9 Azs 133/2025 — Nejvyšší správní soud

9 Azs 133/2025- 30 - text  9 Azs 133/2025 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: D. T. N., zastoupený Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2025, č. j. OAM136664/ZR2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2025, č. j. 45 A 2/202561, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2025, č. j. 45 A 2/202561, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2025, č. j. OAM136664/ZR2024, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 25 970 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Štěpána Svátka, advokáta se sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Věc se týká zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tedy z důvodu, že cizinec, který je držitelem tohoto povolení, byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Řešena byla právní otázka, zda měl správní orgán při svém rozhodování zjišťovat nejlepší zájem nezletilého dítěte cizince ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, ačkoli cizinec, který mohl tvrdit a prokazovat skutečnosti mající význam pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, zůstal ve správním řízení zcela pasivní. [2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) je občanem Vietnamské socialistické republiky. Rozsudkem Okresního soudu Prahazápad ze dne 20. 12. 2023, č. j. 1 T 78/2023152, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) ze dne 25. 6. 2024, č. j. 13 To 142/2024189, byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se dopustil ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. [3] Pravomocné odsouzení stěžovatele za spáchání těchto úmyslných trestných činů bylo důvodem, pro který žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zrušil platnost jeho povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Současně podle § 37 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovil lhůtu k vycestování z území České republiky 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. [4] Ve správním řízení, které předcházelo vydání uvedeného rozhodnutí, stěžovatel neuplatnil žádné ze svých procesních práv, ani možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný si byl z úředních evidencí nicméně vědom, že stěžovatel je ženatý a má syna ve věku 1,5 roku. Jeho manželka i syn jsou rovněž občany Vietnamské socialistické republiky a na území České republiky pobývají na základě povolení k dlouhodobému pobytu platného do 8. 12. 2025. [5] Žalovaný neshledal nepřiměřenost dopadů zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, jdeli o rodinný a soukromý život stěžovatele. Stěžovatel jejich nepřiměřenost ve správním řízení ostatně ani nenamítal. I tak se ale žalovaný zabýval nejlepším zájmem nezletilého syna stěžovatele, který spatřoval v tom, aby dítě vyrůstalo ve spořádané rodině s oběma rodiči. To však neznamená, že do tohoto stavu nelze zasáhnout, naplníli rodič podmínku pro zrušení pobytu podle zákona o pobytu cizinců. [6] Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného. Přiměřenost dopadů zrušení pobytového oprávnění z důvodu spáchání úmyslného trestného činu podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců již vyřešil zákonodárce. Výjimečně sice přichází v úvahu jiné posouzení správním orgánem přímo na základě čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), cizinec ale musí ve správním řízení uplatnit konkrétní námitku nepřiměřenosti dopadů do jeho rodinného a soukromého života, což stěžovatel neučinil. Již z tohoto důvodu nemohla být žaloba úspěšná. Krajský soud dodal, že soužití stěžovatele s nezletilým synem lze řešit i prostřednictvím víza za účelem strpění. Stěžovatel zároveň neuvedl žádnou překážku, pro kterou by on a jeho rodina nemohli realizovat rodinný život ve Vietnamu. Odůvodnění přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatele, resp. nejlepšího zájmu jeho nezletilého syna, podle krajského soudu odpovídá procesní pasivitě stěžovatele a skutečnostem, které žalovaný mohl znát z úřední povinnosti. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného [7] Stěžovatel podal kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), navrhl jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Je přesvědčen, že napadeným rozsudkem bylo nepřiměřeně zasaženo do jeho soukromého a rodinného života. Krajský soud měl věc posoudit přepjatě formalisticky a nezohlednit nejlepší zájem jeho nezletilého syna, který má právo vyrůstat s oběma rodiči. Nebylo zkoumáno, zda je v možnostech rodiny realizovat rodinný a soukromý život ve Vietnamu, a to s ohledem na pobyt manželky a syna v České republice. Rozhodnutí bylo založeno výlučně na záznamu stěžovatele v rejstříku trestů, ačkoli jím spáchaný trestný čin byl toliko jednorázovým excesem z jinak řádného způsobu života, při němž se nechal vyprovokovat k neadekvátní reakci. I když byl stěžovatel ve správním řízení pasivní, jeho rodinné vazby vyplynuly minimálně z výpisu z evidence cizinců, který se týkal jeho osoby. Bylo tak povinností správních orgánů provádět další dokazování a soukromý život manželky a syna stěžovatele nejdříve zjistit. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku je dána také z toho důvodu, že manželka stěžovatele uplatnila právo osoby zúčastněné na řízení a krajskému soudu adresovala své vyjádření. Krajský soud se s ním však žádným způsobem argumentačně nevypořádal. [8] Žalovaný považuje kasační stížnost naopak za nedůvodnou, případně nepřijatelnou. Ve svém rozhodnutí se řádně a podrobně vypořádal se všemi zjištěnými skutečnostmi a okolnostmi případu. Stěžovatel ve správním řízení naprosto nijak nespolupracoval, na řízení nereagoval a neseznámil se se správním spisem. Kasační stížnost nemůže sloužit k odstranění dlouhodobé pasivity stěžovatele. Žalovaný zastává názor, že postupoval v souladu se správním řádem a související aktuální judikaturou. Zabýval se také nejlepším zájmem nezletilého syna stěžovatele a vyjadřoval se k přiměřenosti, respektive k tomu, z jakého důvodu se v daném případě přiměřenost neposuzuje. Samotný fakt, že stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu, neznamená, že rozsudek krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí je nezákonné, nepřezkoumatelné a přepjatě formalistické. III. Zákonné předpoklady věcného rozhodnutí o kasační stížnosti [9] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je přípustná, byla podána osobou k tomu oprávněnou, včas a z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem. [10] Pro posouzení procesních předpokladů, za nichž lze kasační stížnost věcně projednat, má význam, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí ve věci zrušení doby platnosti oprávnění k pobytu. O takovéto žalobě je podle § 31 odst. 2 s. ř. s. oprávněn rozhodovat specializovaný samosoudce. Kasační stížnost ve věci, ve které v řízení před krajským soudem rozhodoval samosoudce a která „svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele“, je podle § 104a s. ř. s. nepřijatelná. [11] Podle ustálené judikatury je dán podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 104a s. ř. s. pouze za situace, že (1) kasační stížnost se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu, (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou judikaturou řešeny rozdílně, (3) kasační stížnost vyžaduje učinit odklon od ustálené judikatury, nebo (4) byloli v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS). Tato v minulosti vymezená kritéria se uplatní i za platné zákonné úpravy, která rozšířila okruh případů, kdy Nejvyšší správní soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (např. usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 42