NSS: myšleno České republice jako druhé smluvní straně] úhrada za nesplnění dohodnuté doby, po kterou se žalobce zavázal setrvat ve služebním poměru po skončení studia. Jedná se o částku konkrétní pro daný program studia a vše zahrnující, jak vyplývá z konkrétního vymezení jednotlivých studijních programů [§ 2 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky]. Při posouzení (ne)platnosti dohod městský soud vyšel ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, s ohledem na konkrétní okolnosti řešeného případu (obě strany všechny dohody podepsaly bez připomínek, žalobce prohlásil, že byl před uzavřením dohod podrobně seznámen s vyhláškou a s průběhem služby vojáků z povolání vyslaných ke vzdělávání a podpisem stvrdil svůj souhlas s obsahem dohod). Podle městského soudu je vyhláškou fixně stanovená výše úhrady prospěšná pro obě strany, neboť je již v době uzavření dohody pevně daná, je transparentní a změnit se může jen změnou právního předpisu. [5] Důvodnou městský soud neshledal ani námitku neplatnosti specializační dohody pro její uzavření pod nátlakem, jež navazuje na nesouhlas žalobce se závěrem žalovaného stran koncentrace správního řízení dle § 82 odst. 4 věta první správního řádu. K tomu městský soud předně uvedl, v souladu se žalovaným, že tvrzení o nátlaku považuje za nové, a tedy rozporné s uvedeným ustanovením, neboť jej žalobce mohl a měl uplatnit dříve. Tuto výhradu však žalobce uplatnil až v průběhu odvolacího řízení po změně právního zastoupení, kdy také nově navrhl výslech svůj a dalších konkrétních vojáků. Do té doby žalobce namítal pouze nesplnění povinnosti podle § 60 odst. 2 písm. c) zákona o vojácích z povolání. Na uvedeném nic nezměnil ani výslech žalobce při ústním jednání. Žalobce ostatně netvrdil ani neprokazoval, že by v prvostupňovém řízení určitý úkon nemohl učinit (§ 82 odst. 4 věta druhá správního řádu). Uvedení této výhrady až po změně právního zastoupení se městskému soudu jeví účelové. [6] K aplikaci zásady koncentrace správního řízení v nyní projednávané věci městský soud uvedl, že byť bylo řízení o stanovení výše úhrady za studium formálně zahájeno z moci úřední, nekladl na ně stejně přísné nároky (vyplývající z žalobcem odkazované judikatury – bod [9] dále), jako by tomu bylo v případě, kdy by toto řízení nebylo vyvoláno řízením o žádosti žalobce o propuštění ze služebního poměru při současné existenci dohody a specializační dohody, v nichž se žalobce zavázal uhradit České republice náklady za studium pro případ nesetrvání ve služebním poměru po dohodnutou dobu. Proto neaplikoval žalobcem namítanou judikaturu Nejvyššího správního soudu stran (ne)užití koncentrační zásady. [7] Městský soud neshledal, že by v případě žalobce došlo k porušení jeho procesních práv. Naopak byl ve správním řízení aktivní a také byl zastoupen právním zástupcem, od něhož se očekává obrana práv klienta. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [8] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost, jíž navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení. [9] Stěžovatel namítl, že městský soud i žalovaný pochybili tím, že se nezabývali stěžovatelem namítanými okolnostmi, za kterých byly uzavřena specializační dohoda. Podle stěžovatele mělo s ohledem na judikaturu (rozsudek Krajského soudu v Plzni z 23. 10. 2013, čj. 30 A 56/2012-65, rozsudky NSS z 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115, č. 1856/2009 Sb. NSS, a ze 7. 4. 2011, čj. 5 As 7/2011-48, č. 2412/2011 Sb. NSS) a komentářovou judikaturu dojít k prolomení zásady koncentrace správního řízení. Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu totiž nedopadá na řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, jak tomu bylo v případě stěžovatele. Toto ustanovení proto žalovaný neměl aplikovat, a stěžovatel měl mít možnost navrhnout nové důkazy. Uvedené vyplývá také z § 50 odst. 3 správního řádu. [10] V důsledku uvedeného pochybení, je napadený rozsudek podle stěžovatele nepřezkoumatelný. Vůbec se totiž nevyjádřil k argumentaci stěžovatele odkazující na neplatnost jednání způsobenou rozporem s § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tímto formalistickým přístupem žalovaného i městského soudu byla stěžovateli odepřena spravedlnost (nález Ústavního soudu z 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03). [11] Městský soud podle stěžovatele pochybil též tím, že neprovedl jím navržené výslechy svědků (jež byli v podobném postavení jako stěžovatel), které mohou mít vliv na právní posouzení případu, neboť prokazují neplatnost specializační dohody. Nepřipuštění stěžovatelem navrhovaných důkazů bylo nesprávné také proto, že podklady ve správním spisu nejsou dostatečné pro posouzení otázky nátlaku při uzavírání specializační dohody. Městský soud podle stěžovatele dále pochybil, neboť provedený účastnický výslech hodnotil jako nedostatečný k prokázání tvrzení stěžovatele, přesto další důkazy již neprovedl. Městský soud tak neumožnil stěžovateli prokázat jeho tvrzení, ač důkazy byly řádně navrženy a označeny (podobnou situaci řešil Ústavní soud v nálezu z 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14). [12] Městský soud se také nevypořádal s žalobními námitkami stěžovatele týkajícími se chybějící náležitosti specializační dohody podle § 60 odst. 2 zákona o vojácích z povolání. Tento zákon nelze vykládat svévolně zkracujícím způsobem v neprospěch vojáků, protože služební orgány (zde prvostupňový služební orgán a žalovaný) mohou konat jen t